Laďka Něrgešová promluvila o operaci: Chtěli jí vzít kus lebky, křičela a brečela vzteky

Moderátorka v podcastu poprvé popsala moment, kdy na operačním sále odmítla pokračování neurochirurgického zákroku, a přiznala, že křičela a plakala vzteky.

Zdroj fotografie: Nextfoto

5. května 2025 Laďka Něrgešová odešla z pražského televizního studia a už se nevrátila. Místo dalšího vysílání skončila na urgentním příjmu Ústřední vojenské nemocnice s diagnózou, která mění všechno: glioblastom. Akutní operaci mozku provedl přednosta Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky 1. LF UK a ÚVN David Netuka. O rok později, v podcastu Na jedné vlně s Bárou Divišovou ze 16. května 2026, Něrgešová poprvé veřejně promluvila o chvíli, kterou dosud nesdílela, o jediném momentu během celé léčby, kdy se skutečně vzbouřila.

Křik, pláč a odmítnutí na sále

Podle jejího vyprávění v podcastu nastal zlom ve chvíli, kdy se dozvěděla, že součástí výkonu bude odebrání části lebky. Brečela vzteky, křičela a odmítala. Popsala to jako okamžik, kdy „přes to nejede vlak“ – tělo i mysl se postavily proti tomu, co medicína vyžadovala. „Já jsem se vzbouřila, pokud vím, jenom jednou, když jste mi chtěl vzít kus lebky. A to jsem se tam vztekala, brečela vzteky a myslím, že i křičela. A to jsem věděla, že přesto nejede vlak, že lebku mi brát prostě nebude,“ popsala. Detaily o tom, jak přesně personál reagoval nebo jak dlouho celá situace trvala, veřejně nezazněly. Víme jen výsledek: operace nakonec proběhla.

Co přesně znamená „vzít kus lebky“? O to jsme se v Redakci VIPŽivot zajímali. V neurochirurgii nádorů mozku jde nejpravděpodobněji o kraniotomii, při níž chirurg odstraní kostní lalok z lebky, aby získal přístup k nádoru, a po zákroku kost obvykle vrátí zpět. Je to standardní postup u glioblastomu. Přesnou techniku, kterou Netuka u Něrgešové zvolil, veřejné zdroje neuvádějí, ale její formulace odpovídá tomu, jak pacienti kraniotomii běžně vnímají: jako odebrání kusu vlastní hlavy.

Strach, který zná každý čtvrtý pacient

Něrgešová není výjimka. Systematická rešerše publikovaná v odborném časopise Neurosurgical Review uvádí, že preoperační úzkost se u chirurgických pacientů objevuje ve 25 až 80 % případů. U operací mozku vrcholí typicky v den výkonu. Strach z neznáma, z možné smrti, z poškození funkcí, které dělají člověka člověkem, jako je řeč, paměť nebo orientace. Není to slabost. Je to biologická odpověď na situaci, ve které se lidské tělo brání zásahu do svého nejchráněnějšího orgánu.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Laďka Něrgešová (@ladka_nergesova)

Pro blízké pacientů je podstatné vědět, že jejich přítomnost a klidná opora mají měřitelný význam. Odborná literatura popisuje i případy, kdy rodinný příslušník pomohl pacientovi zvládnout operaci mozku při vědomí přímo na sále. Přemlouvání silou nepomáhá. Pomáhá orientace, trpělivé odpovídání na otázky a stabilní přítomnost.

Právo říct ne, i v poslední chvíli

Může pacient odmítnout zákrok, když už leží na operačním stole? Podle zákona o zdravotních službách ano. Zdravotní péči lze poskytnout pouze se svobodným a informovaným souhlasem. Pacient ho může odvolat kdykoli, i po předchozím udělení. Pokud trvá na odmítnutí, lékař zaznamená nesouhlas do dokumentace, takzvaný revers. U zákroků, při nichž se odděluje neobnovitelná část těla, zákon navíc vyžaduje písemnou formu souhlasu.

Výjimkou je neodkladná péče, kde zákon za určitých okolností umožňuje jednat i bez souhlasu. U akutního nádoru mozku se pohybujeme právě na této hraně. Netuka sám v rozhovoru naznačil, že stav Něrgešové považoval za natolik vážný, že odmítl její návrh odložit operaci kvůli televiznímu vysílání. S nadsázkou ji označil za „vzpurného pacienta“. Ona na to odpověděla tím nejdůležitějším, co pacient může lékaři dát: důvěrou. Opakovaně zdůraznila, že od Netuky vyžadovala jedinou věc, aby jí nelhal.

Co přišlo po operaci

Vzpoura na sále nebyla konec příběhu, ale jeho nejostřejší bod. Po operaci přišla dezorientace, Něrgešová popsala, že si nedokázala odemknout vlastní dům. Zvažovala, že skončí s prací a stáhne se domů. Místo toho následovala chemoterapie, ozařování a od podzimu 2025 léčba pomocí systému TTF/Optune, speciální „helmičky“, kterou nosí zhruba 85 % času i se čtyřkilogramovým batohem. Na kontroly dochází každé dva týdny. V březnu 2026 to shrnula třemi slovy: „Bojuju o čas.“

Když v květnu 2026 zveřejnila příspěvek k prvnímu výročí diagnózy, reakce byly jednoznačné. Stovky vzkazů, osobní e-maily od divaček, veřejná podpora od Kateřiny Hrachovcové, Libora Boučka, Moniky Absolonové i Ivy Kubelkové. „A budete i dál a basta,“ psali lidé.

Proč tenhle moment říká víc než diagnóza

Dosavadní veřejné vyprávění Něrgešové mělo jasnou linku: kolaps, operace, chemoterapie, helmička, boj o čas. Silné, ale přehledné. Podcast z května 2026 přidal vrstvu, která se nedá zařadit do žádného léčebného protokolu, surový lidský odpor proti tomu, co se děje s vlastním tělem. Není to příběh o medicínské chybě ani o selhání komunikace. Je to příběh o tom, že i člověk, který navenek působí odolně a rozhodně, má bod, kde se organismus vzepře.

Právě tahle scéna, křik, pláč, odmítnutí a nakonec důvěra, je nejsilnější věc, kterou Něrgešová za celý rok veřejně řekla. Ne proto, že je dramatická. Proto, že je pravdivá.