V herectví byl mistr, doma ale nedokázal zatlouct hřebík. Marvan skrýval zakázanou lásku a tragédii, o které se nesmělo mluvit

Jaroslav Marvan byl první hlas Československé televize a tvář desítek filmových rolí. Za kulisami ale žil příběh, který nesměl ven.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

1. května 1953 se rozsvítily obrazovky a z nich promluvil muž, kterého už tehdy znala většina republiky. Jaroslav Marvan přivítal diváky nově vzniklé Československé televize jako někdo, komu lidé věřili na první pohled, důstojný, pevný, s hlasem, který zněl jako samozřejmost. Na plátně ztvárnil desítky profesí, od revizora Anděla po radu Vacátka, vždy s přesvědčivostí muže, který má svět pod kontrolou. Jenže v soukromí prý nedokázal zatlouct obyčejný hřebík. A hlavně: vedl dvojí život, jehož tragické vyústění se celá desetiletí nehodilo nikomu, ani rodině, ani divadlu, ani režimu.

Muž, kterému věřil celý národ

Marvanovu kariéru nelze shrnout jednou rolí. Začínal po boku Vlasty Buriana, prošel Vinohradským divadlem i Městskými divadly pražskými a od roku 1954 působil v Národním divadle. Film a televize z něj udělaly hvězdu jiné kategorie, tvář, kterou lidé potkávali v obývácích. Revizor Gustav Anděl, rada Vacátko v Hříšných lidech města pražského, desítky dalších postav. Všechny spojoval jeden typ: rozumný, trochu mrzutý, ale nakonec spravedlivý muž. Člověk, na kterého je spolehnutí.

Právě proto fungoval kontrast tak silně. Marvan na obrazovce vypadal jako někdo, kdo opraví kohoutek, postaví zeď, a ještě poradí sousedovi. Ve skutečnosti ho dobové charakteristiky popisovaly jako manuálně bezradného člověka, který doma nezatloukl hřebík. Drobnost, která by u jiného herce byla anekdotou. U Marvana podtrhovala propast mezi veřejným obrazem a tím, kým skutečně byl.

Zakázaná láska v kulisách Národního divadla

Marvan byl celý život ženatý s Marií Marvanovou. Současně ale léta udržoval vztah s o šestadvacet let mladší herečkou Alenou Jančaříkovou, členkou Národního divadla od roku 1953. Nebyla to epizoda. 19. srpna 1960 se jim narodila dcera Alena Marvanová, později známá pod jménem Alena Poleníková.

Pro tehdejší kulturní systém to byl problém. Ne proto, že by nevěra byla v uměleckém prostředí výjimečná, ale proto, že Marvan byl chráněná hvězda. Podle ČT24 mu straničtí funkcionáři za „nemravný život“ na deset let pozastavili titul národního umělce. Zároveň ale zůstal na obrazovkách, v Národním divadle, v nových filmech. Režim ho potrestal symbolicky a nechal ho dál vydělávat na svou pověst. Vztah s Jančaříkovou zůstával ve stínu, věděli o něm kolegové v zákulisí, ale veřejně se o něm nemluvilo.

3. prosinec 1961

Ráno 3. prosince 1961 se Alena Jančaříková neobjevila v divadle. Řidič, který pro ni přijel, nedostal odpověď. Následně dorazili kolegové z Národního divadla a vyrazili dveře jejího branického bytu. Uvnitř našli tělo třiatřicetileté herečky. Oficiální verze zněla: otrava svítiplynem, sebevražda.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Jenže rodina od začátku pochybovala. Byt nesl podle pozdějších svědectví známky zápasu, rozházené věci, rozbitý telefon, krev na podlaze. Jančaříková měla poraněnou bradu a odřené ruce. Její sestra Eva Viktorová i synové Tomáš a Petr Jančaříkovi v rozhovorech opakovaně popisovali scénu, která se čisté sebevraždě nepodobala. Bývalý kriminalista Jiří Markovič v pozdějších citacích mluvil o politicky odbyté práci vyšetřovatelů.

Konkrétní vyšetřovací spis se v otevřených archivech bezpečnostních složek dosud nepodařilo dohledat. Archiv bezpečnostních složek sice zpřístupňuje materiály vzniklé před rokem 1990, ale zdaleka ne všechny jsou digitalizované. Bez signatury a bez nových forenzních podkladů zůstává rodinná verze hypotézou, ovšem hypotézou, kterou nikdy nikdo přesvědčivě nevyvrátil.

Proč se mlčelo

Žádný písemný zákaz hovořit o smrti Jančaříkové se dohledat nepodařilo. Přesto se o ní desítky let prakticky nemluvilo. Důvody se dají poskládat z několika vrstev. Jančaříková patřila k Národnímu divadlu, Marvan byl jednou z nejviditelnějších tváří československé kultury a režim, který mu právě vytkl nemravný život, neměl zájem připojit ke jménu zasloužilého herce ještě skandál kolem záhadné smrti milenky. Rodina chránila děti. Divadlo chránilo provoz. Stát chránil obraz.

Nešlo o jeden konkrétní příkaz shora. Spíš o souběh režimní logiky, institucionální opatrnosti a rodinného tabu, nepsanou autocenzuru, která fungovala spolehlivěji než jakýkoli dekret.

Příběh se začal vracet na veřejnost až po roce 2004, kdy se objevily výpovědi Evy Viktorové. Další vlnu přinesly rozhovory synů Jančaříkové a pořad 13. komnata věnovaný Petru Jančaříkovi v roce 2017. Marvanovy role přitom nikdy nezmizely, Hříšní lidé města pražského běží v reprízách dodnes a rada Vacátko zůstává jednou z nejrozpoznatelnějších postav české televizní historie.

Co zůstalo po Marvanovi

Marvan žil po smrti Jančaříkové ještě třináct let. Hrál dál, natáčel dál, za dcerou Alenou jezdil. Nikdy neopustil manželku Marii, nikdy veřejně nepromluvil o tom, co se v prosinci 1961 stalo. Jeho dcera v pozdějším rozhovoru, který neunikl pozornosti naší Redakce VIPŽivot, řekla: „Měli jsme se rádi, ale jen krátce.“ Věta, která shrnuje víc než celý životopis.

Marvan zemřel 21. května 1974. Na obrazovce zůstal navždy jako muž, na kterého je spolehnutí. V životě takovou jistotu nikomu nedal.