Kouřil krabičky denně už od čtrnácti. Jiří Bartoška se k herectví dostal omylem, rozhodla jedna procházka v Brně

Každé ráno cestou do školy si čtrnáctiletý Bartoška kupoval u paní Beránkové na pardubické třídě Míru krabičku cigaret. K herectví ho přivedla stejně neplánovaná souhra okolností.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Rok po jeho smrti, přesně 8. května 2026, stojí za to připomenout, jak málo chybělo, aby se z Jiřího Bartošky stal výtvarník, ne jeden z nejrozpoznatelnějších českých herců a dlouholetý prezident karlovarského festivalu. Nebyl to žádný velký plán. Byla to vojna, dvě spolužačky s přihláškou a dva dny volna, které se sešly v pravý čas na pravém místě, v Brně.

Cigareta jako láska na první pohled

První cigaretu si dal u babičky v Kutné Hoře. „Láska na první pohled,“ popsal to sám v rozhovoru pro Reflex v roce 2017. Od osmé třídy už to byl denní rituál, krabička ráno, krabička jako součást identity. Když ho kdokoli vyzval, ať přestane, odpovídal, že „by se tělo leklo“. Kouření pro něj nebylo zlozvyk, ale životní konstanta, kterou nesl s nadsázkou i vzdorem.

V létě 2020 nicméně přiznal, že už několik měsíců nekouří, občas sáhne po e-cigaretě, přibral a lépe se mu dýchá. Jak to bylo v úplně posledním období jeho života, už veřejně nedoložil nikdo.

Vojna, recese a přihláška bez vědomí

Bartoška na vojně v brněnských Židenicích neřešil hereckou kariéru. Chtěl na výtvarnou školu, „na kreslení“, jak to zpětně popsala Jana Švandová. Jenže Švandová s Eliškou Balzerovou mu jednoho dne bez jeho vědomí podaly přihlášku na JAMU. Z recese, jak později řekla Švandová v rozhovoru pro iROZHLAS, který neunikl pozornosti naší Redakce VIPŽivot.

Bartoška o tom nevěděl, dokud nepřišlo pozvání k talentovým zkouškám. A šel. Proč ne, znamenalo to dva dny volna z vojny. Bolek Polívka mu narychlo dal básně a monology, které se měl naučit. Žádná měsíční příprava, žádný korepetitor. Improvizace v nejčistší podobě.

Přijali ho. Vlasta Fialová mu prý později řekla, že kdyby předem slyšela jeho specifický hlas, možná by ho nevzali. Ale neslyšela. A Bartoška byl na JAMU.

Brno jako dvojí osud

Náhoda tomu chtěla, že šlo o kumulaci brněnských náhod – vojna, spolužačky, Polívka, volné dva dny. Brno ale v Bartoškově životě hrálo roli daleko přesahující přijímačky. Studentské kluby Véčko, Helias, hospoda u Mrštíků, později Divadlo na Provázku. Vzpomínal na „nádherný doby“ a na večer, kdy po odchodu z klubu zjistili, že na Měsíci právě přistál člověk.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Před obhajobou diplomky se s Karlem Heřmánkem opili s Karlem Gottem v Divadelním klubu u Mrštíků. I tohle bylo Brno, město, kde se formativní okamžiky míchaly s absurditou a náhodou.

Herec bez plánu versus dnešní systém

Dnes vypadá cesta na hereckou školu jinak. JAMU nabízí čtyřleté prezenční studium činoherního herectví s vícekolovým přijímacím řízením. DAMU pracuje s kulturním testem, pohybovou a hlasovou zkouškou, zpěvem, hereckou etiudou i improvizací. Systematická příprava, měsíce nácviku, konkurence desítek uchazečů na jedno místo.

Bartoška proti tomu působí jako protipól celého systému:

• Neplánovaná přihláška podaná někým jiným
• Vojenská uniforma u talentovek
• Texty naučené za pár dní od kamaráda
• Motivace: dva dny volna

A přesto, na přímou otázku, zda by se na JAMU přihlásil znovu, odpověděl jediným slovem: „Znovu!“ Školu chápal jako místo, kde se člověk nejdřív naučí mít rád divadlo a teprve pak se učí hrát. Sám říkal, že v divadle je „určitý procento talentu, ale strašně velký procento štěstí.“

Co z toho vyplývá

Bartoškův příběh není o tom, že talent nepotřebuje přípravu. Je o tom, že někdy stačí být ve správný moment ochotný říct ano, i když důvod je banální a přihláška přišla bez vašeho vědomí. Bez Brna by nebyl herec Bartoška, nebyl by prezident karlovarského festivalu, nebyl by ten hlas, který Vlasta Fialová málem vyřadila u přijímaček. Série náhod, které se složily do jednoho z nejdelších a nejviditelnějších českých hereckých životů.