Honoráře, nad kterými zůstával rozum stát

Burian nebyl jen herec, provozoval celý podnikatelský ekosystém. Od roku 1925 řídil vlastní divadlo, od roku 1930 sídlící v dnešní Komedii, kde se hrálo denně, o víkendech i několikrát za den. Vedle jeviště fungoval biograf, vycházel časopis, pořádaly se sportovní akce. A pak tu byly filmy.

Podle Českého rozhlasu Dvojka dostával Burian za film běžně přes 100 000 korun. Za snímek Pobočník Jeho Výsosti z roku 1933 si přišel na 270 000 korun, částku, která v tehdejší kinematografii neměla obdoby. Pro srovnání: přední herečky jako Adina Mandlová, Nataša Gollová nebo Hana Vítová braly za roli kolem 10 000 korun. Vítová sama vzpomínala na měsíční gáži 3 500 korun v Burianově souboru. Propast mezi jeho příjmy a zbytkem branže byla doslova propastná, sedmadvacetinásobek honoráře nejlepších kolegyň.

Šarm, dvoření a sukničkářská pověst

Označení „ženy mu ležely u nohou“ funguje jako titulková zkratka pro něco složitějšího. Burian byl ženatý s Ninou Červenkovou, s níž zůstal až do smrti. Předtím měl vztah s Annou Marií Pírkovou, která mu porodila dceru Emilku. Kolem těchto dvou pevných bodů se ovšem rozprostírala pověst neúnavného svůdce.

Nejčastěji se jeho jméno spojuje se Zitou Kabátovou, s níž opakovaně stál před kamerou. Český rozhlas připomíná jeho proslulé dvoření i okřídlenou větu „Za hřích byste stála.“ Kabátová na něj vzpomínala s jistou velkorysostí, líčila jeho šarm i to, jak si na dotočné zval jen vyvolené.

Hana Vítová naopak zanechala portrét podstatně drsnější. V knize Ondřeje Suchého ho popisuje jako „geniálního herce, ale bezohledného a hloupého člověka“, který v zákulisí zakazoval kolegyním číst i plést a jehož nálady diktovaly atmosféru celého souboru. Její svědectví naznačuje spíš obtěžující dvoření než opětovaný poměr. Úplný seznam Burianových milenek se v dostupných pramenech sestavit nedá, existuje pověst sukničkáře podepřená dvěma třemi konkrétními jmény a řadou neurčitých narážek.

Jediný skeč, který stačil ke zničení kariéry

Když v květnu 1945 skončila válka, Burianova obří viditelnost se obrátila proti němu. Zatčení, vyšetřování, zákaz činnosti. Ústředním bodem obžaloby se staly právě Hvězdy nad Baltimore, rozhlasový výstup, v němž parodoval Jana Masaryka jako podnapilou karikaturu. Podle dochovaného dopisu z rozhlasu šlo o jediný politický skeč, v němž Burian účinkoval. Zvukový záznam se patrně kompletní nedochoval, pracovalo se hlavně se scénářem a svědectvími.

K tomu přibylo obvinění z okázalých kontaktů s německými představiteli. V roce 1946 soudci ještě konstatovali nedostatek důkazů. V květnu 1947 padl verdikt: veřejné pokárání, pokuta půl milionu korun, tři měsíce vězení. Burian přišel o divadlo, o majetek, o právo hrát. Z muže, který vydělával víc než kdokoli v české zábavě, se přes noc stal skladník, dělník v dolech, pomocná síla na Hříběcí boudě. Pamětníci ho viděli dláždit pražské chodníky.

Proč dopadl hůř než ostatní, a kdo na tom vydělal

Síla Burianova pádu nespočívala v rozsahu jeho provinění. Spočívala v rozsahu jeho slávy. Poválečná společnost potřebovala exemplární případ, slavnou tvář, na které se dá demonstrovat, že kolaborace se trestá. Burian se k tomu hodil dokonale: byl nejviditelnější, nejbohatší a nejokázalejší.

Historik Vladimír Just později upozornil, že se na Buriana „svezlo“ víc než na jiné. Svědci obhajoby nedostali prostor, část výpovědí byla vynucená. Lída Baarová po roce 1989 přiznala, že její svědectví proti Burianovi vzniklo pod hrozbou šibenice. Oficiální rehabilitace přišla až v roce 1994, téměř třicet let po Burianově smrti.

Paradox celého příběhu zachycuje ČT24: Burian se po roce 1942 německé filmové produkci vyhýbal a z dalších propagandistických skečů se omlouval nemocemi. V poválečné atmosféře to ovšem nikoho nezajímalo. Zajímala jediná nahrávka, jediný večer v rozhlase a obrovský majetek, který budil závist.

Návrat, který už nebyl návratem

V roce 1950 sepsal ponižující žádost o povolení znovu vystupovat. Dostal ho, nejprve v Kladně, pak v pražském Karlíně. Jenže z předválečného fenoménu zbyla jen ozvěna. Žádné vlastní divadlo, žádné stotisícové honoráře, žádná filmová dominance. Hrál v úplně jiné pozici, v jiném režimu, před jiným publikem.

Dnes ho připomínají pamětní desky v Praze i Liberci, busty u Divadla Komedie, centrum nesoucí jeho jméno a desítky filmů dostupných v iVysílání České televize. Posmrtná rehabilitace jeho památky je mnohem velkorysejší než cokoli, co zažil za posledních patnáct let svého života.

Článek Vlasta Burian vydělával balík a ženy mu ležely u nohou. Pak přišla válka a z krále komiků se stal vyvrhel se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Bručoun, který na place nedal nikomu pokoj

Svobodova historka zapadá do obrazu, jaký si o Poloczkovi vytvořilo širší televizní okolí. Na natáčení Ulice, kde od roku 2005 ztvárňoval Stanislava Nykla, otce rodiny kolem večerky, muže počítajícího tržby a hádajícího se se synem, býval údajně nesnesitelný. Věčná nespokojenost, stížnosti na zdraví, výbuchy vzteku. Když po prvním honoráři nabyl dojmu, že dostal málo, chtěl prý postavu nechat zabít už po měsíci. Scenáristé nakonec Stanislavu Nyklovi napsali infarkt po hádce se synem a seriálový otec odešel z obrazovky.

Sám Poloczek ovšem svůj odchod vysvětloval odlišně. V jednom z později citovaných rozhovorů uváděl, že se chystal na novou divadelní roli a po zjištění, že Ulice je nekonečný seriál, požádal tvůrce, aby jeho postavu raději nechali zemřít. Který z obou příběhů je blíž pravdě, se dnes už bohužel ověřit nedá.

Menzelův „hodný člověk“ versus Svobodův „hypochondr“

Jiří Menzel, režisér Rozmarného léta i Ostře sledovaných vlaků, viděl Poloczka jinak. V pozdějších vzpomínkách ho označil za „strašně hodného člověka“, který neměl lehký život a své trápení držel uvnitř. Režisér Václav Vorlíček připomínal, jak herce zdrtila smrt manželky Zdeňky; po její smrti se z něj stal samotář, který odmítal vycházet z bytu. Zdeněk Srstka, věrný parťák z Hospody, zase rovnou odmítal nálepku bručouna. Na pohřbu ve Strašnickém krematoriu 23. března 2012 o něm mluvil jako o veselém a příjemném společníkovi. A Jiřina Bohdalová, která Poloczka znala desítky let, ho nazvala dlouholetým přítelem a dodala větu, která zamrazí: „Vlastně se mu splnilo přání.“ Myslela tím, že už nechtěl žít.

Rozpor mezi Svobodovým a Menzelovým pohledem se podle nás rozpadá na dvě odlišné vrstvy téhož člověka. Svoboda zachytil chování na place, vnější projev muže sžíraného bolestmi, prášky a frustrací. Menzel, Vorlíček i Bohdalová popsali to, co se dělo pod povrchem. Obojí platilo současně.

Lavina diagnóz, která mu vzala jeviště i chuť do života

Poloczkovo tělo se začalo hroutit naplno kolem roku 2008. Mozková mrtvice, infarkt, operace krční tepny, cukrovka. Problémy s rovnováhou a chůzí, výpadky paměti, deprese. V červnu 2011 mu lékaři implantovali kardiostimulátor; za tu dobu zhubl třicet kilogramů. Poslední doložený jevištní výstup absolvoval v prosinci 2010 jako Starý Gobbo v Kupci benátském na prknech Národního divadla, kde za svou kariéru odehrál kolem čtyřiceti rolí, od Tartuffa přes Dantona po Falstaffa.

Herec Vladimír Hromada na pohřbu připomněl, jak Poloczka sžíral pocit, že už nemůže hrát. Pro muže, který celý profesní život stál na jevišti nebo před kamerou, to byla ztráta totální. Ke zdravotnímu rozkladu se přidala smrt manželky Zdeňky, kterou kolegové opakovaně označují za definitivní zlom. Po ní se uzavřel, přestal telefonovat, odmítal návštěvy.

Kde si dnes Poloczka připomenout, od Hospody po archiv ČT

Čeští diváci si ho pamatují především jako Tomáše Babulu z Hospody a kapitána Ořecha z Černých baronů. Obě role mu přinesly masovou popularitu, jakou mu divadelní angažmá v Národním divadle poskytnout nemohlo. Hospoda má dodnes aktivní pořadovou stránku na nova.cz s ukázkami a napojením na platformu Oneplay. Ulice běží dál a celé díly jsou dostupné online.

V archivu České televize jsou přímo přehratelné například snímky Králíci nemají jména nebo Recept na milování. Naopak Josef a Marie či Ta naše písnička česká II jsou v iVysílání evidované, ale momentálně bez práv k online přehrání. Širší přehled jeho televizní stopy nabízí oficiální profil na webu ČT.

Smuteční řeč v polštině a píseň od Monty Pythonů

Na obřadu ve Strašnickém krematoriu zazněla smuteční řeč v Poloczkově rodné polštině. Hrála Ave Maria, a pak, jako by někdo chtěl připomenout, že tenhle muž měl i smysl pro humor, se ozvala píseň z Monty Pythonova Života Briana. Přišla Bohdalová, Srstka, Hromada. Kolegové z Ulice a Hospody podle dostupných zpráv chyběli.

Bronislav Poloczek zemřel 16. března 2012 ve věku dvaasedmdesáti let. Člověk, kterého jeden kolega popsal jako nesnesitelného hypochondra a jiný jako hodného muže se srdcem plným bolesti, odešel z jeviště dávno předtím, než odešel ze světa.

Článek Byl hypochondr a na všechny řval, řekl o něm kolega z Ulice. Bronislav Poloczek si ale své trápení nechával pro sebe se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Dětství před blesky fotoaparátů

Artur Štaidl vyrůstal v realitě, kterou si většina dětí nedokáže představit. Novináři mapovali jeho cesty do školy, předávky mezi rodiči i dovolené. Někdo stál před domem prakticky nonstop. Ve škole to pro něj znamenalo šikanu, spolužáci reagovali na to, co četli v bulváru, ne na kluka, kterého znali z lavice. Sám v rozhovoru pro iDNES řekl, že dětství kvůli nevyžádané pozornosti nevnímal pozitivně. Skutečný rozsah matčiny slávy začal podle vlastních slov chápat až kolem dvacítky. Do té doby pro něj Iveta Bartošová nebyla národní ikona. Byla máma.

Zbavit se stínu slavných rodičů neznamená popřít, že existovali. Artur to udělal jinak: odešel z dosahu showbyznysu. Roky pracoval v gastronomii, pak se přesunul k podnikání s rekonstrukcemi nemovitostí. Otec Ladislav Štaidl ho ostatně od profesionální hudební dráhy odrazoval, chtěl, aby měl „normální“ obor a hudbu si nechal jako zadní vrátka. Když se k muzice nakonec vrátil, zvolil kapelu Bananazz a zpěv v angličtině. Důvod byl pragmatický: anglické texty automaticky neevokují českou popovou dynastii. Nejde o distancování se od rodičů, spíš o vědomou volbu vlastního prostoru.

Terapie bez rad a bez souzení

V rozhovoru Štaidl poprvé veřejně pojmenoval konkrétní nástroj, který mu pomohl: rogersovskou terapii. Jde o humanistický, nedirektivní přístup, kde terapeut nevydává hotové rady ani neanalyzuje nevědomé motivy z minulosti. Místo toho vytváří empatické prostředí, ve kterém si klient k řešení dochází sám. Oproti kognitivně-behaviorální terapii, která pracuje strukturovaně se změnou nefunkčních vzorců myšlení, je rogersovský přístup volnější; staví na důvěře, že člověk má v sobě kapacitu se uzdravit, pokud cítí přijetí.

Pro někoho, kdo celé dětství zažíval veřejné hodnocení a posuzování, dává tahle volba smysl. Štaidl nespecifikoval jeden spouštěč, který ho na terapii přivedl. Kumulace zážitků (mediální tlak, šikana, rodinné tragédie) vytvořila potřebu odborné pomoci. Vedle terapie ho podle vlastních slov stabilizuje i studium psychologie a strategie, kterou popsal jednoduše: čeká, co přijde, a řeší to na místě. U člověka, který vyrostl v nepředvídatelném prostředí, to působí spíš jako naučený obranný mechanismus než vrozená povaha.

Článek Mladší generace už mě nepoznává a mně to vyhovuje. Syn Ivety Bartošové popsal, jak se zbavil stínu slavných rodičů se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Co přesně Prachař řekl

Prachařova kritika nezazněla jako jednorázový výbuch, ale jako postupně formulovaný postoj. V Prostoru X mluvil o tom, že mu vadí, když hodnocení sklouzává od konstruktivní zpětné vazby ke srážení. Naznačil, že do známkování místy vstupují osobní spory. „Tyhle soutěže jsou někdy nespravedlivý. Můžou se tam objevit i některé osobní animozity, který si myslím, že do televizní zábavy vůbec nepatří. Třeba letos si myslím, že se to ve StarDance trošku stalo,“ uvedl herec. Konkrétního porotce veřejně nejmenoval. Zmínil ale Richarda Genzera, byť v žertovném tónu: pokud si to Genzer „nevezme k srdci“, prý mu „propíchne gumy“.

Prachař není jediný, kdo nízké známky zpochybňuje. Po pátém večeru se na Život v Česku ozval Jan Onder, dvojnásobný vítěz StarDance: „Ty nižší známky mě popravdě překvapují.“ Na páru oceňuje čistotu, eleganci, souhru a „energické, mladé tancování“. Onderův hlas má v kontextu soutěže váhu, parket StarDance zná zevnitř. Zároveň je fér dodat, že úplně nezúčastněný pozorovatel není: v roce 2008 vyhrál s Danou Batulkovou, tchyní Sandevy. I tak je jeho veřejné vyjádření neobvyklé. Bývalí soutěžící se do hodnocení aktuálního ročníku většinou nemíchají.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený StarDance (@stardancecz)

Důkaz chybí, pocit sílí

Oficiální pravidla hlasování StarDance XIV popisují standardní mechanismus: porotní známky se převádějí do pořadových bodů, divácké hlasy stejně, obě složky mají váhu padesát na padesát. Při shodě rozhodují diváci. A ti také dávají svůj pocit křivdy najevo. Pod články píšou: „Porota je očividně zasedlá,“ „Nemají jim skoro co vytknout a pak jim dají šest bodů.“ Podobnou dynamiku StarDance zažila v roce 2018, kdy Roman Vojtek veřejně protestoval proti nízkým bodům pro Veroniku Arichtevu, i v roce 2024, kdy přísné hodnocení Lucie Vondráčkové vyburcovalo fanoušky k masovému posílání hlasů. Vzorec se opakuje: čím tvrdší porota, tím silnější mobilizace publika.

Pátý večer byl jubilejní, nikdo nevypadl, všech šest párů pokračuje a body se přenášejí do šestého kola 14. listopadu. Disciplinárně Sandevě slova Prachaře ublížit nemohou. Reputačně je to sázka: část publika může Prachaře vnímat jako zaujatého manžela, část se za Sandevu postaví ještě hlasitěji. Diváci přitom mají k dispozici až 30 hlasů za kolo, přes SMS, aplikaci i web, každý za 19 korun. Prachař nepřinesl důkaz manipulace. Artikuloval ale něco, co už část publika i jeden respektovaný insider soutěže cítí, že mezi dojmem z parketu a čísly na tabulích je mezera, kterou samotný tanec nevysvětluje. Odpověď může dát jen porota.

Článek Jakub Prachař už to nevydržel a zastal se Sandevy. Porotu StarDance obvinil z osobních antipatií: „Nepatří to do zábavy“ se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Od kapely Naked Angels po debutový singl

Lucie Junková, v branži známá jako Lucy Junk, se v českém showbyznysu pohybuje už roky. V rozhovoru pro magazín PragMoon už v roce 2013 mluvila o kapele Naked Angels, hereckých zkušenostech, přehlídkách a práci v médiích. V říjnu téhož roku pokřtila debutový singl Fly Away. Sama tehdy říkala, že jí jsou nejbližší zpěv a herectví, ale český trh ji tlačil hledat širší pole. Odletěla do USA, pracovala na image, natáčela videoklip a zmiňovala přípravu amerického sci-fi seriálu. Zpátky v Česku se její jméno začalo objevovat u ALL Television, internetové televize, kde figurovala jako moderátorka, zpěvačka, modelka a organizátorka charitativních akcí.

Klíčová, a nejméně viditelná, vrstva kariéry Junkové leží v produkci společenských soutěží. Časová osa mluví jasně:

• 2020 – ALL Television výslovně uvádí, že projekt Dáma roku „vymyslela a zrealizovala“ Lucy Junk. Vítězkou se stala Kateřina Voráčková z Prahy.
• 2024 – na oficiální stránce finálového večera Žena České republiky je Junková připsaná jako „Produkce: Lucie Junková“ a členka pořadatelského týmu.
• 2025 – u Dámy ČR vystupuje jako hlas pořadatele StockholmDream, komunikuje soustředění, medailonky a charitativní přesah soutěže.
• 2026/2027 – Český rozhlas ji představuje jako ředitelku pěvecké soutěže Diamonds Voice; aktuální web soutěže ji vede jako předsedkyni poroty a producentku.

Zajímavý detail: v březnu Junková avizovala předání organizace soutěží dalším spolupracovníkům. O osm měsíců později jí finalistka Žena ČR stále děkuje za soutěžní práci. Buď předání proběhlo jen částečně, nebo její role zůstala hlubší, než naznačovala.

Podnikatelka s razítkem ministerstva

Vedle soutěží běží další větev, cestovní kancelář StockholmDream Travel. Firma působí od roku 2015 a specializuje se na aktivní zájezdy, především do USA. K tomu workshopy moderování, modelingu, herectví a zpěvu. Americká zkušenost Junkové se tu přetavila do konkrétního produktu. Nejde přitom o hobby projekt. StockholmDream Travel je vedená v oficiálním seznamu cestovních kanceláří Ministerstva pro místní rozvoj s uhrazenými příspěvky do garančního fondu. Produkční web StockholmDream Production zároveň uvádí Junkovou i Sámera Issu v sekci exkluzivního zastoupení. Jejich propojení je nejen partnerské, ale i profesně-brandové.

Se Sámerem Issou se Junková podle CNN Prima NEWS zná přes patnáct let. Pár jsou od loňska a letos v květnu ji Issa požádal o ruku. Bydlí spolu v centru Prahy a plánují společné projekty v hudbě i cestování. Vztah se známým zpěvákem její mediální viditelnost nepochybně zesílil. Ale ne vždy je on ten hlavní. U Diamonds Voice Český rozhlas přímo napsal: „Na Diamonds Voice ho přivedla Lucie.“ Ne naopak. U soutěže Žena ČR 2026, jejíž finále proběhlo 27. října v pražském Royal Theatre Cinema Cafe, se Issa zapojil po jejím boku, nikoli jako iniciátor. Zlatou ženou České republiky 2026 se podle reportáže eXtra.cz stala Iveta Vajdová.

Článek Zpěvačka, modelka, podnikatelka. Partnerka Sámera Issy má za sebou kariéru, o které málokdo ví. Teď sklízí uznání se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Schéma, které trvalo skoro tři dekády

Hanychová začala modelingem ve třinácti. Vydělávala vzhledem, a tak si brzy zafixovala rovnici: méně jídla rovná se lepší tělo. Jenže hladovění vedlo k záchvatům, prosecco, čokoláda, cokoli po ruce. Po nich přišly výčitky a „trest“ v podobě ještě intenzivnějšího cvičení. Sama to zpětně nazývá trestáním těla. Tři těhotenství cyklus pokaždé prohloubila. Dvacet až dvacet pět kilo navíc znamenalo, že po porodu stála znovu na startu. A znovu sahala po stejném nástroji, restrikci. „Moc dobře vím, jaké to je začínat od nuly,“ napsala. Jenže nula pro ni vždycky vypadala stejně: nejíst.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Agata Hanychova (@agatahanychova)

Žádný šokový moment, žádný kolaps. Hanychová mluví o postupném „docvaknutí“. Teď na podzim vysadila alkohol, vyřadila čokoládu a udělala něco, co paradoxně nikdy předtím pořádně nezkusila, začala pravidelně a normálně jíst. K tomu přidala pravidelný pohyb, tentokrát ne jako trest, ale jako součást režimu. Po dvou měsících popisuje „brutální změny“ na těle. Mimochodem vysazení alkoholu dává fyziologický smysl. Alkohol obsahuje 7 kalorií na gram, víc než cukr, a podle HSE snižuje hormony navozující pocit sytosti a zvyšuje pravděpodobnost, že člověk sáhne po jídle, které by jinak nevolil.

Příběh jedné ženy, problém tisíců

Hanychová veřejně nepřiznala žádnou diagnózu poruchy příjmu potravy. Ale vzorce, které popsala, přísné diety, hladovění, nadměrné cvičení jako kompenzace, patří podle NZIP mezi rizikové faktory poruch příjmu potravy. Modelky jsou výslovně jmenované jako profesní skupina v riziku. Zajímavý je i generační rozměr. Agátina matka Veronika Žilková v rozhovoru pro Kalorické tabulky popsala režim založený na minisvačinkách a permanentní kontrole příjmu: „Celý den myslím na to, co nesním.“ V podcastu se svou dcerou přiznala, že v pubertě nejedla a jídlo plivala do záchodu. Dcera teď veřejně říká „nehladověte.“

Článek Nejedla a trestala se cvičením, při každém těhotenství přibrala 20 kilo. Agáta Hanychová přiznala chybu, které se dopouštěla 30 let se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Pod dekou a před dvaceti lidmi

V rozhovoru pro Expres Mácha postelovou scénu důsledně odromantizoval. Deka, zakrytí po krk, kolem kamera, zvukař, osvětlovači, režisér, maskérka, zkrátka pracovní prostředí, které s erotikou nemá nic společného. Když se pak vrátí domů, Marta se zeptá, jak ta postelová scéna vlastně vypadala. Odpověď ji rozesměje víc, než znepokojí. Nejde přitom o to, že by Marta jen shovívavě přimhouřila oči. Sama Máchu doma zkouší z textů právě těch scén, probírají repliky, situace, herecká řešení. Je to spíš společná profesní rutina než manželská kontrola.

Klíč k tomu, proč u Máchových nefunguje žárlivostní scénář, leží v Martině vlastní kariéře. V roce 2013 získala Cenu Thálie za roli Julie v baletu Romeo a Julie v Národním divadle. Mácha to v rozhovoru shrnul jednoduše: „Taky hrála Julii, měla svého Romea, kterého na jevišti líbala.“ Když oba vědí, jak polibek před publikem nebo kamerou vzniká, jako choreografie, jako technický úkon s přesným načasováním, odpadá prostor pro představu, že jde o cokoli osobního. Marta po dvou dekádách na špičkové baletní scéně postupně přešla k pedagogice. Od roku 2024 učí klasický tanec a scénickou praxi na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Ulice (@uliceserial)

Vztah prošel náročnější zkouškou

Máchovi jsou spolu od střední školy. Jejich vztah prošel etapami, které by leckoho zlomily: Ostrava, pak pendlování Praha–Brno, později dva roky Vídeň–Praha, kdy Marta tančila pod vedením Manuela Legrise. Jezdili za sebou každou volnou chvíli, i když víkendová představení nechávala minimum prostoru. Marta to sama označila za „velkou zkoušku vztahu“. Nakonec se rozhodla vrátit z Vídně do Prahy, ne kvůli kariérnímu ústupku, ale kvůli společnému plánu na svatbu a rodinu. Soukromí pro ni bylo vždy na prvním místě. Po narození první dcery Matyldy zůstal na rodičovské právě Radúz, protože Marta se musela vrátit k tréninku, aby neztratila baletní kondici.

Máchův přístup není univerzální. Martin Donutil otevřeně přiznal, že mu intimní scény partnerky dělají problém. Na opačném pólu stojí třeba Nelly Řehořová, jejíž partner mimo hereckou branži chápe, že scéna před kamerou není skutečný vztah. Sara Sandeva zase mluvila spíš o tom, že ve vztahu s hercem řeší čas, ne žárlivost. Mácha se v tomto spektru řadí jednoznačně k profesionálnímu konci. Sám říká: „Už na sebe nežárlíme.“ Není to póza ani prohlášení pro média, je to výsledek dvaadvaceti let, během kterých oba poznali, co jevištní a kamerová intimita obnáší.

Článek Radúz Mácha z Ulice točí milostné scény s mladší kolegyní. Doma ho manželka sama zkouší a pak se zeptá, jak to vypadalo se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Jizvy, které se neztratily ani po třech letech

Ulice otevřela téma Žofčina sebepoškozování už v únoru 2023. Tehdy šestnáctiletá dívka hledala úlevu v řezání, pod tlakem matky, po rozpadu rodiny, v pocitu, že nemá nad ničím kontrolu. Seriál linku neodpískal po pár dílech. Po pár měsících řešila Žofčina matka plastickou operaci, která měla jizvy zakrýt. Téma se vracelo v náznacích i v dalších sezónách, a teď dostalo nový význam. Jizvy totiž nejsou jen fyzické stopy. Jsou testem důvěry. Žofka je Matoušovi neukáže jako výzvu ani jako drama. Ukáže mu je, protože mu věří. A teprve po tomhle odhalení přijde intimita.

Kateřina Ujfaluši v rozhovoru pro eXtra přiznala, že romantické scény s Radúzem Máchou, představitelem Matouše, pro ni nebyly tím nejtěžším. Mnohem hůř nesla natáčení linky sebepoškozování a letošní příběh drink spikingu, po kterém řekla, že se na vlastní scény v televizi nedokázala dívat. Přesto i milostná scéna měla svá úskalí. Ujfaluši léta hrála po boku Karla Klementa, který ztvárňoval Žofčinu první velkou lásku Michala. Přechod k novému seriálovému partnerovi popsala jako „šok“. U prvního polibku si dokonce chtěla scénu předem natrénovat. O dva týdny později přišla scéna, která zašla ještě mnohem dál.

Seriál, který si na citlivá témata bere odborníky

Ulice u Žofčiny linky nespoléhala jen na scenáristický instinkt. Už v roce 2023 seriál spolupracoval s Linkou bezpečí a neziskovou organizací Nevypusť duši. Kreativní producentka Silvia Klasová tehdy rámovala celou linku jako snahu netabuizovat duševní zdraví mladistvých. K videoklipům s tematikou sebepoškozování Nova připojovala kontakty na krizové linky. Zázemí pro mladé herce sahá ještě dál. Podle zákulisního materiálu z října mají mladí herci Ulice vlastní hereckou koučku, která s nimi pracuje na náročných scénách.

Vztah Žofky a Matouše není bezproblémová romance. On je pětatřicetiletý lékař, ona studentka. Nova věkový rozdíl od začátku záměrně tematizuje, sám představitel Matouše Radúz Mácha poznamenal, že „by bylo zajímavé být otcem Žofky“. Matouš v aktuální scéně otevřeně mluví o svých obavách, aby jí neublížil. A pak je tu Adéla. Žofčina kamarádka, která Matoušovi taky není lhostejná. Ujfaluši ji v reportáži popsala jako „nevyzpytatelnou“, jeden den Žofce štěstí přeje, druhý den dělá drama. Diváci nicméně mají jasno. V anketě TV Nova dostala Žofka jako Matoušova partnerka téměř 1 500 hlasů. Adéla padesát.

Článek Svěřila se mu s jizvami a pak se stalo něco, s čím nepočítala. Kateřina Ujfaluši promluvila o intimní scéně v Ulici se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Večer, ze kterého zmizela fotografka

Macinka v té době působil jako spolupracovník Institutu Václava Klause. Podle oficiálního životopisu na webu vlády vedl v letech 2008 až 2013 tiskovou službu Kanceláře prezidenta republiky a zastával pozici zástupce ředitele tiskového odboru. Později řídil provoz Klausova institutu. Byl analytik, mluvčí, manažer: role se měnily, ale vazba na Klause zůstávala konstantní. Monika Czabeová, olomoucká fotografka a vizážistka, byla na akci najatá externě. Její fotokredit je dodnes dohledatelný přímo na webu Institutu Václava Klause u reportáže z oné návštěvy. Jenže z večerní části programu žádné snímky nevznikly. Macinka podle vlastních slov nechal Klause samotného, a bývalý prezident mu to v žertu vyčítá dodnes.

Tempo vztahu bylo rychlé. V červnu Macinka na Facebooku napsal: „Šest let od prvního polibku, tři roky od svatební noci.“ Jednoduchá aritmetika potvrzuje, že se romance rozběhla prakticky okamžitě po olomouckém večeru.

• 25. června 2020 – seznámení v Olomouci
• 21. srpna 2022 – narození syna Filipa
• 25. června 2023 – svatba ve Strahovském klášteře v Praze
• 31. července 2025 – narození dcery Natálky

Na svatbě nechyběl Klaus. A přiznal roli, kterou nikdy neplánoval. „Byl jsem u toho a asi to do určité míry zapříčinil,“ prohlásil podle reportáže Blesku. Bývalý prezident jako nechtěný dohazovač, to je obraz, který se do protokolárního životopisu vejde těžko.

Monika: korektiv, který nečeká na média

Monika Macinková se na veřejnosti objevuje zřídka. Na plese letos v únoru řekla, že manželovu politiku „se snaží moc neřešit“. Tichá role skončila ale teď v listopadu. Macinka v nedělní Partii na CNN Prima NEWS prohlásil, že lední hokej považuje za mužský sport a české „feministky“ budou muset přežít šampionát „bez účasti ruských mužatek“. Reakce přišla odevšad, od politiků, hokejistek i veřejnosti. Nejtvrdší ale přišla doma. Macinka pak na tiskové konferenci přiznal, že ho manželka „strašně seřvala“ a oznámila mu, že až bude dcera větší a bude chtít, zapíše ji do hokeje, a on ji tam bude pravidelně vozit. Za výrok se pka omluvil.

Na Macinkovi je zajímavý kontrast. Na jedné straně politik, který veřejně mluví tvrdě a občas přestřelí. Na druhé straně muž, jehož nejúčinnější korektiv nepřichází z opozičních lavic ani z Twitteru, ale od ženy, kterou potkal díky tomu, že měla fotit Václava Klause. A někdejší prezident tehdy přišel o fotky, ale Macinka získal rodinu. A bývalý prezident si z toho nerovného obchodu dělá legraci dodnes, což je možná ta nejlidštější věc, kterou o sobě oba muži kdy prozradili.

Článek Byl Klausův analytik, ona jeho fotografka. Macinka prozradil, jak potkal manželku Moniku. Klaus mu osudový večer dodnes vyčítá se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Režim, který zmizel přes noc

Špotáková dnes říká, že jí nechybí závodění, adrenalin ani každodenní dřina. Smutek z konce necítí. Co ji ale překvapilo, byla intenzita přechodu samotného, náhlé zmizení struktury, kterou si budovala od dětství. Ráno vstát, odjet na stadion, odtrénovat, zregenerovat, zopakovat. Když tohle odpadne, zbude den bez hlavní linky. Zajímavé je srovnání: po prvním synovi se vrátila evropským titulem, po druhém bylo finále MS. Obě mateřské pauzy zvládla výsledkově hladčeji než samotný odchod. Rozdíl? Návraty měly sportovní motor, touhu dokázat, že to ještě jde. Konec kariéry znamenal rozpad rutiny bez náhradního motoru. „Už nemusím nic dokazovat ani obhajovat,“ popsala svůj nový stav v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Juliska, oštěpy a Nikol Tabačková

Motor nakonec přišel v podobě trenérské role. Na stadionu Juliska v Praze dnes Špotáková běhá schody se svěřenci, ukazuje techniku, ladí detaily. Nejviditelnějším jménem její skupiny je Nikol Tabačková, třiadvacetiletá oštěpařka z Atletiky Poruba, která k ní přešla loni na podzim. A výsledky se dostavily rychle. Poprvé v kariéře přehodila šedesát metrů a osobním rekordem 61,44 m se stala českou sezonní jedničkou. Na mistrovství republiky získala titul. Sama popisuje spolupráci se Špotákovou jako uvolněnější než předchozí režim: víc důvěry, humoru, korekce detailů místo přepisování celé techniky.

Na halovém mistrovství Evropy v Birminghamu ale průlom nepřišel. Tabačková nepostoupila z kvalifikace. Špotáková po závodě přiznala, že její svěřenkyně při rozcvičování vypadala nadějně, ale výkon se nepřetavil do soutěže. „Musíme zapracovat na předzávodním stresu,“ řekla pro Atletika. Prožívá jiný druh nervozity, než když házela sama. Horší v tom, že nemůže vzít oštěp a opravit to vlastní rukou. Z našeho pohledu je domácí progres nesporný, mezinárodní důkaz zatím chybí. Tabačkových 61,44 m je o 10,84 m pod světovým rekordem Špotákové.

Místopředsedkyně, ne jen trenérka

Špotáková se také stala místopředsedkyní Českého atletického svazu. Její programové priority zní pragmaticky: investice do tréninkových podmínek, bezpečné prostředí pro mladé atlety, propojení talentované mládeže s dospělou reprezentací. Kombinace trenérské a svazové role jí dává neobvyklý dvojí vliv: na stadionu formuje jednotlivce, v kanceláři spolurozhoduje o systému, ve kterém budou závodit. Vědomě přitom volí jiný styl než její vlastní kouči. O Rudolfu Černém mluví jako o přísné ruce, která ji honila i o víkendech. U Jana Železného zmiňuje dvoufázové tréninky a trvalou nespokojenost jako motivační nástroj. Sama sází na volnost, pozitivní přístup a prostor, aby si atlet část techniky objevil sám. Říká, že si z obou vzala to nejlepší.

Soukromá osa jejího života je překvapivě stabilní na to, jak málo o ní mluví. S Lukášem Novotným, profesionálním hasičem, se seznámila na Sýkořici, na turnaji dvojic v plážovém volejbalu, nohejbalu a tenisu, kam ji přivedla kamarádka z gymnázia. Bylo to ještě před pekingskou olympiádou v roce 2008. Mají spolu dva syny, ale svatba se nekonala. Špotáková to v rozhovoru pro Marianne vysvětlila prostě: sportovní sezony, vysoká škola, jedno dítě, druhé dítě, zranění, Lukášova pracovitost a celkový frmol. Dnes žijí v rodinném domě u Prahy, kde se dá na kole dojet na nákup a babička pomůže s dětmi.

Článek Bára Špotáková přiznala, že konec kariéry byl těžší, než čekala. Dnes trénuje novou generaci a žije s hasičem u Prahy se nejdříve objevil na VIPživot.cz.