Vlasta Burian vydělával balík a ženy mu ležely u nohou. Pak přišla válka a z krále komiků se stal vyvrhel

Za jediný film inkasoval tolik co třicet hereček dohromady. O pár let později dláždit pražské ulice a prosil, aby ho nechali znovu hrát.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

6. prosince 1941 usedl Vlasta Burian k mikrofonu Českého rozhlasu a zahrál opilého Jana Masaryka. Skeč Hvězdy nad Baltimore trval pár minut. Důsledky ho pronásledovaly do konce života. Přitom ještě na začátku třicátých let platil za nejlépe placeného muže českého showbyznysu, principála vlastního divadla a magneticky přitažlivého baviče, kolem něhož kroužily herečky, fanynky i peníze. Příběh jeho vzestupu a pádu vypovídá méně o jednom komikovi a víc o tom, jak funguje kolektivní paměť národa, který si potřebuje po válce najít viníka.

Honoráře, nad kterými zůstával rozum stát

Burian nebyl jen herec, provozoval celý podnikatelský ekosystém. Od roku 1925 řídil vlastní divadlo, od roku 1930 sídlící v dnešní Komedii, kde se hrálo denně, o víkendech i několikrát za den. Vedle jeviště fungoval biograf, vycházel časopis, pořádaly se sportovní akce. A pak tu byly filmy.

Podle Českého rozhlasu Dvojka dostával Burian za film běžně přes 100 000 korun. Za snímek Pobočník Jeho Výsosti z roku 1933 si přišel na 270 000 korun, částku, která v tehdejší kinematografii neměla obdoby. Pro srovnání: přední herečky jako Adina Mandlová, Nataša Gollová nebo Hana Vítová braly za roli kolem 10 000 korun. Vítová sama vzpomínala na měsíční gáži 3 500 korun v Burianově souboru. Propast mezi jeho příjmy a zbytkem branže byla doslova propastná, sedmadvacetinásobek honoráře nejlepších kolegyň.

Šarm, dvoření a sukničkářská pověst

Označení „ženy mu ležely u nohou“ funguje jako titulková zkratka pro něco složitějšího. Burian byl ženatý s Ninou Červenkovou, s níž zůstal až do smrti. Předtím měl vztah s Annou Marií Pírkovou, která mu porodila dceru Emilku. Kolem těchto dvou pevných bodů se ovšem rozprostírala pověst neúnavného svůdce.

Nejčastěji se jeho jméno spojuje se Zitou Kabátovou, s níž opakovaně stál před kamerou. Český rozhlas připomíná jeho proslulé dvoření i okřídlenou větu „Za hřích byste stála.“ Kabátová na něj vzpomínala s jistou velkorysostí, líčila jeho šarm i to, jak si na dotočné zval jen vyvolené.

Hana Vítová naopak zanechala portrét podstatně drsnější. V knize Ondřeje Suchého ho popisuje jako „geniálního herce, ale bezohledného a hloupého člověka“, který v zákulisí zakazoval kolegyním číst i plést a jehož nálady diktovaly atmosféru celého souboru. Její svědectví naznačuje spíš obtěžující dvoření než opětovaný poměr. Úplný seznam Burianových milenek se v dostupných pramenech sestavit nedá, existuje pověst sukničkáře podepřená dvěma třemi konkrétními jmény a řadou neurčitých narážek.

Jediný skeč, který stačil ke zničení kariéry

Když v květnu 1945 skončila válka, Burianova obří viditelnost se obrátila proti němu. Zatčení, vyšetřování, zákaz činnosti. Ústředním bodem obžaloby se staly právě Hvězdy nad Baltimore, rozhlasový výstup, v němž parodoval Jana Masaryka jako podnapilou karikaturu. Podle dochovaného dopisu z rozhlasu šlo o jediný politický skeč, v němž Burian účinkoval. Zvukový záznam se patrně kompletní nedochoval, pracovalo se hlavně se scénářem a svědectvími.

K tomu přibylo obvinění z okázalých kontaktů s německými představiteli. V roce 1946 soudci ještě konstatovali nedostatek důkazů. V květnu 1947 padl verdikt: veřejné pokárání, pokuta půl milionu korun, tři měsíce vězení. Burian přišel o divadlo, o majetek, o právo hrát. Z muže, který vydělával víc než kdokoli v české zábavě, se přes noc stal skladník, dělník v dolech, pomocná síla na Hříběcí boudě. Pamětníci ho viděli dláždit pražské chodníky.

Zdroj fotografie: Public Domain

Proč dopadl hůř než ostatní, a kdo na tom vydělal

Síla Burianova pádu nespočívala v rozsahu jeho provinění. Spočívala v rozsahu jeho slávy. Poválečná společnost potřebovala exemplární případ, slavnou tvář, na které se dá demonstrovat, že kolaborace se trestá. Burian se k tomu hodil dokonale: byl nejviditelnější, nejbohatší a nejokázalejší.

Historik Vladimír Just později upozornil, že se na Buriana „svezlo“ víc než na jiné. Svědci obhajoby nedostali prostor, část výpovědí byla vynucená. Lída Baarová po roce 1989 přiznala, že její svědectví proti Burianovi vzniklo pod hrozbou šibenice. Oficiální rehabilitace přišla až v roce 1994, téměř třicet let po Burianově smrti.

Paradox celého příběhu zachycuje ČT24: Burian se po roce 1942 německé filmové produkci vyhýbal a z dalších propagandistických skečů se omlouval nemocemi. V poválečné atmosféře to ovšem nikoho nezajímalo. Zajímala jediná nahrávka, jediný večer v rozhlase a obrovský majetek, který budil závist.

Návrat, který už nebyl návratem

V roce 1950 sepsal ponižující žádost o povolení znovu vystupovat. Dostal ho, nejprve v Kladně, pak v pražském Karlíně. Jenže z předválečného fenoménu zbyla jen ozvěna. Žádné vlastní divadlo, žádné stotisícové honoráře, žádná filmová dominance. Hrál v úplně jiné pozici, v jiném režimu, před jiným publikem.

Dnes ho připomínají pamětní desky v Praze i Liberci, busty u Divadla Komedie, centrum nesoucí jeho jméno a desítky filmů dostupných v iVysílání České televize. Posmrtná rehabilitace jeho památky je mnohem velkorysejší než cokoli, co zažil za posledních patnáct let svého života.