Na pohřbu Zímy řekla, že mu závidí. Yvetta Simonová má 97 let a smrt ji už dávno neděsí

Yvetta Simonová přišla na pohřeb Josefa Zímy bočním vchodem strašnického krematoria a prohodila větu, kterou si média okamžitě rozebrala: „Závidím mu, že už je tam.“

Zdroj fotografie: Nextfoto

Kdo ji nezná, mohl se zarazit. Kdo ji zná, pokýval hlavou. Poměrně drsná věta legendární zpěvačky Yvetty Simonové není výstřelek ani provokace. Je to zkratka postoje, který Simonová veřejně zastává roky: ze smrti nemá vůbec strach, a to říká doslova. V rozhovoru pro portál České důchody v květnu 2023 to shrnula bez patosu: člověk to prostě musí přežít. Válku, různé režimy, covid, odchod přátel. A když už přežil všechno, proč by se bál posledního bodu na seznamu?

Sedmdesát let kamarádství a kung pao do nemocnice

Josef Zíma zemřel loni 6. března ve dvaadevadesáti. Pro několik generací zůstane princem Radovanem z Princezny se zlatou hvězdou, pro milovníky dechovky králem žánru. Se Simonovou se znali zhruba sedmdesát let, spolupráce se rozjela přes orchestr Jiřího Sládka a přerostla v celoživotní přátelství. Když Zíma v posledních měsících ležel v nemocnici, Simonová za ním jezdila a vozila mu jídlo, které měl rád, kung pao a švej-žu-žu, jak zaznamenal Blesk. Na rozloučení odmítla pronést smuteční řeč. Stejně jako Pavlína Filipovská, která řekla, že by to nezvládla. Simonová ale přišla. Tiše, bočním vchodem. A tu jednu větu řekla.

Smíření, ne póza

Výrok „závidím mu“ může znít drsně, jenže u Simonové nejde o jednorázový bonmot pro kamery. Její veřejné výroky o smrti tvoří konzistentní linku sahající roky zpátky. V roce 2023 říkala, že se smrti nebojí, a svůj přístup k přežívání těžkých dob opírala vždycky o tři pilíře: humor, práci a publikum. Vzpomínala, jak za války chodila v sobotu do Národního divadla na stání, protože na sedadla nebyly peníze. Stála u tyče na balkoně, a i tak to pro ni byl nádherný zážitek. Stejný mechanismus, najít oporu v tom, co je po ruce, funguje dodnes.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Jedno až dvě vystoupení měsíčně, denní pilates, tramvaj po Dejvické, nákup líčidel, park s výhledem na Vltavu. Drobnosti, které drží strukturu dne. Srovnání s vrstevníky je výmluvné. Zíma v závěru života mluvil hlavně o únavě a o tom, že ho při životě drží zpěv. Jiřina Bohdalová volí diplomatické „co přijde, to přijde“. Simonová je z téhle generace nejpřímočařejší: smrt pojmenovává nahlas, bez eufemismů, a ještě si z ní utahuje.

Tělo, které nespolupracuje, a systém, který funguje

Aktivita ale běží navzdory reálným zdravotním zásahům. Už před lety dostala kardiostimulátor kvůli výrazné únavě. V roce 2020 si zlomila kyčel; při pádu měla naštěstí u sebe mobil a přivolala si pomoc. Po operaci říkala, že bez posluchačů by to nebyl život. O tři roky později přišel další pád, tentokrát bez vážného zranění, ale s rehabilitací. Doma si zavedla jednoduchý bezpečnostní rituál: po cvičení na zemi se vždy hlásí sousedce, že se zvedla.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Zamyká, a kdyby zůstala ležet, nikdo by se to nedozvěděl rychle. Telefon stále při sobě, sousedka jako záchranná síť. Prostý systém pravidelného hlášení, který by mohl fungovat v tisících českých domácností. V létě 2024 začala zkušebně bydlet v domově seniorů. Syn po dvou těžkých operacích se o ni nemohl starat, ona sama vyhodnotila, že sprcha a léky bez dozoru jsou příliš velké riziko. Na podzim 2025 tam oslavila sedmadevadesáté narozeniny a komentovala to po svém: „Jsem v háji.“ Ale s úsměvem.

Důchody, bezmoc a věta, která platí pro všechny

Simonová nekritizuje valorizační vzorce ani politické strany. Její výtka je obecnější a tvrdší: „To, co se děje kolem důchodů, není nic příjemného.“ Vadí jí bezmoc: senior je senior, ten se nemůže ničemu bránit. A stereotyp, že starým lidem už nic nechybí, považuje za absurdní. Bez pomoci dětí, vnoučat a pravnoučat to podle ní řada seniorů neutáhne. Sama nikdy veřejně nespecifikovala výši své penze ani to, jestli jí rodina pravidelně přispívá. Za jednou drsnou větou z krematoria ve Strašnicích stojí desetiletí praxe: cvičit, hlásit se sousedce, vzít si mobil, neodmítat pomoc, a když přijde smrt, nekrčit se před ní. Yvetta Simonová si z ní dělá legraci. A to je možná ten nejpraktičtější způsob, jak ji přežít.