Začínala v salonu vedle Mandlové, hrála s Voskovcem a Werichem. Ve 32 letech Eliška Pleyová vyskočila z okna

Září 1942, zemská nemocnice v Uherském Hradišti. Mladá žena, kterou tam převezli po prvním pokusu o sebevraždu, vyskočila z okna. Bylo jí dvaatřicet let.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Jméno Eliška Pleyová dnes neřekne skoro nic ani filmovým fandům. VIP život si všiml, že přitom za necelých deset let kariéry stihla projít módními salony první republiky, objevit se ve dvou desítkách filmů a stát před kamerou po boku Voskovce s Werichem. Její příběh ale neskončil závěrečnými titulky. Skončil v okamžiku paniky, kterou přinesla heydrichiáda, ne rozsudkem stanného soudu, ale čistým, ochromujícím strachem z gestapa.

Z přehlídkového mola na filmové plátno

Eliška Plochová, tak znělo její občanské jméno, se narodila roku 1910 v Uherském Hradišti. Do Prahy ji přivedla móda. Podle dostupných pramenů z Encyklopedie dějin města Uherské Hradiště pracovala jako manekýnka v modelovém domě Hany Podolské, jehož salon sídlil od roku 1931 v paláci Riunione Adriatica na Jungmannově 34. Svět prvorepublikové haute couture byl malý: pár ulic odtud, na Národní třídě 17, provozoval konkurenční dům Oldřich Rosenbaum, jehož hlavní modelkou byla Adina Mandlová.

Obě ženy, Pleyová i Mandlová, vyšly ze stejného prostředí hedvábí, střihů a fotografů, i když každá z jiného salonu. Pleyovou k filmu údajně přivedl režisér Gustav Machatý. Její fotogeničnost a elegantní vizáž jí otevřely dveře k menším i výraznějším rolím. Ve filmu Dívka v modrém hrála dokonce majitelku módního salonu, jako by si přinesla svůj vlastní svět rovnou na plátno. Bydlela na Vladislavově ulici v Praze 2, uprostřed čtvrti, kde se potkávali herci, novináři a módní návrháři.

Peníze nebo život, a Osvobozené divadlo

Rok 1932. Režisér Jindřich Honzl natáčí komedii Peníze nebo život a do obsazení vedle Jiřího Voskovce a Jana Wericha zařadí i dvaadvacetiletou Pleyovou. Podle záznamu Národního filmového archivu figuruje přímo v hlavním obsazení. Šlo o jeden společný film. I ten ale ukazuje, v jakých kruzích se mladá herečka pohybovala. Celkem se Pleyová objevila zhruba ve dvaceti snímcích. Nebyla superstar generace, spíš spolehlivě obsazovaná herečka s výrazným vzhledem. Její kariéra trvala necelou dekádu. Poslední role přišly na začátku čtyřicátých let, kdy se nad protektorátem stahovala mračna.

Luhačovice, břitva, okno

Léto 1942. Reinhard Heydrich je mrtvý, stanné soudy běží, gestapo zatýká ve vlnách. Pleyová žila v té době s mužem, který měl vazby na odboj. Herečka odjela na ozdravný pobyt do Luhačovic. Tam se pokusila o sebevraždu podřezáním zápěstí břitvou. Zachránili ji a převezli do zemské nemocnice v Uherském Hradišti, města, kde se před dvaatřiceti lety narodila. Kruh se uzavřel 8. září 1942. Vyskočila z okna nemocnice. Archivy říkají, že příčinou byl strach. Ne rozsudek, ne výslech, ne transport. Strach z toho, co by mohlo přijít.

Skrytá oběť heydrichiády

Když se mluví o obětech heydrichiády, většinou zaznívají jména popravených z Kobylis, vypálených Lidic a Ležáků. Pleyová do žádného z těchto seznamů nepatří. Nebyla odsouzena stanným soudem, nebyla deportována. Formálně je její smrt vedena jako sebevražda. A přece je její příběh součástí téhož teroru. Okupace nemusela člověka postavit před popravčí četu, aby ho zničila. Stačilo žít s někým, kdo se zapojil do odboje, a vědět, co gestapo dělá se zatčenými i s jejich blízkými. Pleyová je příkladem toho, jak nacistická mašinérie zabíjela i nepřímo, skrze atmosféru, ve které se rozum zastavil a zbyla jen panika.

Co zůstalo

Její filmy se občas stále mihnou v televizním programu. Před maturitou, Dědečkem proti své vůli či Peníze nebo život anebo právě Dívka v modrém. Kombinace kratší kariéry, vedlejších rolí a smrti uprostřed války vysvětluje, proč Pleyová zmizela z kulturní paměti důkladněji než její slavnější kolegyně Mandlová, která válku přežila. Dvaatřicet let, dvacet filmů, jedno okno nemocnice v Uherském Hradišti. Eliška Pleyová nebyla největší hvězdou své generace. Byla ale jednou z těch, které okupace spolkla tak tiše, že si toho skoro nikdo nevšiml.