Parcela za jednu výplatu a chata ze Sovětského svazu

Anna Sováková v rozhovoru pro Zápraží z roku 2009 vzpomínala, že parcelu v části Hradec u Stříbrné Skalice pořídili za 1 640 korun. Pro srovnání: průměrná měsíční mzda v Československu činila v roce 1970 podle dat ČSÚ 1 915 korun. Pozemek tedy vyšel na méně než jeden plat. Na parcelu přijela na valníku sovětská montovaná chata za 13 000 korun. Na její stavbu Sovák najal řemeslníka, a podle tradované vzpomínky ho při montáži tak štědře zásoboval pivem, že výsledkem byly křivé zdi a nerovné podlahy. Chata pak procházela desetiletími přístaveb a úprav, které z ní postupně udělaly plnohodnotný dům.

Sovák nebyl systematický kutil. Byl spíš sveřepý improvizátor. Když ho trápili krtci, nalil do jejich děr karbid a zalil ho vodou. Chemická reakce vyhnala ze země takový zápach, že se manželé museli na celý týden z chaty odstěhovat. Krtky to podle všeho nezlikvidovalo. Jiná historka patří do normalizační éry. Po srpnu 1968 začali na Sovákovu zahradu proudit zvědavci; jednou mu na vrátkách visely desítky lidí v plynových maskách ze cvičení civilní obrany, kteří si přišli prohlédnout slavného herce. Sovák reagoval po svém: nechal postavit masivní železná vrata, kterým sousedé začali říkat Sing Sing. Za nimi si pak v klidu pálil listí, sekal trávu a občas si přiškvařil obličej, protože oheň na zahradě řešil se stejnou razancí jako krtky.

Seriálový Huml a skutečný chalupář

V roce 1975 měl premiéru seriál Chalupáři, kde Sovák ztvárnil Evžena Humla, městského penzistu, který si kupuje chalupu ve fiktivní Třešňové. Humor stál na střetu měšťáka s venkovem. Skutečný Sovák ale žádný měšťák na venkově nebyl. Stříbrnoskalickou chatu měl v té době už přes deset let, znal místní, věděl, jak funguje septik i studna. Role Humla mu paradoxně přiřkla image, kterou ve skutečnosti dávno přerostl. Po těžké autonehodě v osmdesátých letech se Sovák s Annou na chalupu přestěhovali z Prahy prakticky natrvalo.

Na terase chaty měl Sovák venkovní sprchu. V roce 2000 v ní uklouzl a zlomil si krček stehenní kosti. Následovala operace, po ní rychlé pooperační zhoršení a celkové selhání organismu. Anna později řekla, že průběh byl rychlý, a že Sovákovo přání, aby případné umírání netrvalo dlouho, se naplnilo. Zemřel 7. září 2000 ve věku devětasedmdesáti let. Místo, které mu dalo nejlepší historky jeho mimoprofesního života, mu vzalo i ten život samotný.

Urna na zahradě a tajemství, které Anna střežila

Anna Sováková dlouho tajila, kde jsou manželovy ostatky. V rozhovoru pro Aha! v roce 2010 řekla jen: „Sovák je tam, kde chtěl být. Doma.“ Teprve o čtyři roky později média popsala, že urna byla nejprve uložena v bytě, dokonce v bustě, a až později vznikl malý hrobeček na zahradě stříbrnoskalické chaty. Anna na chalupě žila až do své smrti v roce 2020. Dům pak přešel na její blízkou kamarádku Gabrielu Beňačkovou, která podle sousedských svědectví pečuje o chalupu i o hrob. Stříbrnoskalická chata stojí dál, soukromá a tichá. Křivé zdi dávno opravené, zápach karbidu dávno vyčpělý. Zůstal jen malý hrobeček na zahradě a věta, kterou Anna řekla za něj: „Je doma.“

Článek Zedníka platil pivem a krtky vyháněl karbidem. Jiří Sovák si v Posázaví postavil chalupu, která mu nakonec vzala všechno se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Chalupa ve Stříbrné Skalici: útočiště i bojiště

Sovákova chalupa ve Stříbrné Skalici nebyla jen rekreační zázemí. V osmdesátých letech se tam přestěhoval natrvalo, učil se tam role, chodil po okolí. A právě tam vznikla většina historek, které jeho žena Anna Sováková vyprávěla s úsměvem i s odstupem. Jednou ji rozčílil lustr, přesněji řečeno, rozčílil Sováka. Zapáchal. Herec ho serval i s kusem stropu a vyhodil z okna. Problém vyřešen, strop ne.

Anna popisovala, že při jeho výbuších „prchala do lesů“. Nebylo to přehnané. Stačila drobná praktická závada, zapomenutá věc, špatně fungující nářadí, a Sovák explodoval. Chalupa byla místo, kde se jeho povaha snášela snáz než v pražském bytě. Kolem byl prostor, les, ticho. A hlavně méně svědků.

Líbězný cholerik

Přezdívka, kterou mu Anna dala, je přesnější než cokoli, co o něm napsali kritici. „Líbězný cholerik“, protože po výbuchu se uměl sám sobě zasmát. Zuřivost přišla rychle a odešla rychle. Okolí se nestačilo bát a už se smálo. Jenže to neznamená, že výbuchy byly neškodné.

V práci vyžadoval absolutní připravenost. Kolegové, kteří přišli na zkoušku nepřipravení, to od něj slyšeli bez diplomacie. Věra Tichánková vzpomínala na jeho soustředění a profesionalitu, ale i na respekt, který kolem sebe vytvářel, respekt, v němž byl kus obdivu a kus opatrnosti. S Miroslavem Horníčkem si rozuměl výborně; jejich vztah patřil k těm, kde se dvě silné povahy doplňovaly místo toho, aby se střetávaly.

Syn, kterému neodpustil

Nejbolestivější stopa Sovákovy výbušnosti vede k jeho synovi Jiřímu Schmitzerovi. Vztah otce a syna byl komplikovaný dlouhodobě, definitivní zlom přišel po Schmitzerově vážné dopravní nehodě v sedmdesátých letech. Sovák mu ji nikdy neodpustil. Co přesně za tím stálo, strach přetavený ve vztek, zklamání, neschopnost odpouštět, zůstává otevřené. Schmitzer téma otce v rozhovorech dodnes odmítá rozvádět. V jednom z nich otázky na otce výslovně zastavil. Mlčení říká víc než odpověď.

Proč jeho morousové fungují dodnes

Sovákovy role mrzoutů, které jsme se v Redakci VIPŽivot rozhodli připomenout, nejsou jednorozměrné. Evžen Huml z Chalupářů je bývalý kontrolor, jehož profesní deformace ho žene do střetů s celou vesnicí. Jiří Kroupa z Marečku, podejte mi pero!, mimochodem často mylně zaměňovaný s profesorem Hrbolkem, je naopak civilní chlap z provozu, trapně nejistý v roli dospělého žáka. Písař Bouvard je zase snílek. Stejný herecký typ, pokaždé jiná emoce.

Tahle variabilita neplynula jen z řemesla. Sovák do svých postav přetavoval vlastní směs sarkasmu, sebekázně a výbušnosti. Neuměl hrát morouse „zvenku“, protože ho znal zevnitř. Proto Huml nepůsobí jako karikatura, ale jako strýc, kterého má každá rodina, nesnesitelný a zároveň nepostradatelný.

Co zůstává za oponou

Sovákova cholerická povaha měla kořeny, které se dají tušit, ale ne jednoznačně doložit. Známý je jeho raný konflikt s otcem, který z něj chtěl mít hoteliéra, ne herce. Rebelská povaha se projevovala už v mládí. Jestli právě tvrdá výchova živila pozdější výbuchy, nebo šlo čistě o temperament, nelze říct s jistotou. Anna Sováková, která ho znala nejlíp, volila slovo „líbězný“, a to slovo v sobě nese víc pochopení než diagnóza.

Jiří Sovák zemřel v roce 2000. Lustr ve Stříbrné Skalici už dávno nikdo nevyhazuje z okna. Ale každý, kdo zapne dokument České televize s názvem To byl Jiří Sovák, uslyší v hlasech kolegů totéž, obdiv smíchaný s opatrností, jako by se i po letech báli, že by mohl vybuchnout.

Článek Příbuzní ho raději uklidili na chalupu, aby měli doma klid. Jiří Sovák byl bručoun i mimo kamery, stačila hloupost a vybouchl se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Dva světy, které se neměly potkat

Sovák byl typ, který se nepřetvařoval. Manželka o něm vzpomínala, že když mu někdo neseděl, nasadil „smrtící ironii“ a nediplomaticky řekl, co si myslí. Pointovaná komika, improvizační lehkost, ostrý výraz, to byl jeho terén. Kemr stál na opačném pólu. Hluboce věřící katolík, introvert, člověk s pevným mravním kompasem, který v normalizaci nepatřil k pohodlným tvářím. Jak připomíná Český rozhlas Plus, Kemrovo katolictví a občanské postoje z něj dělaly osobnost, nad kterou visel ideologický otazník. Jeho přítomnost v Chalupářích tak nebyla citlivá jen herecky, ale i politicky.

Filip se Sovákem přesto Kemra prosadili. Podle pozdějších vzpomínek narážel ve vedení televize na odpor, ale režisér i hlavní herec se za něj postavili. Přesný průběh zákulisní bitvy veřejně dostupné archivy nedokládají; víme jen, že Kemr nakonec Císaře dostal.

Šedesát cest do Višňové

Natáčení proměnilo všechno. Filip později vzpomínal, že se štábem a herci jezdil do Višňové „určitě víc než šedesátkrát“. Exteriéry vznikaly přímo v obci, interiéry se stavěly v ateliérech v pražské Hostivaři. Měsíce společné práce udělaly víc než jakékoli obsazovací rozhodnutí.

Sovák zjistil, že kontrast, kterého se bál, před kamerou funguje. Huml, nervní, výbušný, komentující všechno kolem sebe, potřeboval protiváhu. A Kemrův Císař ji dodával přesně: klid, selská vynalézavost, vnitřní pevnost. Napětí mezi dvěma odlišnými hereckými přístupy se nerozpustilo, ale proměnilo se v energii, kterou divák cítí v každé společné scéně. Podle nás právě tenhle nesamozřejmý střet drží seriál při životě i po padesáti letech; bez něj by Chalupáři byli příjemná, ale zaměnitelná letní podívaná.

Sám Filip přitom projektu zpočátku příliš nevěřil. V knize Jiřího Moce, kterou cituje ČT24, označoval seriálovou práci skoro za „spotřební zboží“. Dvojí paradox: režisér nevěřil formátu, hlavní herec nevěřil partnerovi. A obojí vyšlo.

Přátelství, které přežilo seriál

Z profesní nedůvěry vyrostl vztah, který přetrval daleko za hranice natáčení. Ve vzpomínkách se opakuje, že si Sovák Kemra nakonec hluboce vážil, a to od člověka, který respekt nerozdával snadno. Pokud za začátek jejich sblížení vezmeme léta 1974–1975, kdy Chalupáři vznikali, mluvíme zhruba o dvou dekádách trvajícího přátelství. Kemr zemřel dřív, Sovák ho přežil a sám odešel 6. září 2000.

Ironií osudu Sovák nedokázal podobný oblouk popsat ve vlastní rodině. Syna Jiřího Schmitzera opustil, když mu byly dva roky, a jejich vztah zůstal na bodu mrazu prakticky do konce života. V Chalupářích přitom spolu hráli dědečka a vnuka. Před kamerou fungovala rodinná pohoda, za ní ticho.

Znělka bez hlasu a léto 2026

Chalupáři nesou stopy normalizace i tam, kde by je divák nečekal. Po emigraci Waldemara Matušky do USA režim vystřihl jeho hlas z úvodní znělky. Zpěv se vrátil až po sametové revoluci; přesné datum první „úplné“ reprízy veřejné archivy neuvádějí.

Kdo chce seriál vidět letos v létě, má šanci. Jak si Redakce VIPŽivot všimla, na ČT1 běží první díl v neděli 19. července 2026 od 17:55, druhý v sobotu 25. července ve 21:20, třetí opět v neděli 2. srpna od 18:05. Vysílací slot není pravidelný, takže se vyplatí hlídat oficiální program ČT. Po odvysílání by měly být díly dostupné i v iVysílání, byť s možným časovým omezením.

Padesát let po premiéře Chalupáři pořád fungují. Ne proto, že by byli dokonalí, ale proto, že jejich nejsilnější ingredience, napětí mezi Sovákem a Kemrem, vznikla náhodou, z obav a z odporu. Někdy nejlepší televizní chemie nevzniká v castingu, ale navzdory němu.

Článek Chalupáři: Sovák nechtěl s Kemrem natáčet ani den. Pak spolu strávili měsíce a z nepřátel se stali přátelé až do smrti se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Lustr z okna a zlomený malíček

Diváci znali Sováka jako Evžena Humla z Chalupářů, Bouvarda z Písařů, Viga z Arabely, muže, který na obrazovce vždycky rozesmál. Doma byl taky zábavný. Ale ne jen zábavný. Anna ho později v rozhovoru pro iDNES označila za „líbezného cholerika“ a ten přídomek nesla celá desetiletí jejich soužití.

Konkrétní příklady? V záchvatu vzteku vytrhl ze stropu lustr a vyhodil ho z okna. Při jiném výbuchu kopal do nábytku tak zuřivě, až si zlomil malíček u nohy. V autě dovedl na Annu křičet kvůli sebemenší řidičské chybě. A když se naštval na někoho z okolí, jeho ironie řezala jako skalpel, adresně, přesně a bez ohledu na následky. Nebyl to násilník v kriminálním smyslu. Byl to člověk s obrovskou vnitřní energií, která se doma vybíjela jinak než před kamerou.

Být Sovákovou manželkou znamenalo mít deset dětí

Anna a Jiří se vědomě rozhodli nemít potomky. Její vysvětlení bylo přímočaré: život se Sovákem byl tak intenzivní, že by je děti spíš rozdělily. Sama říkala, že „být Sovákovou manželkou, to znamenalo mít deset dětí“. Učila, měla vztah ke svým žákům a mateřství jí nechybělo.

Místo toho převzala roli, kterou by šlo popsat jako provozní ředitelka domácnosti. Vyřizovala korespondenci, organizovala denní režim, tlumila konflikty. Sovák nechával praktické věci na ní a ona to přijala, ne z podřízenosti, ale z pragmatického pochopení, že takhle to funguje. Anniny vzpomínky, jak je zachytil Aha!, nepůsobí jako vyprávění trpitelky. Působí jako bilance ženy, která věděla, do čeho jde, a rozhodla se zůstat.

Annina matka přitom ze začátku proti sňatku ostře protestovala. Dvakrát rozvedený herec nebyl ideální zeť. Sovák jí podle pozdějších vzpomínek napsal dopis, v němž zdůraznil, že Anna se rozhodne sama za sebe. Přesné znění se nedochovalo, ale tón prý nebyl prosebný, spíš rázný. A matka nakonec ustoupila.

Syn, který nepřišel ani na pohřeb

Do manželství s Annou dlouhodobě zasahoval stín, který Sovák sám pomáhal vytvořit. Z jednoho z předchozích manželství měl syna, Jiřího Schmitzera, dnes známého herce. Po rozvodu se jejich vztah postupně rozpadal. Zlomovým momentem byla Schmitzerova dopravní nehoda v roce 1976, při níž pod vlivem alkoholu způsobil smrtelný následek. Sovák synovi neodpustil. Schmitzer otci neodpustil odchod od matky. Vznikl uzavřený kruh vzájemného odmítání, který se nikdy neprolomil.

Anna později připouštěla, že chyba byla „asi na obou stranách“. Schmitzer sám téma otce veřejně odmítal, v rozhovoru pro Instinkt na otázku o Sovákovi reagoval podrážděně a dal najevo, že o tom mluvit nechce. Na otcův pohřeb v roce 2000 nepřišel. Paradoxně ale po něm později namluvil roli v digitalizované verzi Uspořené libry pro Českou televizi. Profesní stopa po otci v jeho dráze zůstala, i když soukromé smíření nikdy nenastalo.

Komik, který nepřestal bavit ani po smrti

Sovákova popularita není jen generační nostalgie. Chalupáři se na České televizi dál reprízují a ještě v lednu 2026 byli podle dat MediaGuru nejsledovanějším pořadem úterního večera po osmé hodině. Pan Tau běží na ČT :D, Marečku, podejte mi pero! zná nazpaměť každá druhá česká domácnost. Sovák zůstává čitelnou popkulturní značkou, a s ní zůstává i příběh ženy, která stála za oponou.

Anna Sováková po manželově smrti mluvila o šoku a velké prázdnotě, kterou postupně zaplnily vzpomínky. Nelitovala. Její „nervy ze železa“ nebyly pasivní trpělivost, byly to nervy člověka, který pochopil pravidla hry, přijal je a čtyřicet let je aktivně řídil. Sovák měl štěstí, že si ho na tom rožmitálském hřbitově vybrala zrovna ona.

Článek Sbalil ji na hřbitově, ona mu pak 30 let odpouštěla výbuchy vzteku. Třetí manželka Jiřího Sováka měla nervy ze železa se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Otec a syn, kteří se skoro neznali

Kořeny odcizení sahají hluboko do Schmitzerova dětství. Po rozvodu rodičů vyrůstal převážně s matkou a kontakt s otcem byl omezený. Sovák budoval kariéru jednoho z nejpopulárnějších českých komiků, syn šel ve stejných stopách, ale každý po vlastní koleji. Podle pozdějších retrospektiv spolu komunikovali málo a jejich vztah byl chladný už dávno předtím, než se potkali před kamerou.

Přesto existovaly pokusy o sblížení. V roce 1975 se objevili společně v Chalupářích, kde hráli dědu a vnuka. A když Zdeněk Svěrák se Smoljakem psali scénář k Marečku, hlavní mužské role podle Filmového přehledu vznikaly přímo pro toto konkrétní duo. Pozdější vzpomínkové texty naznačují, že společná práce měla pomoct vztah narovnat, přímé dobové vyjádření autorů, že šlo o vědomý smiřovací záměr, se ale dohledat nepodařilo.

Natáčení jako křehké příměří

Pro Schmitzera znamenal Marečku kariérní průlom. Bylo mu šestadvacet a dostal roli, která ho zapsala do povědomí milionů diváků. Na place trávil čas s otcem víc než kdykoli předtím. Retrospektivní články popisují atmosféru natáčení jako období, kdy se „málem usmířili“, opatrné sbližování dvou lidí, kteří se roky míjeli.

Film zachytil něco, co v reálném životě trvalo jen krátce. Na plátně funguje chemie mezi Kroupou starším a mladším tak přirozeně právě proto, že nešlo o hereckou konstrukci. Byl to skutečný otec a skutečný syn, kteří se snažili najít společnou řeč. Komedie kolem nich běžela dál, hlášky o logaritmech, o Hujerovi, o tom peru. Ale pod povrchem probíhal pokus o něco mnohem křehčího.

Rok 1976: alkohol, volant a smrt chodce

Ještě v roce premiéry přišel zlom. Schmitzer po divadelním představení pil alkohol a poté sedl za volant. Při jízdě srazil chodce, který na následky zranění zemřel. Soud mladého herce odsoudil ke třem letům vězení za usmrcení z nedbalosti. Podle nejčastěji citovaných zdrojů byl propuštěn zhruba po roce a půl.

Detaily nehody jsou v otevřených zdrojích neúplné, jméno oběti ani přesné okolnosti střetu se nepodařilo důvěryhodně ověřit. Archivní rešerše Blesku, kterou Redakce VIPŽivot zaznamenala, naznačuje, že klíčovým faktorem nebyl nutně samotný průběh nehody, ale alkohol v krvi, který ze Schmitzera udělal trestně odpovědného řidiče. Na tom ale v očích jeho otce nezáleželo. Pro Sováka existovala jediná rovina: syn pil, řídil a někdo kvůli tomu zemřel.

Co znamenalo „navždy“

Sovák po nehodě se synem přerušil kontakt. Nebylo to dočasné odmlčení, které by čas zahojil. Šlo o definitivní rozhodnutí. Sekundární zdroje shodně uvádějí, že Sovák syna vydědil. Schmitzer se k tématu později odmítal vyjadřovat; když novináři narazili na otázku o otci, reagoval podrážděně a rozhovor ukončoval.

Praktické důsledky vypadaly takto:

• Žádná další společná profesní spolupráce; po Marečku a Chalupářích se v dostupných filmografiích nepodařilo dohledat jediný další společný titul.
• Dlouholeté přerušení osobního kontaktu bez doloženého pokusu o usmíření.
• Vydědění, které Sovák nikdy nezrušil.
• Když Jiří Sovák v lednu 2000 zemřel, Schmitzer na pohřeb nepřišel.

Nejčastěji citovaný výrok, připisovaný Sovákovi, říká v podstatě toto: neštěstí se může stát každému, ale opilost za volantem neodpouští. Přesný původ citace je sekundární, ale postoj, který vyjadřuje, potvrzují všechny dostupné zdroje.

Komedie jako poslední společná fotografie

Schmitzerovu kariéru nehoda paradoxně nezastavila. Po propuštění se vrátil k herectví a v osmdesátých letech přišly role v Postřižinách, Slavnostech sněženek nebo Vesničce mé střediskové. Profesně rostl. Lidsky nesl následky dál, o nehodě veřejně nemluvil a otázky na otce odmítal až do konce.

Marečku, podejte mi pero! dnes běží v televizi několikrát do roka a diváci se u něj smějí stejně jako před půl stoletím. Film ale funguje i jako nechtěný dokument, záznam okamžiku, kdy se dva lidé ještě mohli dohodnout. Kroupa starší a Kroupa mladší si na plátně podávají ruku. V životě k tomu už nikdy nedošlo.

Článek Sovák synovi nikdy neodpustil. Schmitzer po natáčení Marečku srazil autem člověka a jejich vztah navždy skončil se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Kdo bral kolik: čísla z účetních knih

Podle retro článku Aha, který se odvolává na dobové účetní podklady, vypadala honorářová tabulka hlavních tváří Chalupářů takto:

Celkový honorářový balík pro herce a štáb měl činit 1 302 411 Kčs, z rozpočtu seriálu, který se blížil dvanácti milionům. Na herecké platy tedy šla zhruba desetina. Originální účetní listy ovšem online veřejně přístupné nejsou; částky stojí na sekundárních citacích bulvárních retro textů.

Proč Menšík předběhl Sováka

Rozdíl nevznikl tím, že by Menšík hrál větší roli. Vznikl tím, že byl dražší. Anna Sováková po letech vzpomínala, že její manžel pobíral 800 korun za natáčecí den a nad ním stáli už jen národní umělci s třinácti sty. Menšík měl sazbu 1 200 Kčs; nebyl sice formálně národní umělec, ale byl tehdy jedním z nejexponovanějších televizních bavičů v zemi. Stálice silvestrovských pořadů, jedinečný vypravěč, jméno, které prodávalo.

V normalizační televizi totiž honorář neurčovala dramaturgická váha postavy, ale kombinace tabulkového kvalifikačního stupně, statusu a okamžité divácké „ceny“ herce. Vyhláška č. 90/1970 Sb. stanovovala sazební rozpětí pro uměleckou činnost mimo pracovní poměr a Československá televize si k tomu vydávala vlastní interní rozhodnutí. Systém, který dnes působí absurdně, měl svou logiku: stát platil za značku, ne za minuty na obrazovce.

Trabant patří Skořepové, ne Vránové

Jedna z nejčastěji opakovaných historek říká, že si Gabriela Vránová za honorář z Chalupářů koupila trabanta. Jenže v dohledatelných přímých citacích to nesedí. Vránová v rozhovoru pro Blesk řekla, že peníze dala do rodinného rozpočtu a „myslí, že“ si za ně vyjeli někam k moři. Béžového trabanta si za svůj honorář pořídila Luba Skořepová, ta o tom mluvila výslovně a s patrnou radostí.

Při jejích dvaceti tisících to ostatně dává smysl. Trabant 601 stál v Československu koncem sedmdesátých let kolem 36 500 Kčs. Skořepová si tedy pokryla víc než polovinu ceny. Vránová se svými dvanácti tisíci by na něj nedosáhla ani z třetiny.

Co si za to šlo koupit: honoráře vs. průměrná mzda

Redakce VIPŽivot připomíná, že průměrná hrubá měsíční mzda v roce 1975 činila podle dat ČSÚ 2 313 Kčs. Menšíkových 108 000 korun tak odpovídalo zhruba 46,7měsíčním platům, skoro čtyřem rokům práce běžného zaměstnance. Sovák a Kemr se svými 72 000 korunami dosáhli na 31 průměrných mezd. Vránová na necelých šest.

Jinak řečeno: Menšík si za jeden seriál vydělal na tři trabanty. Sovák na dva. A přesto, veřejně dohledatelná reakce Sováka ani Kemra na to, že kolega z vedlejší role bral víc, neexistuje. Buď jim to nevadilo, nebo o tom prostě nemluvili nahlas.

Všech jedenáct dílů Chalupářů je dnes k dispozici na iVysílání České televize. Účetní knihy se zavřely před půl stoletím, ale spor o chalupu mezi Sovákem a Kemrem běží dál; jen místo honoráře za něj teď platíme časem u obrazovky.

Článek Honoráře herců z Chalupářů: Sovák dal seriálu tvář, nejvyšší honorář ale neměl. Menšík dostal 108 tisíc Kč, Skořepová vydělala na trabanta se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Napotřetí to vyšlo

Vyučil se číšníkem, jelikož snem jeho otce bylo, aby po něm převzal pražskou hospůdku Na Bojišti. Jeho to však vždy táhlo k divadlu. Než se k němu ale naplno propracoval, působil jako pojišťovák a byl také pracantem v kamenolomu, informuje Vlasta. Nakonec i vystudoval Státní konzervatoř a etabloval se v mnoha pražských divadlech. Od roku 1966 byl však věrný Národnímu divadlu. Zalíbení našel i ve filmech, ve kterých exceloval.

Jeho osobní život už ale tak jednoduchý nebyl. Poprvé se oženil v roce 1949. Manželka Blanka přivedla na svět syna – rovněž známého herce Jiřího Schmitzera. Rodinu však Sovák opustil, když měl Jiří 2 roky. Blanka podle Wikipedie zažádala o výhradní péči a zakázala veškerý kontakt, což ale Sovákovi příliš nevadilo. Se synem se poté potkával i ve filmu, ale osobní vazba mezi nimi byla mizivá. Když v roce 1976 zavinil Schmitzer pod vlivem alkoholu nehodu, při níž zemřel chodec, otec jej vydědil a už s ním nikdy nepromluvil.

Ani druhé manželství nemělo dlouhého trvání. Štěstí našel až po boku třetí ženy, se kterou strávil zbytek života. Byla jí Anna, které říkal Andulka, a byla o 18 let mladší. Žádná z žen to s ním neměla jednoduché. Inklinoval totiž k alkoholu a měl výbušnou povahu.

Chalupář v lůně přírody

Ačkoli měli byt na Letné, opravdovým domovem se jim stala chata ve Stříbrné Skalici, kterou sami postavili. Oba byli manuálně velmi zruční a společné budování jim přinášelo radost. Také mírnilo Jiřího náročnou cholerickou povahu. Když ale něco dělal, dal tomu maximum. Například jej štvali krtci.

„Jednou přišel s tím, že mu někdo poradil, že když nalije do každé díry nějaký karbid nebo něco podobného a zalije to vodou, tak je vyhubí. Jenže jediného, koho to málem vyhubilo, jsme pak byli my dva. Tak strašně to zapáchalo, že jsme se museli na týden z chaty odstěhovat. V tom smradu nebylo možné tam být,“ řekla v rozhovoru pro CNN Prima News jeho manželka Andulka.

Na chalupě, kterou oba zbožňovali, nechala Anna vybudovat pomníček u místa, kde je pochován. Jelikož neměli děti, nemovitost odkázala jejich přítelkyni, operní pěvkyni Gabriele Beňačkové.

Článek Sprcha na jeho milované chatě ho nakonec přivedla do hrobu: Jiří Sovák zde žil se svou o 18 let mladší Andulkou se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Evžena Humla měl původně hrát někdo jiný

Jiří Sovák byl prostě a jednoduše Pan herec. Dokázal ztvárnit nejrůznější role, od morousů až po komiky. Exceloval coby kouzelník Vigo v pohádkovém seriálu Arabela nebo jako rytíř Brtník z Brtníku v pohádce Ať žijí duchové, zároveň bavil diváky v komediích Marečku, podejte mi pero! či Co je doma, to se počítá, pánové. Diváky si získal také rolí kontrolora Evžena Humla v seriálu Chalupáři. Ten ovšem kvůli určitým nesympatiím mohl vypadat zcela jinak.

Redakce VIPživot zaznamenala informaci, že Sovák neměl v Chalupářích původně vůbec hrát. Jako první byl totiž na seznamu Jaroslav Marvan. Nakonec ale byla role nabídnuta právě Sovákovi. Když se však dozvěděl, že jeho hereckým kolegou bude Josef Kemr, přijetí vážně zvažoval. Představoval si vedle sebe spíš někoho ze svých kamarádů, jako Miroslava Horníčka nebo Miloše Kopeckého. Naštěstí ale souhlasil.

Po prvotních nesympatiích to klapalo

„Kemr byl pro něj pochopitelně jinej typ herectví, dramatickej, hlubokej herec, zatímco Sovák byl komediální. Já jsem si říkal, že to něco hodí, a jak se nakonec ukázalo, hodilo. Kemr byl ten upřímný poctivec a Sovák opak,“ cituje slova režiséra Filipa web Blesk. Nakonec si ale dvojice padla do noty a její herecká souhra ladila tak jako úvodní píseň seriálu Když máš v chalupě orchestrion.

Přestože to tedy ze začátku vypadalo kriticky, Kemr se Sovákem se ukázali jako skvělá volba. Především herecké výkony této dvojice přitáhly a stále přitahují mnoho diváků, což seriálu Chalupáři zaručuje vysokou sledovanost. Sovák měl skutečně zajímavý pracovní život, což platilo i o tom soukromém.

Autem měl v opilosti zabít člověka

Redakci VIPživot totiž neunikla informace o tom, že herec měl vážné pletky s policií. Web Blesk totiž před lety citoval výtažek z Archivu bezpečnostních složek, kde se psalo o vážné autonehodě, při níž zemřel člověk. Tu měl způsobit právě Jiří Sovák, přičemž v tom velkou roli hrál také alkohol za volantem. K tomu všemu ještě řidič od nehody ujel, sraženému muži tedy neposkytl pomoc.

„Při této nehodě byl nezjištěným osobním autem s neznámým řidičem smrtelně zraněn občan Vojtěch S., který stejného dne poranění podlehl. Na podkladě svědeckých výpovědí bylo potvrzeno, že kritickou dobu stejným směrem jako nezjištěné osobní auto projížděl se svým vozidlem Jiří Sovák,“ stojí v dochované zprávě pro Ministerstvo vnitra ČSSR.

Toto obvinění však herci nebylo nikdy dokázáno, dokonce samotnému ministrovi vnitra poslal stížnost na průběh vyšetřování. Obvinění z ublížení na zdraví z nedbalosti a neposkytnutí pomoci proti Sovákovi tedy bylo staženo, opilství za volantem však zůstalo. Zda se však dočkal nějakého trestu, není známo.

Článek Sovák se chtěl kvůli Kemrovi vzdát role: Natáčení seriálu Chalupáři nešlo tak hladce, jak se zdá se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Nadějní mladí herci

Třináctidílný seriál My všichni školou povinní režírovaný Ludvíkem Rážou se objevil na obrazovkách poprvé v roce 1984 a ihned se divákům zalíbil. Školní prostředí a proplétání osudů dětí, učitelů, rodičů i pionýrských vedoucích se ukázalo jako velmi chytlavé. Většina lidí se totiž v osudech hlavních hrdinů zhlédla, a tak jejich životní kroky prožívala s nimi.

Mimo dospělé herce zvučných jmen, mezi něž patřili Jiří Sovák, Jiří Bartoška, Jana Preissová, Jana Šulcová či Miroslav Vladyka a Veronika Žilková, své role dokonale ztvárnili také mladí začínající herci. My jsme se v redakci VIPživot zaměřili na několik z nich, kteří v seriálu ztvárnili ty nejvýraznější role. Řeč je o Zbyňku Honzíkovi a Milanu Šimáčkovi, kteří si zahráli bratry Olivy, přestože mladší Jirka byl adoptovaný. Z dam poté musíme zmínit Janu Janatovou alias Jitku Povejšovou.

U herectví nikdo nezůstal

Zbyněk Honzík si zahrál Luboše Olivu, syna Jiřího Bartošky a Jany Šulcové. Ten nejenže vždy bránil svého adoptovaného bratra Jirku, zároveň ale také prožíval svou první lásku, když se zamiloval do své spolužačky Jitky. Té v jedné z epizod věnoval knihu poezie Dávné písně lásky. Přestože si Honzík zahrál ještě v několika dalších filmech a seriálech, u herectví nezůstal. Stal se asistentem režie a producentem.

Zato s jeho bratříčkem Milanem Šimáčkem alias Jirkou Olivou to coby s hercem vypadalo nadějněji. Jeho seriálová maminka Jana Šulcová na něj zavzpomínala v jednom z rozhovorů. „Byl neuvěřitelně upovídaný, pořád mlel, nezavřel pusu,“ řekla pro Prima Ženy. Mimo ztvárnění živějšího chlapce v seriálu My všichni školou povinní si poté střihnul ještě hlavní roli v Chobotničkách z II. patra. Jelikož ale nebyl pro nedostatek talentu přijat na konzervatoř, vyučil se automechanikem. Nyní pracuje v IT.

Jednu z nejvýraznějších dívčích postav ztvárnila Jana Janatová. Její role Jitky Povejšové mohla mnohým připadat povrchní. Janatová si zahrála ještě v seriálu Cirkus Humberto a Synové a dcery Jakuba Skláře, tím ovšem její herecká kariéra skončila. Věnovala se vystudovanému baletu, dokonce trénovala i krasobruslaře Tomáše Vernera. V současnosti se věnuje módnímu návrhářství, zároveň je majitelkou svatebního salonu.

Zajímavosti, o kterých jste možná nevěděli

My všichni školou povinní stále sleduje mnoho diváků. Redakce VIPživot se zaměřila na zajímavosti, které seriál doprovázely. Překvapivé jistě je, že v době natáčení bylo Zbyňku Honzíkovi 17 let, přitom hrál osmáka. Původně měl navíc jeho roli dostat Tomáš Holý, který ji ale odmítl. I Šimáček, představitel prvňáčka Jirky Olivy, měl 11 let. Někdo možná nepostřehl, že seriálová hudba pochází z tvorby úžasného Petra Hapky.

Velmi vtipnou historku má na svém kontě také Jiří Štěpnička v roli Milana. Ten měl při natáčení vypít plnou sklenku šampusu, scéna se točila 15krát. Jiří měl ještě ten den hrát v divadelním představení. Štěstí bylo, že do divadla vůbec trefil. S vystřízlivěním mu pomáhal Petr Štěpánek, ten do něj lil černou kávu s citronem a chodil s ním po venku. Štěpnička svou roli nakonec perfektně odehrál.

Článek Co dnes dělají dětští herci ze seriálu My všichni školou povinní: Herectví se téměř nikdo nevěnuje, Jitka má svatební salón se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Uměl napodobit cokoli

Narodil se jako nejstarší ze 6 dětí v únoru roku 1923 v Březových Horách, informuje Wikipedie, a svou první roli v Lišce Bystroušce ztvárnil v Národním divadle. Další dětské role na sebe nenechaly dlouho čekat. Jako Strýček Jedlička se začal objevovat v roce 1948 a při svých inscenacích byl více než vynalézavý.

Uměl zpívat a zaujmout dětské publikum, napodobit uměl snad každý zvuk, na který si jen vzpomenete – zvířecí zvuky mu šly na jedničku, ale i ty mimo říši fauny a flóry. Ve své době zvládal i 30 představení měsíčně, a dokázal si tak vydělat opravdu pěkné peníze.

Děti, které jej často na jevišti doprovázely, z něj ale necítily vřelost a lásku k nejmenším. Právě naopak. „Také se stalo, že citlivější děti se na jevišti trémou počuraly. Jedna kolegyně naší dcery Strejdu Jedličku přímo nenáviděla, protože na její dcerku kdysi na pódiu zvýšil hlas a ona se z toho také počurala,“ řekla jeho manželka Miroslava pro Aha!.

Sovák jej v lásce neměl

A právě dobrá finanční situace mu umožnila, jako jednomu z prvních, pořídit si luxusní Mercedes. „Když jsme v roce 1993 natáčeli film Divoké pivo, čekali jsme jednou v kostymérně na odvoz. Přisedl si i Jirka Sovák, ale nic moc neříkal. Bylo na něm vidět, že mu moc nesedí Jedlička, protože hodně mluvil a skoro nikoho nepustil ke slovu. Byl dost hlučný, vydával své zvířecí zvuky, prudil se sexem a ještě se chlubil, že ve svém věku stále hraje tenis,“ řekl pro web Prima Ženy Václav Upír Krejčí.

„Sovák ho uzemňoval. ‚Jedličko, prosím tě, tobě se to kecá, když jsi mladší,‘ spustil na něj. ‚Pane Sovák, já jsem starší než vy o pět let,‘ nedal se Jedlička. ‚No jo, jsi zachovalej. Ale to proto, že celý život děláš hov… Jenom prdíš… I ten mercedes, co máš, sis vyprděl a vychrochtal,‘ vmetl mu do očí Sovča. Musím říct, že jsem se u toho skvěle bavil,“ pokračuje bavič a herec.

A právě tenis se mu stal osudným, když si šel zahrát se zpěvákem Karlem Štědrým dne 28. srpna 1993. „Strýček přišel ten den celý rozveselený, pořád na mě štěkal a frkal, měl skvělou náladu. Ve druhé hře najednou zakokrhal a padl na zem,“ vzpomínal zpěvák v rozhovoru pro Aha!. Už mu nebylo pomoci.

Článek Legendární Strýček Jedlička se proslavil představeními pro děti. Ty jej ve skutečnosti nenáviděly, stejně jako Sovák se nejdříve objevil na VIPživot.cz.