Žádné filtry, žádné retuše, čekalo se na světlo. Maxová s Herzigovou se shodly, proč byly devadesátky nejlepší éra módy

Dvě české supermodelky, dva různé rozhovory, jedna diagnóza: z módy se vytratilo řemeslo a nahradila ho továrna na obsah.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Tereza Maxová v červnovém rozhovoru pro eXtra.cz říká, že dnešní modeling je „úplně jiné povolání“. Eva Herzigová to ve svém interview pro Forbes formuluje ještě ostřeji: dřív byl módní svět řemeslo, dnes je to továrna. Nemluví spolu, ale mluví o tomtéž, o oboru, který se pod tlakem digitálu, sociálních sítí a nepřetržité produkce obsahu proměnil k nepoznání. A obě se shodují, že to, co zmizelo, nebyla jen estetika. Zmizela logika, podle které móda fungovala.

Co znamenalo „čekat na světlo“

V devadesátých letech se módní fotografie pořizovala na film. Žádný okamžitý náhled na displeji, žádná možnost nafotit tisíc variant a vybrat tu nejlepší. Fotograf musel trefit expozici, modelka výraz, stylista každý detail, a na výsledek se čekalo až po vyvolání. Denní světlo nebylo volba, ale nutnost. Když nesvítilo, nefotilo se.

Dnes stačí kliknout, zkontrolovat, smazat, znovu. Digitální fotoaparát dovoluje neomezené množství záběrů a postprodukce ve Photoshopu zvládne zbytek: vyčistit pleť, zúžit pas, změnit barvu pozadí. Výsledný snímek je často víc dílem editora než fotografa. Právě proti tomu Maxová i Herzigová namítají: prestiž tehdejšího snímku stála na tom, co se odehrálo před objektivem. Ne za ním.

Řemeslo versus katalog

Herzigová v rozhovoru pro Forbes, který neunikl pozornosti naší Redakce VIPŽivot, popisuje módní časopisy devadesátek jako událost. Každé číslo mělo příběh od první do poslední fotky, editor a fotograf fungovali jako kurátoři, styling byl kreativní rozhodnutí, ne šablona. Dnes podle ní magazíny vypadají spíš jako katalog: všechno a všichni mají tendenci vypadat stejně.

Maxová přidává jinou vrstvu. Modeling tehdy budoval dlouhodobé vztahy s fotografy, s redakcemi, s ostatními modelkami. Největším bohatstvím jsou podle ní právě ty vazby, které přetrvaly. Dnešní generace modelek podle ní často bere focení spíš jako koníček vedle studia než jako uzavřenou profesní dráhu. Svět se zrychlil a s ním i kariéry: kratší, intenzivnější, méně osobní.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Obě přitom neříkají, že dnes je všechno horší. Herzigová výslovně oceňuje větší důraz na inkluzi. Ale obě pojmenovávají totéž: ztrátu vzácnosti. Když je všeho víc, nic nemá váhu.

Modelka jako producentka vlastního obsahu

Nejviditelnější změna se odehrává na telefonech. Průzkum Vogue Business mezi stovkou módních profesionálů ukázal, že Instagram je dnes nové CV; bez silného profilu se modelka těžko prosadí, i kdyby měla skvělé proporce a výraz. Značky dnes vedle klasického focení platí za příspěvky do feedu, stories a práva na použití obsahu. Z modelky se stává tvůrkyně obsahu.

České agentury tento posun reflektují. Přihlašovací formulář pražské PURE Model Management vyžaduje Instagram i TikTok a zároveň žádá fotky bez make-upu a úprav, ideálně v denním světle. Paradox je dokonalý: agentura chce autenticitu i digitální stopu zároveň. Mezinárodní cesta z Česka přitom nezmizela, agentury jako Eskimo-Bohemia nebo Profi Models stále umisťují modelky do zahraničí. Jen cesta vede přes jiné brány.

Digitální avatar a otázka kontroly

Zajímavý kontrapunkt nabízí sama Herzigová. V roce 2023 se nechala převést do hyperrealistického MetaHuman avatara a stala se první supermodelkou s vlastní digitální kopií. Nejde o rozpor s její kritikou. Naopak. Právě proto, že zažila éru, kdy obraz vznikal a končil na filmu, chápe, co znamená ztráta kontroly nad vlastní podobou v digitálním prostoru. Avatar otevírá otázku, kdo vlastně rozhoduje o tom, jak modelka vypadá: ona sama, značka, algoritmus, nebo umělá inteligence.

V devadesátkách odpověď zněla jasně: fotograf, editor, světlo a okamžik. Dnes je odpověď složitější. A možná právě proto se obě české modelky vracejí k době, kdy pravidla byla jednodušší; ne proto, že by byla snazší, ale proto, že dávala smysl.

Módní průmysl se nezastavil a nezastaví. Ale něco z toho, co Maxová s Herzigovou popisují, se vrátit nedá: ten pocit, že snímek buď vyšel, nebo nevyšel, a žádný filtr to nezachránil.