Neudržel ani telefon, lékaři mu nedávali šanci. Jarda Pávek z Vesničko má středisková dnes slaví 60 a vyrábí nábytek

Stanislav Aubrecht, herec, kterého Česko zná jako Jardu Pávka, oslavil 19. září šedesát let. Za sebou má tři úplně jiné životy.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Devatenáctiletý kluk, který si na natáčení Vesničky vydělal asi 150 korun za den, se během dekády proměnil v producenta muzikálů, jež viděly statisíce lidí. Pak mu tělo řeklo dost. Nejdřív ho bolela ruka, když držel telefon. Objevilo se šedé místo v zorném poli. V nohách křeče, které nedávaly smysl. Diagnóza zněla: akutní lymfoblastická leukémie. Šance na přežití? Podle Aubrechtovy vzpomínky zhruba čtyřicet procent. Dárce kostní dřeně se nenašel. Zbyla chemoterapie a skoro dva roky na sterilním pokoji. Dnes stojí v dílně, ohmatává dřevo a navrhuje nábytek na zakázku. Mezi tím puberťákem z Menzelova filmu a šedesátníkem s hoblovkou leží příběh, který se nehodí do jedné věty.

Od Vesničky ke Spirále

Aubrecht vstoupil do filmu jako teenager, roli Jardy Pávka ve Vesničce získal v roce 1985 a divácká paměť ho tam drží dodnes. Jenže on sám pokračoval dál. Na Tankovém praporu si už vydělával 7 000 korun za natáčecí den, téměř sedmačtyřicetinásobek vesničkového honoráře. Rozdíl mezi polovinou osmdesátých let a počátkem devadesátých se v těch číslech čte jako v učebnici.

Herectví ale nebyl jeho jediný apetit. Přesunul se do producentského křesla a v pražském Divadle Spirála na Výstavišti rozjel české uvedení Jesus Christ Superstar. Výsledek: 1 288 repríz a přes 850 tisíc diváků. Následovala Evita, rozpočet dvakrát vyšší, kolem 20 milionů korun, úvěr splacený za tři čtvrtě roku. Archivní retrospektiva uvádí 331 představení během dvou let, Aubrecht sám po letech mluvil o „asi 350″. Ať už platí kterékoli číslo, šlo o jednu z nejúspěšnějších muzikálových produkcí v Česku.

Tělo, které přestalo poslouchat

Uprostřed rozjeté Evity přišel zlom. Únava, jakou neznal. Ruka, která neunesla váhu telefonu. Šedý flek v zorném poli. Křeče v nohou. Lékaři potvrdili akutní lymfoblastickou leukémii a hledali dárce kostní dřeně. Nenašli ho. Aubrecht skončil na sterilním pokoji, odkázaný na chemoterapii a na čtyřicetiprocentní statistiku.

Na tom pokoji strávil bezmála dva roky. Tři dny, jak později vzpomínal, „nevěděl, že žije“. K fyzickému kolapsu se přidala reaktivní deprese po hormonální léčbě. A přesto z nemocničního lůžka po telefonu koordinoval provoz Evity. Kdo ho v každodenním chodu zastupoval, veřejně známo není. Jisté je, že představení běžela dál.

Zdroj fotografie: JAn Dudík / Creative Commons / CC BY-SA

Jako klíčové faktory přežití Aubrecht jmenuje léčebný postup lékaře Gregoryho a silné rodinné zázemí. Pozoruhodný je i jeden vedlejší důsledek: syn Václav se stal hematoonkologem. Česká hematologická společnost ho eviduje ve svém seznamu členů. Otcova zkušenost jeho směřování podle dostupných informací zřejmě ovlivnila.

Tři restarty za jeden život

Po léčbě se Aubrecht do divadla nevrátil. Kdyby si měl vybrat mezi filmem a jevištěm, zvolil by jeviště, řekl v jednom rozhovoru, který neunikl pozornosti naší Redakci VIPŽivot. Jenže život rozhodl jinak. Přešel do gastronomie, otevřel restauraci, a pak přišel covid. Podnik padl.

Během pandemie založil s kamarádem dílnu. Začal pracovat se dřevem, bavila ho povrchová úprava, vymýšlení tvaru i funkce. Z nouzového řešení se stala nová profese. Dnes se živí zakázkovou výrobou designového nábytku. Občas se mihne na obrazovce, Kinobox eviduje epizodní role v Modrém kódu, Slunečné, Zoo i film Jedna noc z roku 2024. Ale těžiště jeho dnů je v dílně, ne před kamerou.

Většina herců Aubrechtovy generace prošla plynulou dráhou film, seriál, divadlo. On má v životopise ostré zlomy: hvězda osmdesátek, muzikálový producent devadesátek, onkologický pacient, restauratér, truhlář. Každá kapitola skončila jinak, než začala.