Závěť versus zákon: dvě dědictví v jednom řízení

Harapes zemřel 15. května 2024. Ještě za života sepsal poslední vůli, v níž odkázal svůj podíl na domě v pražské Thunovské ulici Jáchymu Topolovi. Dům v těsném sousedství Malostranského náměstí sdílel s rodinou Topolových desítky let. Harapes tam bydlel s Topolovým otcem, dramatikem Josefem Topolem, a po jeho smrti zůstal spoluvlastníkem. Harapesova polovina byla v rámci pozůstalosti oceněna na 15,5 milionu korun.

Závěť ale nepokrývala vše. Zbytek majetku třeba finanční aktiva v Česku i Rakousku, chalupa na Rakovnicku, starožitnosti, obrazy se dělil podle zákona. Jak vysvětluje Portál veřejné správy, závěť a zákonná posloupnost mohou působit vedle sebe: co závěť řeší, jde závětnímu dědici; co neřeší, nastupuje zákon. Právě proto v jednom usnesení figuruje Topol jako dědic ze závěti a sedm příbuzných jako dědicové ze zákona.

Šestina a dvanáctina: rodinná mapa za zlomky

Sedm zákonných dědiců pocházelo z rodin Harapesových zesnulých sester Libuše, Marty a Jindry. Harapes neměl vlastní děti ani manželku, rodiče ani sourozenci už nežili. Dědická posloupnost proto sestoupila k neteřím, synovcům a jejich potomkům. Pět z nich soud zařadil do třetí dědické třídy, typicky jde o děti sourozenců zůstavitele. Každý z nich získal jednu šestinu zákonné části pozůstalosti. Zbylí dva spadli do šesté třídy, tedy generačně vzdálenější větve praneteří či prasynovců. Těm připadla po jedné dvanáctině.

Pokud od celkových 35 milionů odečteme Topolovu závětní položku za 15,5 milionu, na zákonné dědice zůstává orientačně 19,5 milionu korun. Naším propočtem pak vychází:

• Dědic s podílem 1/6 – přibližně 3,25 milionu Kč (pět osob)
• Dědic s podílem 1/12 – přibližně 1,625 milionu Kč (dvě osoby)

Jde o hrubý odhad před odečtením nákladů řízení. Samotná základní odměna notáře by při základu 35 milionů korun podle notářského tarifu vycházela zhruba na 54 tisíc korun bez DPH, k tomu hotové výdaje a případné navýšení za složitost. Přesnou fakturu veřejné zdroje neuvádějí.

Proč to trvalo dva roky

Pozůstalostní řízení u osoby s majetkem Harapesova rozsahu není záležitost na pár měsíců. Notář musí zjistit všechny dědice, prověřit existenci závěti, soupsat a ocenit veškerý majetek. U Harapese to znamenalo:

• Nemovitosti – polovina domu v Thunovské ulici (15,5 mil. Kč) a chalupa na Rakovnicku.
• Finanční aktiva v Česku – podílové listy za více než 5 milionů Kč, bankovní účet přes 1 milion Kč.
• Zahraniční položka – investiční nástroje v rakouském peněžním ústavu v přepočtu za 9,2 milionu Kč.
• Movité věci – starožitnosti a obrazy, jejichž hodnota nebyla veřejně vyčíslena.

Ještě v říjnu 2025, tedy rok a půl po Harapesově smrti, média psala o tom, že v katastru nemovitostí zůstávají původní spoluvlastníci a majetkový stav není uzavřen. Zahraniční investiční portfolio situaci asi dál komplikovalo: přeshraniční komunikace s rakouskou institucí a přepočet měny administrativu obvykle prodlužují. Teprve usnesení citované Bleskem z konce června 2026 popisuje finální rozdělení.

Dům v Thunovské a příběh, který za ním stojí

Thunovská ulice, pár kroků od Pražského hradu. Dům, kde Harapes žil s Josefem Topolem a kde po dramatikově smrti v roce 2015 zůstal jako spoluvlastník. Právě tady se protíná baletní legenda s jednou z nejvýraznějších literárních rodin v Česku. Jáchym Topol v rozhovoru pro Echo24 krátce po Harapesově smrti popsal jejich soužití jako mnohaletý rodinný vztah, ne pouhou spoluvlastnickou dohodu.

Harapes, emeritní sólista a dlouholetý šéf Baletu Národního divadla, filmový herec, veřejná tvář českého baletu, neměl vlastní rodinu v tradičním slova smyslu. Závětí de facto potvrdil, koho za rodinu považoval. Zákon pak dorovnal zbytek těm, kdo rodinou byli podle krve. Starší mediální zprávy z května 2024 přitom počítaly s tím, že chalupu a starožitnosti zdědí jen dvě neteře. Finální usnesení ukázalo širší okruh, sedm příbuzných ze tří sesterských větví. Původní zkratka se ukázala jako předčasná.

Je to definitivní?

Veřejně není jasné, že by některý z dědiců výsledek napadl. Usnesení v pozůstalostním řízení standardně obsahuje poučení o možnosti odvolání. Vyšehradský hrob, který Harapese stál symbolicky nejvíc pozornosti, šel nakonec mimo pozůstalost; náklady kolem 400 až 500 tisíc korun pokryla veřejná sbírka organizovaná jeho blízkými. Třicet pět milionů korun, osm dědiců, dva právní tituly. Na papíře zlomky. V pozadí příběh muže, který celý život tančil pro publikum a majetek nechal těm, které miloval, jedny ze závěti, druhé ze zákona.

Článek Jedni dostali šestinu, druzí dvanáctinu. Dědictví po Harapesovi za 35 milionů Kč má konečně majitele se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Víc než vtip: co přesně se stalo na podzim 2012

Prima svůj formát VIP Prostřeno! prodávala jako nadsázku a civilní zábavu, prostor, kde celebrity „vaří, baví a prostírají dle naturelu“. Alkohol tekl, atmosféra bývala neuhlazená, glosy ostré. Pořad měl v roce 2012 takovou sledovanost, že ho Prima prodloužila až do Vánoc. Právě tahle kombinace (kamera, uvolněná nálada a publikum v milionech) udělala z Fialové poznámky něco víc než hospodský žert.

Dobové reakce přišly rychle. Kamila Moučková se veřejně postavila na Harapesovu stranu a kritizovala, že Fialová takové věci říká na kameru. Andresíková mluvila o rozpacích. Konvalinková se snažila situaci mírnit. Harapes ale mlčel jen krátce, a když promluvil, bylo to kategorické.

Pět let odmítání: časová osa, která nedává jednoduchý příběh

Spor mezi Harapesem a Fialovou nebyl jednorázový výbuch. Měl několik veřejně doložených kapitol, a právě jejich rozpory ukazují, jak složitý ten vztah ve skutečnosti byl.

• Listopad 2012: Bezprostředně po vysílání Harapes kontakt s Fialovou přeruší.
• Březen 2014: Na společenské akci se Fialová pokusí o smíření, chce ho pozdravit. Harapes před ní utíká do šatny. V následujících dnech médiím říká, že jsou lidé, kterých se štítí, a nazývá ji „pošetilou stařenou“. Zdůrazňuje: soukromí má zůstat soukromím.
• Červen 2015: Obrat, nebo aspoň jeho náznak. Harapes veřejně připouští, že nemocné Fialové odpustil. V téže době umírá Josef Topol.
• Září 2017: Květa Fialová umírá. Harapes odmítá její smrt komentovat. Žádná kondolence, žádné smířlivé slovo na veřejnosti.

Jednoduchá teze „nenáviděl ji až do konce“ tedy naráží na jeho vlastní slova z roku 2015. Jenže stejně tak neplatí, že by odpuštění znamenalo smíření. Osobní kontakt mezi nimi podle dostupných zdrojů nikdy nebyl obnoven.

Proč zrovna tohle nemohl přenést

Harapes se uměl urazit i jindy. Známý je jeho krátkodobý spor s Jiřím Klemem a Františkem Němcem kvůli dabingu ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku, Marie Poledňáková mu neřekla, že jeho roli namluví někdo jiný. Ale tam křivda rychle vyšuměla. Případ Fialové byl jiný v jednom zásadním bodě: nešlo o profesní ego, ale o intimní hranici.

Harapes ještě v červnu 2013 v rozhovoru pro Blesk otevřeně potvrdil, že s Josefem Topolem žije přes čtyřicet let a že Filipa Topola bral jako svého syna. Současně ale trval na tom, že orientace je intimní záležitost a nikomu do ní nic není. Částečně téma otevřel, ale na vlastních podmínkách. Právě to byl klíčový rozdíl. Rozhodnutí promluvit měl učinit on, ne někdo jiný před kamerou zábavného pořadu.

Fialová přitom situaci zjevně četla jinak. V roce 2014 tvrdila, že mu neublížila, a říkala, že vlastně neví, proč je na ni naštvaný. Homosexuály prý miluje. Část jejího nepochopení se zpětně dá vysvětlit i zdravotním stavem, od roku 2015 byla v Alzheimercentru s potvrzenou diagnózou Alzheimerovy choroby. Jestli její bezbariérová prostořekost na podzim 2012 byla ještě čistě povahou, nebo už i příznakem, dnes nikdo nerozhodne.

Co zůstalo po obou

Harapes se z veřejného života nestáhl. Ještě na podzim 2017, pár týdnů po smrti Fialové, se objevil v televizním pořadu Můžu dál? a ukazoval svou chalupu pod hradem Krakovcem. Dál pracoval, dál vystupoval. Dopad sporu byl selektivní, vyhýbal se situacím, kde by ji mohl potkat, ale nepřestal být veřejnou osobou. Zemřel 15. května 2024, jak oznámilo Národní divadlo. Fialová odešla o sedm let dříve, 26. září 2017. Celý příběh nakonec není o jedné větě na lodi. Je o tom, kdo má právo rozhodnout, co z vašeho života bude veřejné. Harapes si to právo střežil celý život. Fialová mu ho vzala za pár vteřin. A on jí to nikdy úplně neodpustil, i když jednou řekl, že ano.

Článek Fialová řekla jedinou větu a přátelství bylo u konce. Harapes ji pak nenáviděl a štítil se jí až do smrti se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Sňatek jako podmínka adopce

Tehdejší zákon o rodině, konkrétně zákon č. 94/1963 Sb., u nezrušitelného osvojení výslovně stanovil, že dítě mohou osvojit manželé. Osamělá osoba jen výjimečně. Hana Zagorová po dítěti toužila, vlastní mít nemohla. Podle Harapese přišla s nápadem sama: vezmeme se, abychom mohli adoptovat.

Harapes to přijal. Datum svatby připadlo na 29. srpna 1986, přičemž obřad zamaskovali jako oslavu narozenin, aby se vyhnuli mediálnímu rozruchu. Nebyl to podvod na jednom z partnerů, oba věděli přesně, proč do toho jdou. Účelovost sňatku spočívala v tom, že manželství bylo klíčem k adopčnímu řízení, ne výrazem romantického vztahu v tradičním slova smyslu.

Anička z dětského domova

Do jejich péče přišla asi čtyřletá holčička, které říkali Anička. Harapes později vzpomínal, jak si na ni oba rychle zvykli, jak se z bytu stala domácnost s dítětem. Několik měsíců to fungovalo.

Pak zasáhla třetí osoba. Podle Harapesova vyprávění šlo o ženu z okolí, blíže ji nikdy veřejně neidentifikoval, která na vlastní pěst vypátrala biologickou babičku holčičky. Babička o vnučku zažádala. A proces, který měl Aničce dát novou rodinu, se obrátil.

Veřejné zdroje se rozcházejí v tom, kam přesně Anička odešla. V televizním pořadu Harapes mluvil o babičce, která si dítě vyžádala. V knize novináře Petra Macka, citované Bleskem, říká, že holčičku museli vrátit „do domova“. Bez přístupu k soudnímu spisu nelze s jistotou říct, zda šla přímo k příbuzným, nebo nejprve zpět do ústavní péče. Jisté je jedno: po zhruba půl roce o ni přišli.

Harapes tu zkušenost označil za „strašně smutnou“ a jinde za situaci „až na hranici citového vydírání“. Zagorovou to podle jeho slov od dalších pokusů o dítě prakticky odradilo.

Systém, který nechránil ani známé a zajištěné

Na příběhu Harapese a Zagorové je nejpozoruhodnější to, jak málo je tehdy chránila jejich veřejná pozice i ekonomické zázemí. Splnili formální podmínku, uzavřeli manželství. Prošli adopčním řízením. Dostali dítě do péče. A přesto stačil zásah jedné soukromé osoby, aby se celý proces zhroutil.

Dnes by takový scénář měl být systémově méně průchozí. Podle platného občanského zákoníku a pravidel Ministerstva práce a sociálních věcí nesmějí zprostředkování osvojení provádět soukromé osoby, zajišťují ho výhradně orgány sociálně-právní ochrany dětí. Souhlas biologických rodičů lze odvolat jen ve stanovených lhůtách a po pravomocném osvojení zanikají právní vazby dítěte k původní rodině úplně.

Jenže i dnes existuje předadopční fáze, v níž se stále posuzuje zájem dítěte a mohou se řešit nároky biologické rodiny. Ochrana adoptivních rodičů je výrazně silnější až po finálním rozhodnutí soudu, ne v průběhu řízení. Harapesův příběh z osmdesátých let tak není jen historická kuriozita, je připomínkou, že právní nejistota v adopčním procesu má reálné lidské oběti.

Manželství přežilo ztrátu, ne odcizení

Ztráta Aničky byla rána. Ale manželství Harapese a Zagorové neskončilo kvůli ní, trvalo ještě dalších zhruba pět let. Rozvod přišel 29. května 1992, tedy necelých šest let po svatbě. Jako hlavní důvod rozpadu Harapes veřejně popisoval postupné citové odcizení a vztah Zagorové se Štefanem Margitou.

O bývalé ženě přitom nikdy nemluvil s hořkostí. V rozhovorech ji označoval za mimořádně čestnou a svědomitou ženu, zdůrazňoval, že se nikdy nepohádali. Zároveň v prosinci 2022 přiznal, že v posledních letech už nebyli v těsném kontaktu. Přátelství a vzájemná úcta přetrvaly, každodenní blízkost ne.

Pro srovnání: o své první manželce Eleně Strupkové Harapes zpětně říkal, že děti nechtěla, protože budovala kariéru. U Zagorové byl naopak společným jmenovatelem právě pokus získat dítě. Dvě manželství, dvě zcela odlišné motivace, a v obou případech bezdětnost.

Promluvit až po tichu

Zagorová zemřela 23. srpna 2022. Harapes na jejím pohřbu chyběl, veřejně vysvětloval, že to psychicky nezvládal. Teprve v prosinci přijal pozvání Honzy Dědka do vánočního speciálu na Primě, nasazeného 20. prosince 2022 ve 20:15. A právě tam poprvé před velkým televizním publikem podrobně vyprávěl o účelovém sňatku, o Aničce, o ženě, která adopci zmařila.

Vlastimil Harapes zemřel 15. května 2024. Příběh holčičky z dětského domova, která na pár měsíců dostala dva slavné rodiče a pak zmizela zpátky do systému, zůstává bez konce. Co se s Aničkou stalo dál, veřejně nikdo neví.

Článek Svatba se Zagorovou byla účelová. Vlastimil Harapes chtěl zachránit dítě, po půl roce ho ale museli úřadům vrátit se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Svatba maskovaná narozeninami

V knize Petra Macka Naprosto nezbytná Hana Zagorová vzpomínala, že by se s Harapesem možná nikdy nevzali, kdyby tehdy nechtěla adoptovat dítě. Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. byl v tomto bodě jednoznačný: společně mohli dítě osvojit jen manželé. Dva nesezdaní lidé, natož dva muži, neměli šanci. Svatbu uspořádali jako soukromou událost zamaskovanou za oslavu narozenin.

Nebyla to romantická zápletka, ale promyšlený praktický krok dvou lidí, kteří si důvěřovali natolik, že byli ochotni sdílet právní rámec, aniž by sdíleli postel. Zagorová o Harapesovi mluvila s respektem, Harapes na manželství nevzpomínal jako na konflikt. V roce 1992 se rozvedli. Mezi tím se z účelového svazku stal vztah, který se nedá vtěsnat do jednoho slova, nebyl to ani podvod, ani konvenční manželství. Spíš akt solidarity a společného plánu v době, kdy jiné cesty neexistovaly.

Čtyřicet dva let v jednom domě

V roce 2013 Harapes veřejně řekl větu, kterou do té doby nahlas nevyslovil: „Už 42 let žiju s mužem.“ Tím mužem byl Josef Topol, básník, dramatik, překladatel a po roce 1977 signatář Charty 77, kterého režim vyřadil z oficiálního literárního života. Paradox jejich domácnosti byl ostrý. Harapes patřil k instituci, sólista Národního divadla, později šéf jeho baletu. Topol byl disident, jehož jméno nesmělo zaznít ve veřejném prostoru. Jáchym Topol, básníkův syn, po Harapesově smrti popsal pro Echo24 i konkrétní epizodu: vstup příslušníka StB do domu v Thunovské po podpisu Charty. Harapes tam bydlel taky.

Podle Jáchyma Topola tanečník finančně pomáhal Revolver Revue i rodinám vězněných chartistů. Jednoduchý příběh „člověk instituce versus člověk odporu“ tady nefunguje. Harapes byl obojí najednou. Homosexualita byla v Československu odtrestněna už v roce 1961, jenže jak upozorňuje historik Jan Seidl, oficiální ideologie socialistického státu homosexuální menšinu v podstatě popírala. Odtrestnění neznamenalo přijetí. Praktický model přežití vypadal přesně tak, jak ho Harapes s Topolem žili: maximální soukromí, minimum deklarací, oddělení osobního a veřejného. Ani po roce 1989 se to zásadně nezměnilo. Jáchym Topol ještě v roce 2024 označil soukromí rodičů za „posvátnou věc“. Harapes k povaze svého soužití promluvil veřejně až ve svých sedmdesáti, a i tehdy jen jednou větou.

Tělo, které zrazuje po milimetrech

Říct, že mu tělo „vypovědělo službu“, je pohodlná zkratka. Realita vypadala jinak, ne jako jediný kolaps, ale jako série ran rozložených přes desetiletí. Nejdřív prochladnutí sedacího nervu a ochrnutí levé nohy. Rok nemohl tančit. Pak odvápnění kostí a zlomeniny obou holenních kostí. Harapes sám v rozhovoru pro Český rozhlas vzpomínal, že právě tehdy začal hrát činohru, protože stát na jevišti potřeboval, i když tančit nemohl. Vrcholově tančil přibližně pětadvacet let. V Národním divadle se jeho aktivní taneční kariéra uzavřela v roce 1988. Nebyl to dramatický odchod, ale vědomé přijetí limitu. „Balet je vizuální umění,“ řekl později pro ČT24. „Je smutné, když tělo už zrazuje.“

Jenže tělo zrazovalo dál i po konci kariéry. V roce 2008 mu sesedlé ploténky přitlačily nerv natolik, že mu ze dne na den ochrnula ruka. Operace páteře. V roce 2017 artróza kyčle třetího stupně a výměna kloubu. Lékařská literatura potvrzuje, že tohle není výjimka, studie publikovaná v Orthopaedic Journal of Sports Medicine řadí mezi typická přetěžovací zranění profesionálních tanečníků stresové zlomeniny, chondrální poškození kolen a degenerativní onemocnění plotének. Johns Hopkins Medicine dodává, že tanečníci mají vyšší riziko artritidy v kyčli, koleni i kotníku a že natržené vazy se nikdy plně nevrátí do původního stavu. Harapesův případ je konkrétní český obraz téhle obecné ceny. Každá role, každý skok, každé přistání se někam zapsaly.

Tři role najednou

Leningradská stáž u profesora Alexandra Puškina mu dala technickou legitimitu. Harapes vzpomínal, jak se s Baryšnikovem potkávali na dopoledních trénincích a u večeří u profesora doma. Ale těžiště jeho legendy leží jinde, v Národním divadle, kde od roku 1971 držel sólistickou smlouvu a kde se jeho jméno stalo synonymem českého baletu. Jako tanečník byl nezpochybnitelný. Jako šéf baletu po roce 1989 měl významnou institucionální roli, podílel se na choreografiích i režiích.

Veřejná paměť ho ale nese mnohem silněji jako interpreta, člověka na jevišti, ne za stolem. Cenu Thálie dostal za celoživotní mistrovství v tanci, ne za manažerské výsledky. A celou tu dobu, po celá ta desetiletí, paralelně běžel ten druhý a třetí život. Manželství, které chránilo adopci. Dům v Thunovské, kde žil s mužem, jehož knihy nesměly vycházet. Diskrétnost tak důsledná, že ji nenarušil ani pád režimu.

Co zůstává

Vlastimil Harapes nenapsal paměti, neposkytl zpovědní rozhovor, nepostavil svůj příběh na coming outu. Jedinou větou o Topolovi řekl víc než většina lidí celou autobiografií. Zemřel 15. května 2024, a po něm zůstalo víc než padesát rolí, jedno účelové manželství plné respektu a dům, ve kterém se čtyřicet dva let žilo potichu, ale ne ve lži.

Článek Vlastimil Harapes: Vzal si Zagorovou, miloval Topola a tančil, dokud mu tělo nevypovědělo službu se nejdříve objevil na VIPživot.cz.