Byl rok 1999, pomoc nula, vzpomíná Žádníková na smrt maminky. Bylo jí 17 a musela se postarat o sebe i svou sestru

Zdeňka Žádníková Volencová přišla v sedmnácti o matku. Specializovaná pomoc pro truchlící teenagery tehdy v Česku prakticky neexistovala.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Rok 1999. Sedmnáctiletá dívka stojí před situací, na kterou ji nikdo nepřipravil a nikdo jí nenabízí ruku. Matka prohrála boj s rakovinou a dcera místo dospívání řeší, jak fungovat za dva. Diář plný brigád, hodiny napěchované úkoly, minimum prostoru zastavit se a truchlit. Tak popisuje tehdejší období herečka Zdeňka Žádníková Volencová ve starších rozhovorech na svém oficiálním webu. Práce jako úniková strategie, ne jako volba. „Maminka mi pořád strašně schází,“ říká dodnes. Téma veřejně otevřela nejpozději v roce 2025 v dílu pořadu 13. komnata na České televizi a vrací se k němu i letos v létě.

Sedmnáct let a žádná záchranná síť

Když Žádníková říká, že „pomoc byla nula“, nemluví o tom, že by v celém Česku neexistovala jediná krizová linka. Linka bezpečí fungovala od roku 1994, Dětské krizové centrum dokonce od roku 1992. Jenže specializovaná pozůstalostní péče zaměřená na děti a dospívající, poradny, kam by sedmnáctiletá mohla přijít a říct „umřela mi máma, nevím, jak dál“, byla v roce 1999 výrazně řidší, hůř viditelná a méně dostupná než dnes. Organizace Cesta domů, která se dnes věnuje právě podpoře pozůstalých, vznikla až v roce 2001.

Její formulace tak nejpřesněji sedí jako osobní zkušenost s tím, že pro konkrétní situaci osiřelé teenagerky systém neměl srozumitelnou odpověď. Nebyla to nula na papíře. Byla to nula v praxi.

Práce místo terapie

Způsob, jakým ztrátu přežila, má svůj název v psychologii: zvládání prací. Žádníková v archivních rozhovorech popisuje režim, který nedával prostor pro zastavení: brigády, škola, plný diář. Čas rozdělený po hodinách, aby nezbyla mezera, do které by se vešel smutek. Říká, že ji to naučilo spoléhat se sama na sebe a vážit si zdraví.

Dnes, jako matka čtyř dcer, mluví o výchově s vědomím vlastní zkušenosti. V červencovém rozhovoru pro Český rozhlas Dvojka popsala generační posun: starší dcery šlo podle ní víc „uchránit“, u mladších je to kvůli mobilům a sociálním sítím těžší. Učí je nebát se konfliktu a neustupovat jen kvůli klidu. Přímou linku mezi smrtí matky a vlastním rodičovským stylem v rozhovorech explicitně nekreslí, ale je těžké ji nevidět.

Co dnes osiřelý teenager v Česku reálně má

Rozdíl mezi rokem 1999 a rokem 2026 je měřitelný. Dnes existuje síť kontaktních bodů, které tehdy buď nebyly, nebo nebyly vidět. V Redakci VIPŽivot jsme se rozhodli je připomenout:

• Linka bezpečí 116 111 – nonstop, zdarma, anonymně, pro děti a studenty do 26 let.
• Poradna Cesty domů – telefonické i osobní konzultace, psychosociální podpora a sociální poradenství pro pozůstalé.
• Dětské krizové centrum – klinická psychologie, právně-sociální ochrana dítěte.
• Portál gov.cz – při úmrtí odkazuje na Úřad práce (mimořádná okamžitá pomoc), sociální odbor obce i neziskové organizace.
• Dětská psychiatrická klinika FN Motol – specializované programy včetně rodinné terapie.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Festival hudby – Zámek Dobříš (@festivalhudbydobris)

Ministerstvo zdravotnictví v červnu 2026 oznámilo vznik nejméně 15 nových center duševního zdraví v rámci projektu CDZ IV, cílově i pro děti a dospívající. Samo ministerstvo přitom přiznává, že systém naráží na personální limity: dětských psychiatrů je málo a jejich vzdělávání trvá roky.

Signály, které nesmí zůstat bez odpovědi

Podle primářky Dětské psychiatrické kliniky FN Motol Ivy Dudové by rodiče, učitelé i blízcí měli zpozornět při těchto projevech u dítěte:

• Výrazné změny v chování nebo propady nálady.
• Ztráta zájmu o kamarády a dříve oblíbené aktivity.
• Odmítání školy, tělesné příznaky bez jasné somatické příčiny.
• Poruchy spánku.
• Sebepoškozování nebo sebevražedné úvahy.

Akutní pomoc je nutná vždy, když dítě mluví o sebevraždě s konkrétním plánem. Odborníci zároveň upozorňují, že pomoc dítěti v truchlení nekončí pohřbem, má být dlouhodobá, ne jednorázová.

Dvacet sedm let poté

Příběh Žádníkové není výjimečný svou bolestí: v Česku každý rok přicházejí o rodiče tisíce dětí. Výjimečný je tím, že ho veřejně pojmenovala a ukázala propast mezi tím, co tehdy bylo, a tím, co dnes může být. V roce 1999 sedmnáctiletá dívka řešila ztrátu matky brigádami a plným diářem. V roce 2026 by mohla zavolat na bezplatnou linku, přijít do poradny, dostat sociální pomoc od obce. Mohla by. A to je ten rozdíl, na kterém záleží.