Pavel Zedníček přiznal realitu své penze. Od státu dostal poprvé jen 10 tisíc Kč, bez hraní v divadle by nevyžil

Herec, kterého zná celá země, dostal od státu penzi hluboko pod průměrem. Dodnes proto stojí na jevišti.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Částka 10 140 korun měsíčně. Tolik činil první důchod Pavla Zedníčka, když mu ho stát na začátku desátých let vyměřil. Zedníček ho tehdy okomentoval s typickým nadhledem: „Vyměřili mi důchod 10 140 korun. A pak ještě přidali 60 korun… Chodí pravidelně.“ Jenže za tím humorem se skrývá realita, která se týká překvapivě mnoha českých umělců. Známé jméno na plakátu neznamená vysoké číslo na výměru důchodu.

Co z těch deseti tisíc zbylo po valorizacích

Původních 10 140 Kč pochází z období kolem roku 2013, kdy Zedníček v rozhovoru pro Super.cz čerstvě vstupoval do důchodového věku. Od té doby proběhla celá řada valorizací, některé pravidelné, jiné mimořádné. Zejména roky 2022 a 2023 přinesly kvůli inflaci skokové navýšení, jen v roce 2022 se důchody zvyšovaly třikrát.

Náš přepočet podle oficiálních valorizací MPSV a ČSSZ ukazuje, že z původních 10 140 Kč by dnes, po započtení všech navýšení do ledna 2026, penze orientačně dosahovala zhruba 18 500 korun měsíčně. Přesnou aktuální částku Zedníček veřejně nesdělil a bez konkrétního oznámení ČSSZ ji nelze ověřit. Jisté ale je, že i po všech valorizacích zůstává pod průměrným starobním důchodem, který už v červnu 2023 přesáhl 20 216 Kč.

Osmnáct a půl tisíce zní lépe než deset. Pořád je to ale částka, ze které se v Praze pohodlně nežije.

Proč slavný herec dostává podprůměrnou penzi

Český důchodový systém nepočítá se slávou. Nezajímá ho, kolik diváků vidělo Cukrkandla nebo kolikrát herec stál na prknech Divadla Na Fidlovačce. Důchod se skládá ze dvou částí: základní výměry, která je pro všechny stejná (od ledna 2026 činí 4 900 Kč), a procentní výměry, jež závisí na délce pojištění a výši příjmů, z nichž se odvádělo pojistné.

A právě tady narážejí umělci na zeď. Nepravidelná angažmá, různé formy smluv, období bez stálého zaměstnavatele, to všechno snižuje vyměřovací základy. Jaroslava Obermaierová to popsala otevřeně: herci dříve sociální pojištění hradit nemuseli a ona sama ho tři roky neplatila. Důsledek? Původní penze kolem deseti tisíc, dnes necelých šestnáct.

Nejde tedy o selhání jednotlivce. Jde o systém, ve kterém rozhodují odvody a započtené příjmy, ne popularita ani počet rolí.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Zedníček není sám, penzijní vystřízlivění českých herců

• Jaroslava Obermaierová, původně kolem 10 tisíc, dnes necelých 16 tisíc Kč; otevřeně mluví o výpadcích v pojištění.
• Jana Paulová, říká, že její penze v podstatě padne na odvody, a musí dál hrát.
• Jan Kanyza, popsal šok, když po odečtení zpětného doplatku zjistil skutečnou měsíční výši své penze.

Vzorec se opakuje: známé jméno, desítky let na scéně, a přesto důchod, který sotva pokryje základní náklady. U všech čtyř herců je odpovědí totéž, nepřestat pracovat.

Proč Zedníček nechce do hereckého důchodu

V rozhovoru pro Prima Ženy z podzimu 2025 Zedníček mluví víc o práci než o penězích. Klíčový zlom přišel během covidu. Zavřená divadla, zrušená představení, dny bez jeviště. Tehdy si uvědomil, že „takhle ten důchod“ prožít nechce, zavřený doma bez práce.

Finanční motiv samozřejmě existuje. Malou penzi zmiňuje opakovaně a bylo by naivní předstírat, že příjem z divadla nehraje roli. Ale silnější je podle všeho něco jiného: odpor k nečinnosti a prostá radost z hraní. Do hereckého důchodu se nechystá. Stále pracuje naplno.

Podle nás je právě tahle kombinace, ekonomická nutnost plus vnitřní potřeba tvořit, to, co drží na jevišti celou generaci českých herců v důchodovém věku. Systém jim nedal na výběr. Ale oni by si stejně vybrali jeviště.

Co si z toho odnést

Případ Zedníčka a jeho kolegů ukazuje jednu věc jasně: u profesí s nepravidelnými příjmy a různými formami smluv je spoléhání jen na státní penzi risk. Kdo dnes pracuje na volné noze nebo střídá angažmá, měl by počítat s tím, že důchodový výměr nemusí odpovídat celoživotnímu nasazení. Zedníček to vyřešil po svém, hraje dál. Ne každý ale bude mít v sedmdesáti tu možnost.