Byl hypochondr a na všechny řval, řekl o něm kolega z Ulice. Bronislav Poloczek si ale své trápení nechával pro sebe

Václav Svoboda, jeho seriálový syn z Ulice, o něm prohlásil, že polykal prášky po hrstech a pak na celý štáb křičel. Jenže jiní kolegové popisují úplně jiného člověka.

Zdroj fotografie: J.Broukal / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Rok 2013, bulvární deník Aha. Václav Svoboda, představitel Lumíra Nykla, vzpomíná na svého seriálového otce Bronislava Poloczka slovy, která zní jako obžaloba: „Vždycky sežral půl igelitky prášků, byl hypochondr, a pak na všechny řval.“ Jenže ve stejném rozhovoru dodává, že ho miloval a že mu říkával, že je „nejlepší člověk na světě“. Dva výroky od jednoho člověka, které se zdánlivě vylučují. Ve skutečnosti ale kreslí portrét muže, jehož drsná slupka zakrývala něco mnohem křehčího.

Bručoun, který na place nedal nikomu pokoj

Svobodova historka zapadá do obrazu, jaký si o Poloczkovi vytvořilo širší televizní okolí. Na natáčení Ulice, kde od roku 2005 ztvárňoval Stanislava Nykla, otce rodiny kolem večerky, muže počítajícího tržby a hádajícího se se synem, býval údajně nesnesitelný. Věčná nespokojenost, stížnosti na zdraví, výbuchy vzteku. Když po prvním honoráři nabyl dojmu, že dostal málo, chtěl prý postavu nechat zabít už po měsíci. Scenáristé nakonec Stanislavu Nyklovi napsali infarkt po hádce se synem a seriálový otec odešel z obrazovky.

Sám Poloczek ovšem svůj odchod vysvětloval odlišně. V jednom z později citovaných rozhovorů uváděl, že se chystal na novou divadelní roli a po zjištění, že Ulice je nekonečný seriál, požádal tvůrce, aby jeho postavu raději nechali zemřít. Který z obou příběhů je blíž pravdě, se dnes už bohužel ověřit nedá.

Menzelův „hodný člověk“ versus Svobodův „hypochondr“

Jiří Menzel, režisér Rozmarného léta i Ostře sledovaných vlaků, viděl Poloczka jinak. V pozdějších vzpomínkách ho označil za „strašně hodného člověka“, který neměl lehký život a své trápení držel uvnitř. Režisér Václav Vorlíček připomínal, jak herce zdrtila smrt manželky Zdeňky; po její smrti se z něj stal samotář, který odmítal vycházet z bytu. Zdeněk Srstka, věrný parťák z Hospody, zase rovnou odmítal nálepku bručouna. Na pohřbu ve Strašnickém krematoriu 23. března 2012 o něm mluvil jako o veselém a příjemném společníkovi. A Jiřina Bohdalová, která Poloczka znala desítky let, ho nazvala dlouholetým přítelem a dodala větu, která zamrazí: „Vlastně se mu splnilo přání.“ Myslela tím, že už nechtěl žít.

Rozpor mezi Svobodovým a Menzelovým pohledem se podle nás rozpadá na dvě odlišné vrstvy téhož člověka. Svoboda zachytil chování na place, vnější projev muže sžíraného bolestmi, prášky a frustrací. Menzel, Vorlíček i Bohdalová popsali to, co se dělo pod povrchem. Obojí platilo současně.

Lavina diagnóz, která mu vzala jeviště i chuť do života

Poloczkovo tělo se začalo hroutit naplno kolem roku 2008. Mozková mrtvice, infarkt, operace krční tepny, cukrovka. Problémy s rovnováhou a chůzí, výpadky paměti, deprese. V červnu 2011 mu lékaři implantovali kardiostimulátor; za tu dobu zhubl třicet kilogramů. Poslední doložený jevištní výstup absolvoval v prosinci 2010 jako Starý Gobbo v Kupci benátském na prknech Národního divadla, kde za svou kariéru odehrál kolem čtyřiceti rolí, od Tartuffa přes Dantona po Falstaffa.

Herec Vladimír Hromada na pohřbu připomněl, jak Poloczka sžíral pocit, že už nemůže hrát. Pro muže, který celý profesní život stál na jevišti nebo před kamerou, to byla ztráta totální. Ke zdravotnímu rozkladu se přidala smrt manželky Zdeňky, kterou kolegové opakovaně označují za definitivní zlom. Po ní se uzavřel, přestal telefonovat, odmítal návštěvy.

Kde si dnes Poloczka připomenout, od Hospody po archiv ČT

Čeští diváci si ho pamatují především jako Tomáše Babulu z Hospody a kapitána Ořecha z Černých baronů. Obě role mu přinesly masovou popularitu, jakou mu divadelní angažmá v Národním divadle poskytnout nemohlo. Hospoda má dodnes aktivní pořadovou stránku na nova.cz s ukázkami a napojením na platformu Oneplay. Ulice běží dál a celé díly jsou dostupné online.

V archivu České televize jsou přímo přehratelné například snímky Králíci nemají jména nebo Recept na milování. Naopak Josef a Marie či Ta naše písnička česká II jsou v iVysílání evidované, ale momentálně bez práv k online přehrání. Širší přehled jeho televizní stopy nabízí oficiální profil na webu ČT.

Smuteční řeč v polštině a píseň od Monty Pythonů

Na obřadu ve Strašnickém krematoriu zazněla smuteční řeč v Poloczkově rodné polštině. Hrála Ave Maria, a pak, jako by někdo chtěl připomenout, že tenhle muž měl i smysl pro humor, se ozvala píseň z Monty Pythonova Života Briana. Přišla Bohdalová, Srstka, Hromada. Kolegové z Ulice a Hospody podle dostupných zpráv chyběli.

Bronislav Poloczek zemřel 16. března 2012 ve věku dvaasedmdesáti let. Člověk, kterého jeden kolega popsal jako nesnesitelného hypochondra a jiný jako hodného muže se srdcem plným bolesti, odešel z jeviště dávno předtím, než odešel ze světa.