Jako dítě hrála v legendárních filmech, pak skončila na ulici. Yvetta Kornová dnes žije u Náchoda, s manželem si vyká

Ve dvanácti letech ji znala celá republika. Dnes se jmenuje Yvetta Marie Petrů a žije v tichosti na vesnici u Náchoda, kde si s manželem i po svatbě vykají.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Příběh Yvetty Kornové nemá oblouk hollywoodského comebacku. Má trajektorii pádu, který trval desetiletí, a konce, který nevypadá jako triumf, ale jako křehce vybudovaný klid. VIPŽivot zaznamenal, že z dětské hvězdy českého filmu se stala žena bez domova, bez dětí, se závislostí na alkoholu i drogách. A pak, pomalu, potichu, daleko od Prahy, začala znovu. Ne před kamerami, ale v domku ve Velké Jesenici, s mužem, kterého potkala v autobuse, a se zvířaty na dvoře.

Dětství před kamerou: Žaneta, Liva a medvědi

První velkou roli jí dala režisérka Věra Plívová-Šimková. Bylo jí dvanáct a film se jmenoval Přijela k nám pouť. Yvetta v něm hrála Žanetu, a diváci si ji okamžitě zapamatovali. Následovaly role, které dnes patří ke zlatému fondu české dětské kinematografie: Liva v seriálu My z konce světa, part v rodinné komedii Šest medvědů s Cibulkou, Můj brácha má prima bráchu a později Housata. Kornová nebyla jen roztomilé dítě před kamerou. Měla energii, výraz, přirozenost. Studovala konzervatoř, zdálo se, že herecká kariéra je samozřejmý další krok. Jenže právě tady příběh přestává být pohádkový.

Alkohol přišel brzy. V pořadu 13. komnata se svěřila že pila už od mládí. Opakované léčby nepomáhaly. Bratr Jiří Korn ji jako první odvezl do protialkoholní léčebny, a ona ho za to nenáviděla. Ne kvůli léčbě samotné, ale kvůli pocitu, že celý svět ji vidí jen jako „sestru slavného Korna“, která se do filmu dostala díky protekci. Pak přišly drogy. Sama později přiznala, že rok a půl brala tvrdé drogy. Po půl roce jí úřady odebraly všechny tři děti. Následovaly další léčebny, další pády. A období, kdy neměla kde bydlet. O děti bojovala tři roky a nakonec je získala zpět.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Autobus mezi Náchodem a Červeným Kostelcem

V dubnu 1995 nastoupila do autobusu na lince Náchod–Červený Kostelec. Vedle ní seděl Josef Petrů, novinář a spisovatel. Začali si povídat. A zůstali spolu. Jejich vztah je zvláštní tím, čím je prostý. Od začátku si vykali. Vykali si, když spolu žili. Vykali si, když se v červenci 2023 vzali, v komorní svatbě, kde jedním ze svědků byl člověk z okruhu lidí bez domova. A vykají si dodnes. Po svatbě na otázku, jestli přejdou na tykání, odpověděli jednoznačně: ne. Po svatbě přijala jméno Yvetta Marie Petrů. Šaty si koupila v sekáči.

V roce 2022 dal Yvettě novou šanci režisér Tomáš Magnusek. Obsadil ji do seriálu Společně sami, do role bezdomovkyně. Později ji zaměstnal i v hereckém muzeu v Ratibořicích a celou spolupráci rámoval jako „druhou šanci“, ne jako velký restart hvězdy. Objevila se také ve filmu Stáří není pro sraby, který je aktuálně dostupný na Prima+ . Jsou to menší, charakterní role. Žádné hlavní postavy, žádné premiéry s červeným kobercem. Ale pro ženu, která měla za sebou ulici, léčebny a odebrané děti, je každá minuta před kamerou něco víc než jen práce.

Velká Jesenice, 2026

Dnes žije Yvetta Marie Petrů s manželem Josefem ve Velké Jesenici nedaleko Náchoda. Mají domek, zvířata, venkovský rytmus. V rozhovorech z posledních let mluví o dceři Kateřině, o vnukovi Jáchymkovi. Kontakt s rodinou obnovila, i když podle médií nešlo o bezproblémové rodinné smíření. V září se objevila na akci v Klokočských skalách, kde vzdala hold Věře Plívové-Šimkové, ženě, která jí ve dvanácti dala první velkou roli. I po padesáti letech je Kornová spojovaná hlavně s tou érou. Se Žanetou, s Livou, s medvědy a s Housaty.