Ve třech letech tancovala, v devíti kouřila. Růžičková se kamarádila s gangem, který terorizoval Prahu

Herečka, kterou Česko zná jako Škopkovou ze Slunce, seno, vyrůstala naproti Faustovu domu mezi baletkami a pouličními chuligány.

Zdroj fotografie: Česká televize

13. června 2026 by Helena Růžičková oslavila devadesát let. Česká televize k výročí nasadila speciální pořad, filmy s její tváří jedou na streamovacích platformách v nepřetržité rotaci, a přesto většina diváků nezná příběh, který předcházel komediálním rolím. Příběh holky z Vyšehradské ulice, která jako předškolačka tancovala v Národním divadle, pár let poté vykouřila první cigaretu a v pubertě se přátelila s partou, jež přepadávala lidi v pražských parcích. Právě tenhle životopis, drsný a nepravděpodobný zároveň, z ní nakonec udělal herečku, jakou české kino do té doby nemělo.

Baletka z Karlova náměstí

Rodina bydlela na Vyšehradské 1446/53, přímo naproti Faustovu domu. Otec vedl malou Helenu k umění od chvíle, kdy se postavila na nohy. Už jako čtyřletá nastoupila do soukromé baletní školy Heleny Štěpánkové a vzápětí hostovala v baletu Národního divadla i tehdejšího Německého divadla. Důvod nebyl jen ambice rodičů, podle vzpomínek přítelkyně Marie Formáčkové, které zachytily Seznam Zprávy, byla Helena slabé dítě a rodiče doufali, že jí pohyb pomůže zesílit.

Pomohl. Jenže zákulisí divadla mělo i druhou stranu. V prostředí dospělých herců a techniků ochutnala první cigaretu ještě v dětském věku, podle téhož zdroje dokonce ve čtyřech letech. Nebyl to jednorázový rebelantský výstřelek. Bylo to prostředí, kde nikdo nehlídal, co malá holka dělá mezi zkouškami.

Královští vyšehradští jezdci

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se na Vyšehradě a v okolních čtvrtích zformovala parta mladíků, kteří si říkali Královští vyšehradští jezdci. Vysoké účesy, barevná saka, obdiv k americké kultuře, a reálné násilí. Přepadávali milence v parcích, napadali kolemjdoucí, kradli. Jak upozornil ČT24, šlo spíš o drobné kriminálníky než o romantické odbojáře; protirežimní auru jim přiřkla až pozdější legenda, kterou ochotně živil komunistický režim, když potřeboval z pouliční party udělat politický případ. Před soud se dostali v září 1953.

A právě mezi dívkami, které kolem Vyšehradských jezdců kroužily, se podle zpětné výpovědi Jindřicha „Harryho“ Kadrnošky objevuje jméno Helena Málková, pozdější Helena Růžičková. Kadrnošku cituje Reflex v textu mapujícím skutečný příběh gangu. Žádná romantika, žádný odboj. Parta kluků a holek z jedné čtvrti, kde se bydliště na Vyšehradské a vrstevnické vazby potkaly s fascinací zakázaným.

Pro Růžičkovou to znamenalo, že ještě před dospělostí znala dva světy, které se normálně nepotkávají: disciplínu baletního sálu a zákon ulice.

Dvakrát odmítnutá, nikdy nezlomená

Po únoru 1948 přišla rána odjinud. Kvůli kádrovému posudku otce nemohla studovat ani medicínu, ani herectví. Dvakrát se hlásila na DAMU, dvakrát neuspěla. Absolvovala zdravotnickou školu, pracovala jako osvětlovačka a kulisačka v divadle. Oklika, která by leckoho odradila.

Růžičkovou ne. Postupně se prosadila jako herečka na volné noze, bez stálého divadelního angažmá. Prakticky celý profesní život fungovala mimo institucionální zázemí stálých souborů. Tam, kde jiní herci měli jistotu domovské scény a pravidelného obsazování, ona měla svobodu, a nejistotu. Těžiště její práce se přesunulo do filmu a televize, kde její typ fungoval líp než v repertoárovém divadle.

A právě v tom spočívá paradox, který z ní udělal nezaměnitelnou figuru české kinematografie. Robustní postava, která jí znemožnila baletní kariéru, se spojila s překvapivou pohyblivostí a přesným komickým načasováním, dědictvím let u tyče. Drsnost a přímočarost, které si přinesla z ulice, dodaly jejím rolím autenticitu, jakou nelze zahrát z učebnice. Heduš v Homolkových, Droběna v Třech oříšcích pro Popelku, Škopková ve Slunce, seno, všechny ty postavy stojí na fyzické komice, rytmu a sociální otrkanosti.

Homolkovi versus Slunce, seno

Kritici vždycky rozlišovali. Trilogie o Homolkových, zasazená do poetiky české nové vlny, nabízela přesnější a krutější pozorování české povahy: autentičnost, společenskou satiru, naturalistický detail. Troškovská trilogie Slunce, seno mířila jinam: na většinový lidový vkus, na širokou grotesku a masovou zábavu. Národní filmový archiv o ní mluví jako o filmech, které „dokonale vyhověly většinovému vkusu“, a pozdější obsazování popisuje jako systém známých celebrit.

Růžičková fungovala v obou polohách. To je na ní to pozoruhodné. V Homolkových byla součástí autorského projektu, ve Slunce, seno nesla komerční komedii na zádech. Málokterý český herec dokázal přecházet mezi těmito světy, aniž by v jednom z nich působil falešně.

Život za kamerou

Rozporuplnost jejího životopisu nekončila u herectví. V roce 1996 kandidovala jako bezpartijní za KSČM do Senátu v obvodu Louny. Vysvětlovala to tím, že chce pomáhat lidem, zvláště dětem v tísni. Získala 8 112 hlasů a 22,72 procenta; do druhého kola nepostoupila. Kamila Moučková na to reagovala otevřeným dopisem, jehož ostrá formulace o „nemoci šílených krav“ jejich vztah veřejně zatížila.

Redakce VIPŽivot připomíná, že byla spojovaná s numerologií a věštěním; podle pozdějších vzpomínek si měla předpovědět okolnosti vlastní smrti. Zemřela 11. ledna 2004. Bylo jí sedmasedmdesát.

Kdo ji chce vidět dnes, najde Tři oříšky pro Popelku na Prima Plus, trilogii Slunce, seno na Netflixu a Canal+, dramatický seriál Vlak dětství a naděje v iVysílání České televize.

Holka z Vyšehradské, která tancovala dřív, než uměla číst, a kouřila dřív, než dospěla, proměnila každou zdánlivou nevýhodu v profesní kapitál. Robustní tělo, neexistující diplom, život bez stálého angažmá, přesně z toho postavila kariéru, kterou si Česko pamatuje i dvacet let po její smrti.