Místo premiér a večírků řeší tepelné čerpadlo. Vladimír Polívka přiznal, jak ho půlroční dcera změnila k nepoznání

Vladimír Polívka letos odmítl dva filmové projekty, poprvé od devatenácti let si vyblokoval dva měsíce volna a vstává s jedinou myšlenkou: dcera.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Herec, který posledních osmnáct měsíců prakticky nezastavil, stál začátkem září na premiéře filmu Dokonalý den v obleku a s úsměvem. Jenže v hlavě měl něco jiného než červený koberec. V rozhovoru pro Teraz přiznal, že po narození dcery Rozálie Charlotte na přelomu let 2025 a 2026 poprvé v kariéře řekl „ne“ dvěma lákavým filmovým nabídkám. Důvod? Chtěl být se svými „holkami“. A místo společenského kolotoče řeší rekonstrukci domu na Moravě, provoz domácnosti a ranní vycházky s kočárkem. V poslední době ho hodně potrápilo tepelné čerpadlo, jak sám v rozhovoru přiznal, ale přesto si čas na své dítě našel.

Dva odmítnuté filmy a první prázdniny od puberty

Polívkův pracovní rok 2026 vypadá na papíře jako jeden z nejnabitějších v jeho dosavadní dráze. V kinech běží Po večerce, na září má premiéru Dokonalý den, na podzim přijde anglicky mluvený horor Thankskilling Day a v Divadle Metro hraje autorské monodrama Unikát. Přesto uprostřed téhle laviny udělal něco, co sám označuje za bezprecedentní: vyřezal si z kalendáře dva prázdné měsíce.

Od devatenácti let nepřestal pracovat. Natáčení střídalo zkoušení, zkoušení střídalo festivaly, festivaly střídaly další castingy. Teď poprvé zažil léto, kdy nemusel nikam. Jen dům, dcera, partnerka Magda. A dva filmy, které by ho „velmi bavilo“ natáčet, nechal bez odpovědi. Jejich názvy nezveřejnil, ale tón, jakým o nich mluví, prozrazuje, že nešlo o podřadné nabídky.

Kočárek jako největší relax profesně vytíženého herce

V rozhovoru pro Marianne Polívka popsal svůj nový denní rytmus s odzbrojující upřímností. Vstane dřív, než musí, nebo si najde hodinu mezi prací, aby mohl s Rozálií ven. Říká, že je „pyšný táta s kočárkem“, a dodává, že právě tahle klišé, kterým se dřív vysmíval, si po narození dcery reálně prožil.

Změna se neprojevuje jen v tom, kam chodí, ale jak přemýšlí. Usíná i vstává s myšlenkou na dceru. Budoucnost, kterou dřív vnímal jako abstraktní pojem, najednou dostala konkrétní tvář. Zároveň formuluje princip, který zná od vlastních rodičů: dceru nechce do ničeho tlačit. Ať si sama najde, co ji bude těšit. Bolek Polívka ani Chantal Poullain ho jako dítě do herectví nenutili, a on chce totéž předat dál.

Křehkost, která přišla ze všech stran najednou

Rodičovství samo o sobě by stačilo k přehodnocení priorit. Jenže do Polívkova roku 2026 zasáhly ještě dvě rány, které celý posun urychlily. Matce Chantal Poullain se vrátila rakovina, tentokrát na plicích, po předchozím boji s nádory děložního čípku a prsu. Otec Bolek Polívka prodělal mrtvici. Obojí v rozmezí měsíců.

V rozhovoru pro iDNES to shrnul větou, která nemá nic společného s hereckou pózou: po tom všem ví, jak je život křehký a že není čas ztrácet čas. Kombinace novorozeného dítěte a vážně nemocných rodičů vytvořila existenční sendvič, ve kterém se premiéry a společenské povinnosti scvrkly na okrajovou záležitost.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Unikát: monodrama o muži, který zapomněl žít

Možná nejpřesnější zrcadlo Polívkovy proměny nenabízí žádný rozhovor, ale jeho vlastní text. Unikát, který hraje v Divadle Metro, vypráví o herci Claudeovi, muži, jenž celý život hrál a zapomněl být. Rozpad premiéry, sláva, ego, selhání. Polívka sám upozorňuje, že nejde o autobiografii. Ale přiznává, že k dopsání scénáře o útěcích před realitou ho přimělo právě narození dcery.

Je v tom paradox hodný pozornosti. Herec, který má v roce 2026 v oběhu čtyři filmové tituly a autorské divadlo, napíše příběh o tom, že hraní nestačí. A současně poprvé v životě dobrovolně přestane hrát na dva měsíce, aby mohl být doma. Po divadelní hře už přemýšlí i o prvním filmovém scénáři; tvůrčí ambice neklesají, jen se přesouvají do jiného registru.

Kariéra nekončí, mění se její gramatika

Polívkova proměna nespočívá v odchodu z branže. V Dokonalém dni, který vstoupí do kin 3. září, hraje spontánního Edu, jenž ve vlaku vtáhne hlavní hrdinku do nečekaného dne. V Thankskilling Day si zahrál barmana v anglicky mluveném hororu a na place se svěřil, že béčkové horory miluje. Profesní důvěra režisérů a producentů zjevně nepolevila.

Co se změnilo, je filtr. Dřív bral všechno, co přišlo. Teď vybírá. Dřív definoval volný čas jako přestávku mezi projekty. Teď ho definuje kočárek, rekonstrukce domu a provozní starosti běžné domácnosti. Slovník, kterým o sobě mluví, se posunul od hereckého žargonu k jazyku otce, který počítá s budoucností své dcery víc než s příští rolí.