Čtyři hodiny denně u klavíru, pak lživá pomluva a konec v Národním divadle. Vlasta Žehrová už mlčet nechce

Herečka Vlasta Žehrová oslavila 10. května sedmdesátiny. Za sebou má dekádu v Činohře Národního divadla, desítky rolí a jednu ránu, o které roky nemluvila.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Herečka a dabérka Vlasta Žehrová je čerstvou sedmdesátnicí. Kdo ji potká dnes, na jevišti Hudebního divadla Karlín, v představeních Divadelní společnosti Háta nebo s autorským kusem, který vozí po republice, vidí ženu, která pracuje s klidem člověka, jenž si prošel vším. Čtyři hodiny denně u klavíru od dětství, konzervatoř, angažmá na první české scéně, pak náhlý odchod a třicet let budování kariéry znovu, odjinud, jinak. Její příběh je o tom, jak křehká může být herecká pověst v prostředí, kde se věci řeší za zavřenými dveřmi, a jak dlouho trvá, než se člověk rozhodne ty dveře otevřít.

Klavír, kázeň a cesta na první scénu

Vlasta Žehrová se narodila 10. května 1956. Sama o sobě říká, že byla „odmalička šprt“, a myslí tím doslova. Čtyři hodiny denně u piana, den co den. Ne proto, že by ji někdo nutil. Proto, že hudba pro ni byla jazyk, kterým se učila myslet. Dodnes si hraje Janáčka, jak zmínila v rozhovoru pro Český rozhlas Dvojka.

Ta hudební průprava ji odlišovala od spolužáků na konzervatoři. Zatímco jiní se učili pracovat s tělem a hlasem, Žehrová už měla v sobě rytmus, dynamiku, schopnost naslouchat struktuře. Ještě během studií začala hostovat v Národním divadle. V roce 1979, ve třiadvaceti, získala kmenové angažmá v Činohře ND. Spolupracovala s režiséry jako Vladimír Hudeček, Jan Pleskot, Miloň Krobot nebo František Laurin. Deset let na nejprestižnější české scéně, to je vizitka, kterou většina herců sbírá celý život.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Odchod, o kterém se nemluví

V roce 1989 Žehrová z Národního divadla odešla. Chronologie je doložitelná, důvody už méně. V jejích veřejných rozhovorech z posledních let se objevují náznaky křivdy, něco, co ji zasáhlo profesně a co dlouho nesla mlčky. Podle dostupných indicií šlo o lživé obvinění, které v uzavřeném divadelním prostředí dokázalo poškodit pověst rychleji, než by jakákoli obhajoba stačila reagovat.

Konkrétní obsah pomluvy ani jméno jejího původce Žehrová dosud přímo nepojmenovala. To samo o sobě vypovídá. V divadelním světě, kde se angažmá získávají i ztrácejí na základě reputace a neformálních doporučení, může jediná šeptanda rozhodnout o celé dekádě. A právě to je mechanismus, který je tak těžké doložit, protože funguje beze stop.

Třicet let poté: kariéra, která odmítla skončit

Po odchodu ze zlaté kapličky zamířila Žehrová do Hudebního divadla Karlín. Od roku 1993 do roku 2008 působila v Městských divadlech pražských. Hostovala u Radka Brzobohatého. Kdo by čekal příběh o zlomené kariéře, musí si opravit optiku, tahle žena nezastavila. Přesunula se z první scény do rozkročené, dlouhodobě udržitelné dráhy. A pak začala psát. V roce 2019 mělo v Divadle v Řeznické premiéru její autorské představení Sejdeme se pod vocasem, které tematizuje lži, přetvářku a udávání v pozdním socialismu.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Není to autobiografie. Ale je těžké nevnímat, že žena, která sama zažila sílu nepravdivého obvinění, si jako autorské téma vybrala právě tohle. Její další autorský titul Zavřete oči, swing přichází vozí po republice ještě v roce 2025. „Nejdřív se oplodňuji vědomostmi a pak porodím hru,“ řekla s typickým humorem pro Dvojku. Aktuální profily ji vedou na webech Hudebního divadla Karlín, Divadelní společnosti Háta i Divadla Lucie Bílé. Sedmdesátiletá herečka, která hraje paralelně v několika produkcích, dává rozhovory a píše vlastní kusy, to není epilog. To je plný provoz.

Proč teď a co může změnit

V rozhovorech z posledních dvou let Žehrová mluví o práci s pokorou, o seriálech jako kariérním benefitu pro divadelníky, o rodině. „Považuji si každé práce, hraju pořád ráda,“ řekla pro Český rozhlas Praha v květnu 2024. Ale mezi řádky je cítit posun. Sedmdesátiny jsou věk, kdy bilancování přestává být volba a stává se potřebou. Pokud Žehrová skutečně promluví otevřeněji o tom, co se v Národním divadle stalo, nebude to jen osobní satisfakce. Může to otevřít širší debatu o tom, co českým divadelním institucím chybí mezi možností podat stížnost a schopností veřejně člověka očistit.

Generace, která se naučila mlčet

Žehrová patří ke generaci umělců, kteří vstupovali do profesního života v normalizaci a učili se navigovat systém, kde otevřený konflikt znamenal riziko. Ta zkušenost formuje reflexy na desítky let dopředu. Mlčení není zbabělost, je to naučená strategie přežití. Jenže strategie přežití a strategie důstojnosti nejsou totéž. A v sedmdesáti už člověk ví, kterou z nich preferuje. Čtyři hodiny denně u klavíru ji naučily jednu věc: disciplína přetrvá i to, co se zdálo nepřekonatelné. Její kariéra je toho důkazem. Teď zbývá zjistit, jestli totéž platí i o pravdě.