Matuška přespával v kanceláři, pak dokonce na jevišti. Vlastní byt neměl, Zlatého slavíka ale ano

Byl hvězdou, získal prvního Zlatého slavíka a přesto neměl kde bydlet. Takový byl život na začátky kariéry Waldemara Matušky.

Zdroj fotografie: Česká televize

Příběh nejpopulárnějšího československého zpěváka přelomu padesátých a šedesátých let se obvykle vypráví přes hity, duety a filmové role. Jenže pod tou vrstvou leží jiný, méně okázalý příběh o člověku, který několik let budoval kariéru bez vlastní střechy nad hlavou. Ne proto, že by málo vydělával nebo špatně hospodařil. Prostě proto, že v tehdejším Československu ani sláva nedokázala předběhnout bytovou frontu.

Z Chebu do Prahy bez adresy

Po vyučení a vojně zamířil Matuška do Chebu, kde pracoval jako osvětový tajemník. Bylo to zaměstnání, které s pozdější kariérou nemělo mnoho společného, ale dalo mu první zkušenost s organizováním kulturního života. Z chebského období se traduje, že přespával přímo v prostorách kanceláře; archivně to doložit nelze, ale zapadá to do vzorce, který se opakoval i později. Matuška zkrátka šel za příležitostí a bydlení řešil až potom.

Přesun do Prahy na konci padesátých let znamenal skok do jiné ligy. Přes Redutu se dostal k Semaforu, kde se z něj rychle stala výrazná tvář nové popkultury. Hit „Suvenýr“ přišel už v roce 1960. Jenže Praha mu nenabídla nic, co by se dalo nazvat domovem.

Opona místo přikrývky

Zákulisní legenda Semaforu říká, že Matuška nocoval v divadle Ve Smečkách, za scénou, přikrytý divadelní oponou. Historku opakují desítky textů a rozhovorů, konkrétního svědka, který by ji přímo dosvědčil jménem, se ale v dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Sám Matuška ve svých vzpomínkách na začátky v Semaforu mluvil o improvizaci, energii a růstu přes překážky; sebelítost z jeho vyprávění nezaznívá.

Ať už opona jako přikrývka sloužila, nebo ne, jedno je jisté: v době, kdy ho publikum začínalo poznávat z pódia i z rádia, neměl kde normálně spát. A nebyla to krátká epizoda. Provizoria se táhla několik let.

Šest lidí v jednom plus jednom

Nejlépe doloženou kapitolou Matuškova bytového putování je období u rodičů Jitky Zelenohorské. Sama herečka, známá z Ostře sledovaných vlaků, to popsala v rozhovoru pro CNN Prima NEWS: byt 1+1 na Vinohradech, šest lidí pod jednou střechou. Walda spal s jejími dvěma bratry v pokoji, Jitka v předsíni, rodiče v kuchyni. Chodili tam v podstatě jen přespat.

Trvalo to asi rok. Teprve potom se dvojice přesunula do bytu v zadním traktu domu na Václavském náměstí, zpočátku rozestavěného, ale konečně vlastního. Pro Matušku to byl první skutečný domov v Praze. Bylo mu přitom už přes třicet a na kontě měl Zlatého slavíka.

Proč sláva nestačila na byt

Dnešní optikou to zní absurdně: nejpopulárnější zpěvák v zemi nemá kde bydlet. Jenže v Československu šedesátých let nešlo o výjimku. Bytový deficit byl systémový. Stát po roce 1959 znovu obnovil stavební bytová družstva právě proto, aby zapojil obyvatele do řešení chronického nedostatku bytů. Podle materiálu MPSV stát dotoval 40 % nákladů, zbylých 60 % hradil člen členským podílem a dlouhodobým úvěrem, až na padesát let s jedním procentem úroku. V šedesátých letech tvořila družstevní výstavba až 56 % veškeré bytové výstavby v zemi.

Matuškův případ tedy nebyl o tom, že by systém trestal umělce. Spíš o tom, že popularita a přidělování bytů fungovaly na zcela oddělených kolejích. Sláva mohla přijít přes noc. Byt ne.

Od opony k bazénu na Floridě

Oblouk Matuškova bydlení má ještě jeden extrémní bod. Po emigraci v roce 1986 žil s rodinou nejprve v pronajatém bytě, o rok později koupili na Floridě dům za zhruba 1,7 milionu korun v tehdejším kurzu. Postupně ho přestavěli; u bazénu vyrostl bar s pivní pípou, uvnitř kinosál. Od opony za scénou divadla Ve Smečkách k vlastnímu bazénu ve St. Petersburgu. Kontrast, který by si žádný scenárista nevymyslel.

Zpátky do Prahy se ale Matuška vrátit nemohl, alespoň ne ke svému bytu. Zákonné opatření č. 15/1970 Sb. stanovilo, že občanům zdržujícím se „protiprávně“ v cizině zanikalo právo osobního užívání bytu. Byt mohl být znovu přidělen. Ani po roce 1989 se tento mechanismus nepodařilo právně zvrátit.

Waldemar Matuška strávil začátek kariéry bez střechy a konec života tisíce kilometrů od domova. Mezi tím stihl být největší českou popovou hvězdou. Někdy je ten nejsilnější příběh ten, který se odehrává mimo jeviště.