Srazilo ho auto, ležel tři roky v LDN a modlil se, aby zemřel. Krakonoš Peterka se dožil 94 let

František Peterka, televizní Krakonoš a rázný silák českých komedií, strávil poslední patnáct let života v boji s následky autonehody, která mu v únoru 2001 rozdrtila nohu.

Zdroj fotografie: Česká televize

Bylo mu tehdy sedmdesát osm. Šel na procházku kolem liberecké přehrady, jako stokrát předtím. Nepozorná řidička ho srazila a z muže, který celý život posiloval s činkou a hrál sportovce i na plátně, se stal pacient na desítky operací. Tři roky strávil v léčebně dlouhodobě nemocných. V pořadu 13. komnata později řekl, že se v té době modlil, aby si ho Bůh vzal. Nechtěl s nikým mluvit, neviděl smysl. A přesto zemřel až 25. listopadu 2016, ve čtyřiadevadesáti letech. Ne proto, že by se stal hrdinou z filmu. Spíš proto, že uměl znovu a znovu začínat od nuly.

Víc než Krakonoš

České publikum si Františka Peterku zúžilo na jedinou ikonu, mohutného vládce Krkonoš z večerníčkového cyklu Krkonošská pohádka. Jenže jeho kariéra byla mnohem širší. Redakce VIPŽivot připomíná je další role. Zahrál si v komediích Zítra to roztočíme, drahoušku…! a Co je doma, to se počítá, pánové…, objevil se v Arabele, Panu Tau, Stínu kapradiny i v Dámě na kolejích. Vždycky obsazovaný do rolí, kde tělo a klidná autorita říkaly víc než dialog.

Sám přitom původně nechtěl dělat divadlo. Toužil po vzpírání. Sport ho definoval celý život, a právě ta fyzická disciplína se ukázala jako klíčová, když přišla katastrofa.

Únor 2001: procházka, ze které se nevrátil

Nehoda přišla krátce před Peterkovými devětasedmdesátými narozeninami. Liberecká přehrada, zimní den, chodec na chodníku. Auto ho zasáhlo tak, že mu těžce poškodilo nohu. Následovaly desítky operací, zdroje se rozcházejí mezi třiceti a čtyřiačtyřiceti, přesné číslo není ověřitelné, ale řád je jasný. Každá další operace znamenala novou naději i nové zklamání.

Peterka skončil v léčebně dlouhodobě nemocných. V českém zdravotním systému LDN není odkladiště, ale zařízení následné a dlouhodobé lůžkové péče pro pacienty, kteří už nepatří na akutní lůžko, ale stále potřebují celodenní odbornou péči a rehabilitaci. U Peterky to znamenalo tři roky. Tři roky v režimu, kde se dny měří mezi vizitami.

V té době přišel nejhlubší bod. Sám popisoval, že žil pod silnou medikací, odmítal komunikaci, cítil, že už nikdy nebude chodit ani cvičit. Všechno, co ho celý život drželo, bylo pryč. „Modlil jsem se, aby si mě Pán Bůh vzal,“ řekl později pro Český rozhlas.

Činka místo rezignace

Zlom nepřišel jako filmový moment. Nebyl žádný den D, žádné dramatické probuzení. Bylo to pomalé, tvrdohlavé rozhodnutí vrátit se k tomu jedinému, co znal, k pohybu. Peterka začal znovu cvičit. Nejdřív málo, potom víc. Vzal do ruky činku. Tělo, které ho celý život definovalo, se stalo nástrojem návratu.

Pomohla víra. Pomohl syn, který za ním pravidelně docházel. A pomohl vnuk, o kterém Peterka v rozhovoru z roku 2013 řekl, že je „největší dar a největší štěstí v životě“. Právě vnuk mu dal konkrétní důvod vstávat, ne abstraktní vůli žít, ale člověka, pro kterého stojí za to být.

Zdroj fotografie: Česká televize

Zajímavé je, co Peterka neudělal. Nikdy veřejně nevyjádřil nenávist vůči řidičce, která ho srazila. Rezignoval na zášť stejně metodicky, jako se vrátil ke cvičení. I v tom se projevil jeho sportovní naturel, férovost, o které mluvili kolegové ještě roky po jeho smrti, když město Liberec odhalovalo na radnici jeho bustu.

Spirála, která se nezastavila

Jenže tělo mělo vlastní plán. Po propuštění z LDN přišly další rány: infarkt, zlomenina krčku stehenní kosti, ztráta paměti, nakonec rakovina. Každý kolaps znamenal novou hospitalizaci a nový start rehabilitace. Peterka se pokaždé pokusil vrátit. Ne vždy se to podařilo.

V posledních měsících života přešel do Hospice sv. Zdislavy v Liberci. Lůžkový hospic je určen nevyléčitelně nemocným v terminálním stadiu, cílem už není léčba, ale úleva od bolesti a důstojnost. Peterka sám říkal, že je o něj dobře postaráno. Syn i vnuk za ním chodili pravidelně.

Jednu konkrétní lítost ale nesl až do konce. Režisér Petr Schulhoff, s nímž natočil řadu komedií, ho kdysi pozval na premiéru. Peterka nedorazil. Schulhoff brzy nato zemřel. „Lituji, že jsem zklamal,“ řekl herec o roky později. Nebyla to velká životní chyba. Bylo to zmeškaná rozloučení, a právě proto to bolelo víc než cokoliv jiného.

Co zbylo po Krakonošovi

Když se Liberec v prosinci 2016 loučil s Františkem Peterkou, rozezněl se dlouhotrvající potlesk. Kolegové vzpomínali na člověka, který ožíval mezi lidmi, měl zásobu historek a nikdy nepůsobil jako hvězda. Spíš jako chlap, který ví, co umí, a nepotřebuje to dokazovat.

Peterkův příběh neukazuje heroismus ve filmovém smyslu. Ukazuje něco těžšího, tvrdohlavou schopnost znovu začínat od nuly po každém dalším propadu. S činkou v ruce, s vírou v hlavě a s vnukem, pro kterého stálo za to vydržet ještě jeden den.