Od koncertů k ministerstvu: jak se z fanouška stal kritik

Hřebejk sám přiznává, že na koncerty J.A.R. „s oblibou chodil“. Zlom přišel ve dvou vlnách. První v srpnu 2025, kdy Klempíř oznámil kandidaturu za Motoristy, spolupráci, která podle jeho vlastních slov začala „náhodným setkáním s Petrem Macinkou“ a dozrála na dovolené na Mallorce. Kapela reagovala okamžitě: politika se podle ní „absolutně nejde dohromady“ se světem hudby a Klempíř z J.A.R. odešel. Dan Bárta později pro Seznam Zprávy upřesnil, že členy kapely naštval hlavně fakt, že je Klempíř postavil před hotovou věc. „Kdyby to přátelství bylo mělké, nevzniklo by kolem toho takové dusno,“ řekl.

Druhá vlna přišla 15. prosince 2025, kdy Klempíř oficiálně převzal úřad ministra kultury. Deklaroval, že chce zlepšit podmínky lidí pracujících v kultuře. Hřebejk v tom vidí naivitu a jako srovnávací měřítko staví Pavla Dostála, ministra kultury v letech 1998–2005. Argument je prostý: pokud ani politicky zavedený a viditelný Dostál „vlastně ničeho nedocílil“, pak Klempířova víra v sílu resortu působí jako nepochopení toho, jak málo manévrovacího prostoru ministerstvo kultury reálně má.

Schůzka, která změnila symboliku

Pro Hřebejka existuje ještě jeden konkrétní moment, který mu J.A.R. definitivně znechutil: Klempířovo setkání s Martinou Šimkovičovou 30. ledna 2026. Podle oficiálního dokumentu ministerstva zveřejněného na základě zákona o svobodném přístupu k informacím bylo hlavním tématem schůzky kulturní spolupráce; média figurovala jen jako součást „širší výměny informací“. Blesk ale přinesl informaci, že Šimkovičová české straně nabídla zkušenost se zrušením koncesionářských poplatků a sloučením televize s rozhlasem.

Proč je to podstatné? Šimkovičová je na Slovensku spojována s tvrdým tlakem na veřejnoprávní média: v březnu 2024 proti jejím plánům protestovaly tisíce lidí, v srpnu téhož roku přišly čistky ve vedení Slovenského národního divadla i Slovenské národní galerie. A v Česku se právě v roce 2026 projednává návrh zákona o médiích veřejné služby, který ruší rozhlasové a televizní poplatky a nahrazuje je příspěvkem ze státního rozpočtu. Hřebejkova zmínka o Šimkovičové tak není jen osobní výpad, míří na konkrétní legislativní posun, který část kulturní obce vnímá jako ohrožení nezávislosti České televize a Českého rozhlasu.

Ministr pod palbou: petice, protesty, čísla

Hřebejk rozhodně není osamělý hlas. Časová osa odporu proti Klempířovi na ministerstvu, kterou jsme se v Redakci VIPŽivot rozhodli připomenout, je hustá:

• Únor 2026 – bývalý ministr kultury Daniel Herman veřejně komentuje, že Klempíř je „pod palbou umělců“, a čte to jako problém komunikace a důvěry.
• Březen 2026 – Jan Rosák ministra ostře kritizuje; organizátoři svolávají demonstraci „Stojíme za kulturou“; petice za Klempířovo odvolání sbírá k 27. březnu téměř 4 000 podpisů.
• Duben 2026 – kulturní organizace po sérii jednání s ministrem vydávají společné prohlášení. Výtky jsou konkrétní: zásadní škrty, opožděná komunikace, ohrožení nezávislosti grantových mechanismů, úvahy o vylučování některých témat ze státní podpory. Seznam Zprávy navíc popisují váznoucí komunikaci a rušené schůzky, které překvapují i koaliční partnery z ANO.

A pak jsou tu peníze. Na podzim 2025 ministerstvo komunikovalo rozpočet 18,8 miliardy korun. Schválený státní rozpočet pro kapitolu 334 nakonec činí 17,603 miliardy. Rozdíl téměř 1,2 miliardy korun není jen účetní položka, pro neziskové kulturní organizace závislé na grantech je to existenční problém.

Kapela bez Klempíře, Klempíř bez kapely

J.A.R. pokračuje bez svého bývalého člena. Tvrdá data o tom, zda politický rozchod odradil část publika, chybí; neexistují veřejné statistiky prodeje vstupenek ani streamů, které by šlo porovnat. Samo vyjádření kapely na Facebooku ze srpna 2025 ale naznačuje, že vysvětlování bylo nutné: J.A.R. zdůrazňovali, že problém nebyli konkrétně Motoristé, ale politika jako taková. Samostatná veřejná reakce Romana Holého na Klempířovo ministrování se ve veřejně dohledatelných zdrojích nenašla.

Hřebejkův postoj je v tomhle upřímně rozporný, a právě proto věrohodný. Holého i Bártu má rád, říká to nahlas. Ale kapelu jako značku od politiky oddělit nedokáže. „Zprotivilo mi to i tu kapelu,“ opakuje. Podle nás přesně tenhle mechanismus, kdy se kulturní vkus střetne s politickou reprezentací a přestane jít jedno od druhého oddělit, vysvětluje, proč výrok jednoho režiséra při křtu jedné knihy zasáhne víc než běžná celebritní hádka.

Klempíř sedí na ministerstvu půl roku. Petice běží, kulturní organizace formulují požadavky, zákon o médiích veřejné služby je v legislativním procesu. Hřebejkovo slovo „hloupý“ je tvrdé, ale v kontextu roku 2026 funguje spíš jako zkratka pro frustraci, kterou sdílí podstatná část české kulturní scény.

Článek Klempíř je natolik hloupý, že se nechal zatáhnout do vlády, řekl Jan Hřebejk. Skupinu J.A.R. už nemůže ani slyšet se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Načasování nebylo náhodné

Výrok přišel krátce po novoročním projevu Tomia Okamury, v němž kritizoval podporu Ukrajině a ostře se vymezil proti jejímu vedení. Šlo o tak radikální prohlášení, že se ho chytila i některá zahraniční média. Ozval se také ukrajinský velvyslanec v Praze Vasyl Zvaryč, který jeho slova označil za nedůstojná a nepřijatelná. Podle jeho názoru jsou navíc v přímém rozporu s demokratickými hodnotami, na nichž je Česká republika postavena.

Naše redakce si všimla, že Zvaryč zároveň zdůraznil (což mu rozhodně musíme připočíst ke cti), že jde o osobní postoj Tomia Okamury, nikoliv o oficiální stanovisko českého státu. Na nás jako na celek se tedy rozhodně nezlobí.

Spor navíc rychle vyhrotila i domácí politika. Opoziční strany avizovaly snahu vyvolat hlasování o Okamurově odvolání z čela dolní komory. A ozval se dokonce i šéf Pirátů Zdeněk Hřib, který k tomu uvedl toto: „Jde o zakrytí incidentu, během něhož se nedávno racionálně vyjádřil ministr Zůna.“

Bohužel ze strany Tomia Okamury nejde o jediný argumentační faul. Negativně se ve společnosti zapsal už v roce 2018 kvůli svému výroku o Letech: „Pokud jde o Lety, bude dobře si ujasnit, co tu chceme budovat. Mýtus o romském koncentráku je podle dostupných informací lež. Byl tu pracovní tábor pro osoby, které se vyhýbaly řádné práci, včetně Čechů a Němců z protektorátu,“ nechal se slyšet v diskuzi o kontroverzním památníku. A své výroky nezmírnil ani později, když mu byly předloženy podrobné informace.

Opakovaně také tvrdí, že Ukrajinci berou Čechům práci a stojí český stát velké peníze. Ovšem jen za první čtvrtletí roku 2025 vydělalo díky nim Česko přes 3 miliardy korun. Těch, kteří u nás pracují (a to obvykle na pozicích, o které nikdo jiný nestojí), je totiž každým rokem více.

Obrana SPD a role diplomatických zvyklostí

SPD se proti kritice ostře ohradila. Předseda poslaneckého klubu Radim Fiala zdůraznil, že výroky ústavního činitele do prostoru domácí politické diskuze prostě patří a velvyslanec by je v žádném případě neměl veřejně hodnotit. Podle SPD tím překračuje roli diplomata.

Naše redakce zaznamenala, že podobný názor sdílí i ministr zahraničí Petr Macinka, který upozornil na existenci standardních diplomatických kanálů. A tohle vyjádření do nich podle něj rozhodně pozitivně nezapadlo. Ukrajina se přitom už téměř čtyři roky brání ruské agresi a jakékoli zlehčování konfliktu rezonuje i mimo české hranice. Těžko se divit, že se k tomu vyjadřuje jeden z nejpovolanějších.

Článek Výrok Tomia Okamury o Ukrajině vytočil i Hřebejka: Je to vizitka voličů ANO, SPD i Motoristů se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Výborné herecké obsazení

Příběh dvou sousedských rodin – Šebkových a Krausových – vykresluje předčasně zatracenou generační iluzi. Mládí je nadšené, přesvědčené o blízké světlé budoucnosti, zatímco jejich rodiče se snaží držet jistý řád, ať už armádní nebo civilní. A právě tato střetnutí, citlivě zachycená v drobnokresbě každodennosti, vytvářejí komediální i tragikomické situace.

A naprosto skvělé herecké obsazení tomu všemu dodává pomyslnou třešničku na dortu. Dvojice Miroslav Donutil a Bolek Polívka coby bratři Šebkovi mají ve filmu tolik skvělých scén a hlášek, které se používají dodnes i v běžné mluvě. Jejich ztvárnění medvěda kodiaka se stalo legendárním. A nejen díky nim se mohou Pelíšky pyšnit mnoha zajímavostmi, které jsme se v redakci VIPživot rozhodli připomenout.

Mistři improvizace a neexistující scény

Spousta scén i dialogů ve scénáři vůbec nebyla. Jelikož ale Hřebejk vybral do rolí rozené improvizační mistry, hlavně Polívku, Donutila a Duška, na place se odehrávaly naprosto nepředvídatelné scény, které přítomné často přiváděly k slzám smíchu. Například scéna s prskavkou, kterou Polívka zapíchl své filmové švagrové Simoně Stašové, vznikla zcela spontánně. Stačil kousek a hereččiny silně nalakované vlasy mohly vzplanout.

Stejně tak ve scénáři nebyla ani věta pronesená Stellou Zázvorkovou: „A skláři nebudou mít co žrát.ׅ“ A kvůli nevyzpytatelnosti Jaroslava Duška si Eva Holubová při natáčení milostné scény raději vzala dvoje kalhotky. Redakci VIPživot neunikl rozhovor, který herečka vedla s Honzou Dědkem v jeho pořadu.

„Tančí, vypijou lahev a odeberou se do ložnice. A tam bylo pár teček,“ zavzpomínala Holubová na scénář, přičemž ji pravděpodobně vyděsila slova, která jí Dušek před natáčením řekl: „Neboj se, já půjdu jen na krajíček.“ Věděla, že její herecký kolega je schopen všeho, a tak si raději doběhla ke Stašové do šatny ještě pro stahovací prádlo, které z ní poté museli sundat pomocí nůžek.

A jedna z nejoblíbenějších scén, kdy Jiří Kodet přetáhne Jaroslava Duška holí poté, co se jej zeptá: „Hledáš někoho, soudruhu?“, také takto neměla vypadat. Původně měl Kodet odpovědět, že nic. Režiséra však napadlo právě použití hole, což ovšem před natáčením scény Duškovi vůbec neřekli.

Příšerné události roku 1968

Pelíšky zachycují období před srpnovou okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Rok 1968 byl pro zemi zásadní. Příchod Pražského jara, uvolnění politického systému a následná invaze 21. srpna znamenaly prudký konec nadějí na demokratizaci.

Film sám velké politické scény neukazuje, ale atmosféra blížící se změny je v něm stále přítomná, a to od ideálů mládeže přes napětí mezi generacemi až po jemné náznaky strachu a nejistoty. Atmosféru filmu pomáhali dotvářet také herci, kteří osudnou srpnovou noc sami zažili, když obrovské množství tanků překročilo hranice na několika místech najednou. Hlavní proudy mířily na Prahu, Brno, Bratislavu a další velká města.

Do 24 hodin bylo na území státu více než 200 000 vojáků a 2 000 tanků. Klíčové instituce jako rozhlas, televize, ústřední výbor KSČ, budovy vlády a další strategické body byly obsazeny během několika hodin. Film Pelíšky se konečnými scénami, sebevraždou Šebka i jmenováním Duška jako ředitele školy, snažil ukázat, že rok 1968 byl jedním z nejdramatičtějších momentů československých dějin.

Článek Zákulisí Pelíšků: Podpálení vlasů Stašové nebylo vůbec v plánu a Holubová na sobě měla dvoje kalhotky se nejdříve objevil na VIPživot.cz.