Ve 13 letech stál před Mengelem, v 61 ho usmrtil vlak. Ornestovu smrt nikdo dodnes nevysvětlil

Herec Zdeněk Ornest přežil Terezín, Osvětim i Dachau. Zemřel 4. listopadu 1990 na železničním přejezdu v Praze. Okolnosti jeho smrti zůstávají nejasné.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Příběh Zdeňka Ornesta se dá vyprávět dvěma směry. Odzadu: šedesátiletý muž, kterého na dejvickém přejezdu smetl vlak a vláčel desítky metrů po kolejích. Nebo odpředu: třináctiletý chlapec, který v říjnu 1944 stál v řadě před esesáckým lékařem a neměl přežít. Obě verze jsou pravdivé. Podle názoru redakce VIP život právě ta propast mezi nimi, mezi zázračným přežitím a nevysvětlenou smrtí, drží jeho jméno v paměti zřejmě víc než desítky televizních rolí, které za život odehrál.

Chlapec z Kutné Hory v mašinérii vyhlazení

Narodil se 10. ledna 1929 v Kutné Hoře jako Zdeněk Ohrenstein, nejmladší ze tří bratrů mimořádně nadané židovské rodiny. Nejstarší Jiří, básník píšící pod pseudonymem Orten, zemřel už 1. září 1941, srazila ho německá sanitka na pražském nábřeží, bylo mu dvaadvacet. Prostřední Ota odešel v květnu 1939 do britského exilu a válku přečkal v zahraničí. Zdeněk zůstal. Ale 24. října 1942 nastoupil s matkou do transportu z Prahy do Terezína. Bylo mu třináct.

V ghettu se dostal mezi chlapce kolem ilegálního časopisu Vedem; ze zhruba stovky kluků spojených s tímto pozoruhodným listem přežilo válku jen patnáct. Ornest byl jedním z nich. Klíčový zlom přišel 19. října 1944, kdy transport odvezl Zdeňka z Terezína do Osvětimi. Podle vzpomínky jeho dcery Ivany ho při selekci na rampě Josef Mengele zařadil na stranu určenou k okamžité smrti. V nastalém zmatku měl chlapec přeběhnout ke skupině starších kamarádů a německy tvrdit, že mu je osmnáct. Je třeba říct, že tato scéna stojí na rodinné vzpomínce převzaté v textu pro Památník Terezín. Z Osvětimi prošel dalšími tábory až do Dachau, kde se dočkal osvobození.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Tvář, kterou diváci znali, ale neuměli pojmenovat

Po válce si změnil příjmení na Ornest, vystudoval herectví a postupně se stal stálicí české televize a divadla. Ne však hvězdou prvního plánu. Spíš tím typem herce, jehož tvář divák okamžitě pozná, ale jméno mu uniká. Nejčitelnější stopu zanechal jako doktor Kotek v seriálu Sanitka, dále jako Artur Brebera ve Vlaku dětství a naděje nebo v seriálech Panoptikum města pražského a Křeček v noční košili.

Režisér Jiří Adamec o něm řekl, že to byla „sázka na jistotu“, vynikající herec i člověk. Herečka Miluše Hradská vzpomínala na zdvořilého, galantního partnera s výrazným hlasem, kolem něhož ale stála jakási „hradbička“, za niž pustil málokoho. Ta hradbička nebyla náhoda. Ve veřejné paměti ho překrývali oba bratři: Jiří Orten jako tragický básník, Ota Ornest jako jedna z určujících osobností poválečného českého divadla. Zdeněk sám o válce mluvil málo. Minulost v sobě, slovy dcery Ivany, „pečlivě uzamkl“.

Co za zámkem zůstalo

Uzamčení neznamenalo, že se trauma vytratilo. Synovec Jiří Ornest vzpomínal na strýcovu výraznou nespavost a noční vyprávění. Dcera Ivana v rozhovoru pro časopis Krásné město popsala u otce sklony k úzkostem a depresím. Něketrá média mluví o dlouhodobých depresivních stavech. Ornest hrál, pracoval, žil s manželkou Alenou a dcerou. Na první pohled normální poválečný život. Jenže ten první pohled je jediný, který veřejnost kdy dostala.

4. listopad 1990: přejezd v Dejvicích

Toho dne Zdeněk Ornest zemřel pod koly vlaku na železničním přejezdu v pražských Dejvicích. Podle sekundárních mediálních zdrojů ho vlak vlekl několik desítek metrů. Zemřel na místě. A tady příběh naráží na zeď. Veřejně dostupné zdroje opakují dvě verze: nešťastná nehoda, nebo sebevražda. Jenže žádný z nich se neopírá o dohledatelný policejní spis, pitevní protokol, dopis na rozloučenou ani jednoznačné veřejné stanovisko rodiny. Primární důkaz, který by jednu z nich definitivně uzavřel, ve veřejném prostoru chybí. Rodina v dostupných rozhovorech mluví o otcově povaze, traumatu, uzavřenosti, nikoli o verdiktu.

Proč na něm záleží

Zdeněk Ornest nebyl zapomenutý člověk, ale člověk odsunutý do druhého plánu, vlastní uzavřeností, stínem slavnějších bratrů, povahou rolí, které hrával. Kdo ho dnes chce vidět, najde Sanitku, Vlak dětství a naděje i Diagnózu smrti v archivu České televize. Tvář pozná okamžitě. Za tou tváří ale zůstává příběh, který se nedá dočíst do konce. Chlapec, který přeběhl na druhou stranu řady v Osvětimi, strávil zbytek života s něčím, o čem nechtěl mluvit. A zemřel způsobem, o kterém nemůže mluvit nikdo jiný, protože klíčový dokument buď neexistuje, nebo nikdy neopustil archiv.