Geny jako základ, ne jako celá odpověď

Rodinná dlouhověkost po ženské linii zní jako pohodlná výmluva, jenže věda jí dává za pravdu, aspoň částečně. Metaanalýza publikovaná letos na PubMedu shrnuje desítky studií a potvrzuje, že konkrétní genetické lokusy skutečně ovlivňují vznik vrásek, pigmentaci i celkový fenotyp stárnutí kůže. Geny ale nejsou celý příběh. Americký National Institute on Aging výslovně uvádí, že stejně zásadní roli hraje UV záření, hormonální změny, kouření a celkový zdravotní stav.

Freimanová to ostatně sama ví. V rozhovoru z roku 2011 pro Český rozhlas Dvojku řekla, že dobrý vzhled záleží především na psychické pohodě. A v letošním rozhovoru pro Proženy přidala konkrétnější detaily: každodenní pohyb, cvičení Pět Tibeťanů, důsledné odličování a, jejími slovy, „něco na sebe patlat“. Žádný zaručený recept pro ostatní nabízet odmítá. Spíš pokora než mentoring.

Princezna, která odmítla Hollywood

Efekt „zastaveného času“ u Freimanové nestojí jen na pleti. Stojí na kontinuitě. Tmavé vlasy, jemné rysy, štíhlá silueta, to všechno si nese od osmdesátých let, kdy hrála pohádkové princezny. Změnil se styling, ne identita tváře.

Právě v osmdesátých letech přišla i příležitost, která mohla její kariéru nasměrovat úplně jinam. V pražském hotelu Continental se jednoho dne ocitla na schůzce, o které zpočátku ani nevěděla, oč jde. Chtěli, aby se postavila, ukázala zuby i nehty. Vyděsilo ji to natolik, že odešla. Až později zjistila, že šlo o utajenou obhlídku pro film Nesnesitelná lehkost bytí amerického producenta Saula Zaentze. Nabídku nakonec odmítla. „Měla jsem ten trumf, že jsem byla v jiném stavu,“ vysvětlovala později v pořadu 7 pádů Honzy Dědka. Točit Kunderu v zahraničí by tehdy navíc znamenalo emigraci.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Veronika Freimanová (@fp_veronika_freimanova)

Hlavní ženské role nakonec obsadily Juliette Binocheová a Lena Olinová. Film získal dvě oscarové nominace, za kameru a adaptovaný scénář. Freimanová zůstala v Československu. A nikdy to veřejně nelitovala.

Osobní zlomy, které ji nezlomily

Devadesátá a nultá léta přinesla jiný druh zkoušky. Její první manželství s hercem Jaroslavem Brabcem se rozpadlo poté, co v lednu 2010 veřejně potvrdil, že je otcem dcery Olgy Menzelové. Freimanová ale později řekla, že manželství bylo rozpadlé už předtím a že nevěra nebyla hlavním důvodem. „Můj život se od rozvodu úžasně změnil a je čím dál hezčí,“ prohlásila v roce 2012 pro Novinky.cz. V září 2013 se vdala za Vladimíra Boučka.

Právě tahle schopnost, projít těžkým obdobím a vyjít z něj s energií místo hořkosti, je možná to, co na ní lidé vnímají víc než hladkou pleť. Vitalita, ne botox.

Sedmdesátka jako rozjezd

Kdo by čekal, že sedmdesátnice bude zvolňovat, nesleduje Freimanovou pozorně. Jak si totiž Redakce VIPŽivot všimla, v roce 2026 zkouší v Divadle Bez zábradlí, natáčí film Máma režiséra Jiřího Stracha a komedii Někdo to rád v Plzni. Energii podle vlastních slov čerpá z kávy, přírody a rolí, které nečekala.

Její „tajemství“ je nakonec prostší, než by kdokoli chtěl slyšet:

• Genetická výbava po ženské linii s prokazatelnou dlouhověkostí
• Každodenní pohyb a Pět Tibeťanů
• Základní péče o pleť bez extrémních procedur
• Psychická pohoda a práce, která ji baví

Nic z toho se nedá zabalit do jedné krabičky a prodat. A možná právě proto to funguje.

Co za „zastaveným časem“ doopravdy stojí

Freimanová nevypadá na třicet. Vypadá jako sedmdesátiletá žena, která se má ráda, pracuje a nepotřebuje vypadat jinak, než je. Ten dojem mladistvosti, který média tak ráda popisují, nedělá absence vrásek, dělá ho přítomnost energie. Babička jí dala geny. Zbytek si zařídila sama.

Článek Veronika Freimanová snad zastavila čas, žasnou fanoušci. Sedmdesátnice prozradila tajemství: „Může za to moje babička“ se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Dvojka jako varování

Sněženky a machři po 25 letech vstoupily do kin v prosinci 2008 s výsledkem, který na papíře vypadal slušně. Za první víkend přišlo 106 869 diváků, celkově film vidělo 264 087 lidí; podle dat Kinomania.cz to stačilo do první desítky českého kinoroku. Jenže čísla vyprávějí jen polovinu příběhu.

Dobová recenze Novinek popsala pokračování jako „molově laděnou nostalgii“, kde smutek převážil nad humorem a nešťastné osudy postav vytlačily pubertální skopičiny originálu. Diváci přišli na značku, kterou milovali. Odcházeli z filmu, který jim připomněl, že jejich hrdinové, a oni sami, zestárli. Komerčně to fungovalo. Reputačně ne.

Čtrnáct let stejného argumentu

Freimanová nepřišla s tímhle postojem letos na tiskovce. Stejnou logiku používá přinejmenším od roku 2012, kdy v rozhovoru pro Novinky řekla, že po čtyřicítce už věk „není tak barvitý, vtipný a plný skopičin“. O dva roky později, v rozhovoru pro Feminu, to upřesnila: „Život po těch dvaceti pěti letech není už taková sranda jako v sedmnácti.“

Tři rozhovory, tři různé redakce, tři různé roky. Pointa je pokaždé totožná. Nejde o momentální náladu ani o promo-zkratku k novému projektu. Je to stabilní, promyšlený názor herečky, která svou roli zná zevnitř a ví, co z ní udělalo ikonu, a co by z ní při dalším návratu zbylo.

Není v tom sama

Freimanová mluví za sebe, ne za producenty ani za držitele práv. Oficiální rozhodnutí o třetím filmu se nám v dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Ale skeptický tón zaznívá i odjinud. Jan Antonín Duchoslav, představitel Vikiho Cabadaje, podle popisu podcastové epizody na Youradio Talk z listopadu 2025 uvedl, že třetí díl „už není možné natočit“. Dva klíčoví herci, dva nezávislé výroky, stejný závěr.

U dalších tváří série se aktuální veřejné stanovisko nepodařilo ověřit. Ticho ale v tomto případě mluví samo; kdyby někdo z hlavního obsazení třetí díl aktivně prosazoval, pravděpodobně bychom o tom věděli.

Problém jménem žánrový posun

Jádro argumentu Freimanové přesahuje konkrétní film. Generační komedie funguje díky tomu, že její hrdinové jsou v pohybu: zamilovávají se, dělají hlouposti, nemají co ztratit. Jakmile se z nich stanou lidé bilancující nad tím, co ztratili, mění se žánr. Z komedie se stává drama s komediálními prvky. A to je zásadní rozdíl, protože divák přichází na značku, která mu slibuje smích.

Dvojka na to narazila už v roce 2008. Třetí díl by ten posun jen prohloubil. Postavy by byly o dalších téměř dvacet let starší, životní bilance ještě tíživější, prostor pro bezstarostný humor ještě užší. Podle nás by producenti museli buď radikálně změnit tón, a riskovat, že fanoušci značku nepoznají, nebo ho zachovat a dostat film, který bude ještě smutnější než dvojka.

Co Freimanová dělá teď

Jak si Redakce VIPŽivot všimla, herečka aktuálně figuruje v novém komediálním seriálu Muži v letu, který Nova zařadila do podzimního programu 2026. Příběh z Karlštejnska o trojici stárnoucích kamarádů a pilotů v podání Pavla Zedníčka, Miroslava Donutila a Bolka Polívky je ironií osudu přesně ten typ látky, o které Freimanová mluví: humor postavený na stárnutí, ale psaný od začátku s vědomím věku, ne proti němu.

Sněženky a machři zůstanou tam, kde fungují nejlíp: v jedničce z roku 1982, na lyžařském svahu, s profesorkou Hankou, které je pětadvacet a celý život má před sebou.

Článek Není to taková sranda ve čtyřiceti a vejš. Freimanová vysvětlila, proč třetí Sněženky nedostanou šanci se nejdříve objevil na VIPživot.cz.