Arichtev přiznal bolest, kterou už nedožene. Se starším synem byl málo a dnes ho to mrzí

Režisér Biser Arichtev v rozhovoru pro eXtra.cz poprvé otevřeně řekl, že u staršího syna Teodosia promarnil čas, který se už nedá vrátit.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Věta padla klidně, bez patosu, bez přehazování viny na kohokoli jiného. „Byl jsem s ním málo, protože vyrůstal se svojí mámou. A dnes můžu říct, že mě to mrzí.“ Rozhovor vyšel 24. května 2026, pár dní po benefičním večeru Hudbou spolu v pražském Hard Rock Cafe, kde Veronika Arichteva moderovala jako patronka Nadačního fondu Dům Ronalda McDonalda. Biser tam stál vedle ní, mezi lidmi, kteří ten večer vybrali přes 3,4 milionu korun na výstavbu druhého českého Domu Ronalda McDonalda v Olomouci. A právě v atmosféře akce zaměřené na rodiny a děti dostal otázku, která ho donutila mluvit o vlastním otcovství bez příkras.

Ztracený čas se nedá nahradit jedním gestem

To, co Arichtev popisuje, není žádná jednorázová událost. Žádná hádka, žádný soudní spor, žádný dramatický zlom. Je to něco mnohem hůř uchopitelného: pomalé mizení společných dnů, které si člověk uvědomí, až když jsou pryč. Teodosio vyrůstal s matkou. Biser neříká proč, nesvádí to na práci ani na rozchodový konflikt. Říká prostě: byl jsem tam málo.

A pak přidává větu, která celé přiznání posouvá z roviny lítosti do roviny nevratnosti: „Už jsem to nikdy nedohnal.“ Nemluví o alimentech, o víkendových návštěvách, o dárcích pod stromečkem. Mluví o tom, že dětství má konečný počet dní a každý neprožitý den je pryč navždy. Žádný pozdější výlet, žádný společný oběd v pubertě ten deficit nesmaže.

Puberta, nekompatibilita, a přesto zdravý vztah

Teodosio je dnes v pubertě a Biser o jejich vztahu mluví s překvapivou otevřeností. Přiznává, že jsou „absolutně nekompatibilní“: generační tření, odlišné světy, těžké navazování vazeb v období, kdy je to pro každého teenagera komplikované. Ale vzápětí dodává, že jejich vztahy jsou „pořád zdravé“ a že se snaží tu vazbu aktivně držet.

Nejde tedy o rozpad. Spíš o vztah, který nese stopy toho, co mu chybělo na začátku, tedy společně prožité roky, kdy se buduje samozřejmá blízkost mezi otcem a synem. Bez nich se v patnácti buduje těžce. Nepřímé signály přitom ukazují, že rodina funguje jako celek: už v říjnu 2020 Veronika na Instagramu sdílela první setkání novorozeného Luky s Teodosiem a představila ho jako „velkého bráchu“, ne jako dítě odjinud.

Zdroj fotografie: Nextfoto

U Luky staví otcovství od základů jinak

Právě vědomí toho, co u Teodosia propásl, formuje Biserův přístup k mladšímu synovi. U pětiletého Luky mluví o vědomé přítomnosti, o potřebě být u základů povahy a výchovy, o tom, že s Veronikou musí „táhnout za jeden provaz“. Nejde mu o to být perfektní otec z příručky. Jde mu o to neztratit čas.

Už v srpnu 2025, tedy měsíce před květnovým přiznáním, v rozhovoru pro eXtra.cz popisoval výchovu Luky jako „extrémně těžkou“ a zároveň jako něco, u čeho chce být přítomný každý den, ne jen o víkendech. Veronika v rozhovoru pro iGlanc z roku 2024 otevřeně mluvila o tom, že doma jedou model respektující výchovy a že veřejné mluvení o rodičovství vnímá jako způsob, jak otevírat důležitá témata. Motiv vědomého otcovství tedy není jednorázová emotivní věta na charitativní akci. Je to opakující se linka, kterou Arichtev buduje v kontrastu s tím, co sám pojmenoval jako své selhání.

Co říkají odborníci rodičům po rozchodu

Arichtevova věta „už jsem to nikdy nedohnal“ se nápadně potkává s tím, co dlouhodobě doporučuje Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí při MPSV. Podle oficiálních doporučení je pro dítě po rozchodu rodičů klíčové několik věcí:

• Pravidelný a předvídatelný kontakt s oběma rodiči, ne jen nárazové návštěvy.
• Relevantní podíl na výchově; nerezidentní rodič nemá být jen „hodný strejda“.
• Sdílení informací o dítěti mezi rodiči, hovory i mimo osobní setkání.
• Dodržené sliby; pro dítě je nesplněný slib horší než žádný.
• Rodiče mluví spolu, ne přes dítě, a nebrání kontaktu s druhým rodičem.

Studie Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí potvrzuje totéž z perspektivy dětí: potřebují oba rodiče jako reálně přítomné postavy, ne jako vzdálené figury, které se objeví jednou za čtrnáct dní. Čas je v tomto kontextu měna, která se nedá půjčit zpětně.

Otcovství jako odchozený čas

Nejsilnější na celém Arichtevově přiznání není samotná lítost. Lítost je snadná, zvlášť před mikrofonem. Silné je to, jak otcovství rámuje: ne jako roli, která se splní tím, že existujete, ale jako vztah odchozeného času. Každý den, kdy jste přítomní, je investice. Každý den, kdy chybíte, je ztráta, kterou nepokryje žádné pozdější gesto.

Biser Arichtev dnes žije s vědomím obojího. U jednoho syna ví, co propásl. U druhého se snaží, aby to věděl až za dvacet let, a nemusel říkat totéž.