Tabulky, tituly a cena jména

Socialistické Československo nemělo volný trh s hereckými gážemi. Mělo vyhlášky. Vyhláška č. 90/1970 Sb. stanovovala sazební rozpětí pro uměleckou činnost mimo pracovní poměr a zaváděla kvalifikační stupně. O konkrétním zařazení herce rozhodoval ředitel zprostředkující organizace, a v odůvodněných případech mohl odměnu zvednout až o padesát procent nad horní hranici sazby. U některých forem šlo navíc sjednat podíl na hrubých tržbách, a to až do výše pěti procent.

V praxi to znamenalo hierarchii, která se v osmdesátých letech ustálila zhruba takto:

• Národní umělec — kolem 1 300 Kčs za natáčecí den
• Zasloužilý umělec — kolem 800 Kčs za natáčecí den
• Ostatní herci — kolem 400 Kčs za natáčecí den

Titul tedy nebyl jen čestná dekorace. Byl to multiplikátor příjmu. A protože celkový honorář závisel na počtu natáčecích dnů, mohl herec s vysokou denní sazbou a dlouhým natáčením skončit s částkou, o které se kolegovi v epizodní roli ani nezdálo.

Chalupáři: ani hlavní tvář nebrala nejvíc

Nejlépe to ilustruje seriál Chalupáři z poloviny sedmdesátých let. Podle pozdějších citací účetních knih dostal Vladimír Menšík za celý seriál 108 000 Kčs. Josef Sovák a Jiří Kemr po 72 000 Kčs. Gabriela Vránová 12 000 Kčs. Mahulena Bočanová 7 000 Kčs.

Menšík přitom nebyl hlavní postavou, tou byl spíš Sovák. Rozdíl nevznikl dramaturgicky, ale ekonomicky: Menšíkova denní sazba činila 1 200 Kčs, Sovákova 800 Kčs. Cena jména a interní zařazení rozhodovaly víc než velikost role.

Průměrná mzda v roce 1975 dosahovala 2 313 Kčs. Menšíkových 108 000 Kčs tedy odpovídalo téměř čtyřem letům průměrného výdělku. Celkový honorářový balík pro herce a štáb Chalupářů přitom činil 1 302 411 Kčs z rozpočtu blížícího se dvanácti milionům; na herecké platy šla přibližně desetina. Vysoké individuální částky ještě neznamenaly, že herci spolkli většinu výroby.

Koruna nebyla jen koruna

Samotná čísla ale nevypovídají o skutečném životním standardu. V socialistickém Československu totiž existovaly dvě ekonomiky: ta korunová a ta bonová. Běžný občan si za koruny koupil to, co bylo v regálech, a v regálech často nebylo to, co chtěl. Kdo měl přístup k tvrdé měně, mohl nakupovat v Tuzexu: západní elektroniku, džíny, kvalitní alkohol, automobily.

Právě tady se otevírala propast mezi domácím hercem a umělcem se zahraničním angažmá. Zpěváci, kteří vystupovali na Západě, museli získané valuty odevzdat bance a dostávali za ně koruny v nevýhodném kurzu, nebo bony do Tuzexu. Mechanismus byl pro umělce ambivalentní, ale i tak jim otevíral přístup ke spotřebě, o které se většina společnosti mohla jen zdát. Jak podrobně popisuje Seznam Zprávy, bony vytvářely zvláštní vrstvu spotřebních privilegií, která nominální příjem v korunách daleko přesahovala.

Nešlo tedy jen o to, kdo bral víc korun. Šlo o to, kdo si za ně dokázal koupit něco, k čemu se většina společnosti vůbec nedostala.

Rovnostářství jako fasáda

Formální systém sazeb existoval a byl relativně čitelný. Konkrétní částky jednotlivých projektů ale většinou veřejně k dispozici nebyly. Dnes se rekonstruují hlavně ze sekundárních přepisů účetních knih, memoárů a pozdějších rozhovorů; u Chalupářů to platí výslovně. Rovnostářská rétorika socialismu nebránila existenci hvězdného trhu. Jen ho schovávala do tabulek, výjimek a neveřejných účetních podkladů.

A nerovnosti v odměňování herců nezmizely ani po roce 1989, jen se přesunuly jinam. Herec Robert Mikluš letos v rozhovoru pro Český rozhlas řekl, že herci Národního divadla nemají ani průměrné platy. Komerční televizní smlouvy jsou zase neveřejné. Čísla se změnila, princip zůstal: o výdělku rozhoduje jméno, vyjednávací pozice a to, na které straně kamery, nebo jeviště, člověk stojí.

Marvanových 45 600 Kčs z roku 1955 dnes působí jako kuriozita z jiné planety. Ale poměr, který za nimi stojí (jeden člověk si za pár týdnů práce vydělá tolik co jiný za tři roky), ten kuriózní není. Ten je nadčasový.

Článek Kolik brali herci za socialismu: Marvan dostal za jeden film 45 600 Kčs, běžný člověk by na to musel pracovat čtyřicet měsíců se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Muž, kterému věřil celý národ

Marvanovu kariéru nelze shrnout jednou rolí. Začínal po boku Vlasty Buriana, prošel Vinohradským divadlem i Městskými divadly pražskými a od roku 1954 působil v Národním divadle. Film a televize z něj udělaly hvězdu jiné kategorie, tvář, kterou lidé potkávali v obývácích. Revizor Gustav Anděl, rada Vacátko v Hříšných lidech města pražského, desítky dalších postav. Všechny spojoval jeden typ: rozumný, trochu mrzutý, ale nakonec spravedlivý muž. Člověk, na kterého je spolehnutí.

Právě proto fungoval kontrast tak silně. Marvan na obrazovce vypadal jako někdo, kdo opraví kohoutek, postaví zeď, a ještě poradí sousedovi. Ve skutečnosti ho dobové charakteristiky popisovaly jako manuálně bezradného člověka, který doma nezatloukl hřebík. Drobnost, která by u jiného herce byla anekdotou. U Marvana podtrhovala propast mezi veřejným obrazem a tím, kým skutečně byl.

Zakázaná láska v kulisách Národního divadla

Marvan byl celý život ženatý s Marií Marvanovou. Současně ale léta udržoval vztah s o šestadvacet let mladší herečkou Alenou Jančaříkovou, členkou Národního divadla od roku 1953. Nebyla to epizoda. 19. srpna 1960 se jim narodila dcera Alena Marvanová, později známá pod jménem Alena Poleníková.

Pro tehdejší kulturní systém to byl problém. Ne proto, že by nevěra byla v uměleckém prostředí výjimečná, ale proto, že Marvan byl chráněná hvězda. Podle ČT24 mu straničtí funkcionáři za „nemravný život“ na deset let pozastavili titul národního umělce. Zároveň ale zůstal na obrazovkách, v Národním divadle, v nových filmech. Režim ho potrestal symbolicky a nechal ho dál vydělávat na svou pověst. Vztah s Jančaříkovou zůstával ve stínu, věděli o něm kolegové v zákulisí, ale veřejně se o něm nemluvilo.

3. prosinec 1961

Ráno 3. prosince 1961 se Alena Jančaříková neobjevila v divadle. Řidič, který pro ni přijel, nedostal odpověď. Následně dorazili kolegové z Národního divadla a vyrazili dveře jejího branického bytu. Uvnitř našli tělo třiatřicetileté herečky. Oficiální verze zněla: otrava svítiplynem, sebevražda.

Jenže rodina od začátku pochybovala. Byt nesl podle pozdějších svědectví známky zápasu, rozházené věci, rozbitý telefon, krev na podlaze. Jančaříková měla poraněnou bradu a odřené ruce. Její sestra Eva Viktorová i synové Tomáš a Petr Jančaříkovi v rozhovorech opakovaně popisovali scénu, která se čisté sebevraždě nepodobala. Bývalý kriminalista Jiří Markovič v pozdějších citacích mluvil o politicky odbyté práci vyšetřovatelů.

Konkrétní vyšetřovací spis se v otevřených archivech bezpečnostních složek dosud nepodařilo dohledat. Archiv bezpečnostních složek sice zpřístupňuje materiály vzniklé před rokem 1990, ale zdaleka ne všechny jsou digitalizované. Bez signatury a bez nových forenzních podkladů zůstává rodinná verze hypotézou, ovšem hypotézou, kterou nikdy nikdo přesvědčivě nevyvrátil.

Proč se mlčelo

Žádný písemný zákaz hovořit o smrti Jančaříkové se dohledat nepodařilo. Přesto se o ní desítky let prakticky nemluvilo. Důvody se dají poskládat z několika vrstev. Jančaříková patřila k Národnímu divadlu, Marvan byl jednou z nejviditelnějších tváří československé kultury a režim, který mu právě vytkl nemravný život, neměl zájem připojit ke jménu zasloužilého herce ještě skandál kolem záhadné smrti milenky. Rodina chránila děti. Divadlo chránilo provoz. Stát chránil obraz.

Nešlo o jeden konkrétní příkaz shora. Spíš o souběh režimní logiky, institucionální opatrnosti a rodinného tabu, nepsanou autocenzuru, která fungovala spolehlivěji než jakýkoli dekret.

Příběh se začal vracet na veřejnost až po roce 2004, kdy se objevily výpovědi Evy Viktorové. Další vlnu přinesly rozhovory synů Jančaříkové a pořad 13. komnata věnovaný Petru Jančaříkovi v roce 2017. Marvanovy role přitom nikdy nezmizely, Hříšní lidé města pražského běží v reprízách dodnes a rada Vacátko zůstává jednou z nejrozpoznatelnějších postav české televizní historie.

Co zůstalo po Marvanovi

Marvan žil po smrti Jančaříkové ještě třináct let. Hrál dál, natáčel dál, za dcerou Alenou jezdil. Nikdy neopustil manželku Marii, nikdy veřejně nepromluvil o tom, co se v prosinci 1961 stalo. Jeho dcera v pozdějším rozhovoru, který neunikl pozornosti naší Redakce VIPŽivot, řekla: „Měli jsme se rádi, ale jen krátce.“ Věta, která shrnuje víc než celý životopis.

Marvan zemřel 21. května 1974. Na obrazovce zůstal navždy jako muž, na kterého je spolehnutí. V životě takovou jistotu nikomu nedal.

Článek V herectví byl mistr, doma ale nedokázal zatlouct hřebík. Marvan skrýval zakázanou lásku a tragédii, o které se nesmělo mluvit se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Nemanželské dítě

Na jevišti byl nepostradatelným partnerem Vlasty Buriana – a postupně se z něj stal jeden z nejobsazovanějších a nejlépe placených herců vůbec. A to obzvláště v padesátých letech, kdy měl především agitační a prorežimní role. Jeho výdělky byly na tu dobu nevídané. Podle webu Super inkasoval například za snímek Poslední mohykán z roku 1947 95 tisíc korun, za film Nikdo nic neví z téhož roku pak ještě o 30 tisíc korun více.

V osobním životě byl ale, podobně jako Gustav Anděl, tak trochu bručoun. Co se mu však nedá upřít, byla neskutečná preciznost. Podle webu ČSFD byl vždy perfektně připravený a zodpovědný, ale také konzervativní a lpěl na detailech. Celý život prožil s milovanou Márinkou, která s jeho nelehkou povahou dokázala zacházet. Jedna věc ale v jejich vztahu chyběla – děti.

Potomka však nakonec zplodil. Na stará kolena se v Národním divadle zamiloval do Aleny Jančaříkové, která byla o 26 let mladší než on. A když mu bylo 60 let, narodila se malá Alenka, kterou Jaroslav miloval a byl na ni pyšný. To se ale příliš nelíbilo jeho manželce, která kvůli tomu dělala scény a hádky byly na denním pořádku.

Záhadné úmrtí milenky

Alena Jančaříková měla kromě Alenky ještě 2 starší syny, Petra a Tomáše, kteří jsou také herci. Vzpomínají, že se u nich Jaroslav běžně objevoval, zajímal se o dcerku a jim tak trošku suploval otce. To ale nemělo dlouhého trvání. Když měla Alenka jeden rok, přišla tragédie. Alena byla nalezena ve svém bytě mrtvá. „Oficiální stanovisko bylo, že to byla nepovedená demonstrativní sebevražda. Ale to je nesmysl. Herečka Národního divadla se nezabije demonstrativně v roztrhaném pyžamu. Je tam spousta dalších věcí, měla dost úderů v obličeji,“ řekl Tomáš v pořadu 13. komnata.

O děti se pak staraly jejich babička a teta. Kolem smrti Aleny je spousta nejasností. Podle Evy, sestry Aleny, bylo v bytě vše rozházené, na zemi byla krev a telefon byl rozbitý. Zda ale za úmrtím stojí Marvanova manželka Márinka nebo někdo, kdo jim štěstí nepřál, se nikdy nepodařilo s jistotou říci.

Jaroslav se o dceru nadále staral – navštěvoval ji, platil. Měla jí připadnout i část dědictví, což se ale nakonec nestalo. Veškerý majetek byl odkázán Márince. Na sklonku života Jaroslav onemocněl rakovinou a měl velké bolesti. Den před smrtí vážil pouhých 41 kilogramů. Zemřel 21. května 1974 ve věku 72 let.

Článek Na sklonku života vážil jen 41 kg a milenka zemřela za zvláštních okolností: Nelehký život Jaroslava Marvana se nejdříve objevil na VIPživot.cz.