Sobec, na kterého nebyl spoleh, řekl o něm režisér Vávra. Diváci Vinkláře zbožňovali, kolegové ho nemohli vystát

Josef Vinklář odehrál přes dvě stě filmových a televizních rolí. Jeho zákulisní pověst přitom patřila k nejhorším v branži.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Doktor Cvach z Nemocnice na kraji města, inspektor Bouše, chalupář Krbec, to jsou postavy, které český divák zná zpaměti a které Česká televize reprízuje dodnes. Za každou z nich stojí tentýž herec s nezaměnitelným hlasem a přesným načasováním. Jenže totéž jméno se v hereckém zákulisí skloňovalo z úplně jiných důvodů. Sekundární zdroje shrnují výtku režiséra Otakara Vávry jako kritiku Vinklářova egocentrismu a nespolehlivosti. Přesné doslovné znění výroku se ve veřejně dostupném primárním zdroji dohledat nepodařilo, ale samotná existence té pověsti vypovídá dost. U málokterého českého herce se tak ostře rozevíraly nůžky mezi tím, co viděl divák, a tím, co zažíval štáb.

Talent, který převálcoval všechno kolem

Vinklář nebyl typ, který by se do role musel pracně vtělovat. Měl dar okamžité proměny, dokázal zahrát komickou figuru i temného záporáka, aniž by kterákoli z poloh působila křečovitě. Dramatik Oldřich Daněk napsal titulní roli Bendla ve filmu Válka vypukne po přestávce přímo na jeho tělo, protože věděl, že Vinklářova interpretační kapacita nemá v dané generaci srovnání. Podle ČT24 šlo o mimořádný herecký výkon. A Daněk nebyl jediný; režiséři se k Vinklářovi vraceli navzdory tomu, že spolupráce s ním bývala podle vzpomínek kolegů komplikovaná. Výsledek na plátně prostě stál za cenu, kterou za něj platilo okolí.

Na jevišti Národního divadla strávil desítky let. Na televizní obrazovce se usadil tak pevně, že jeho tvář splynula s pojmem „český seriál sedmdesátých a osmdesátých let“. Přes dvě stě rolí, to není jen číslo. Je to důkaz, že celá branže ho potřebovala víc, než si chtěla přiznat.

Zákulisí: ego, nálady a jeden údajný zápisník

Co přesně se dělo mimo záběr kamery? Otevřené zdroje popisují opakující se vzorec: natáčení se prý mělo přizpůsobovat jeho náladě, na okolí nebral velké ohledy a spolupráci komplikovala ješitnost. Stella Zázvorková o něm podle sekundárních textů nemluvila lichotivě. Syn režiséra Jiřího Sequense staršího ve svědectví pro Prima Ženy zařadil Vinkláře mezi ty, kdo jeho otce po roce 1989 zklamali. Bývalá partnerka Ivanka Devátá přidala pohled ze soukromí, který profesní obraz spíš potvrzoval, než vyvracel.

A pak je tu legenda o zápisníku, notýsku, do něhož si měl Vinklář zapisovat prohřešky kolegů a režisérů. Žádný scan, opis ani ověřený obsah takového dokumentu veřejně neexistuje. Je to tradovaná historka z hereckého prostředí, ne prokázaný fakt. Ale právě takové legendy nejlépe ilustrují, jakou atmosféru kolem sebe Vinklář vytvářel. Stačilo, aby tomu okolí věřilo.

Normalizační stín a období ticha

K osobní pověsti se přidala politická vrstva. Vinklář podepsal Antichartu. A 28. října 1988, při oficiálních oslavách sedmdesátého výročí Československa, pronesl veřejný projev po boku Miroslava Štěpána. Ani mezi kolegy, ani u části veřejnosti mu to po sametové revoluci nepřidalo.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Jeho vlastní reakce byla příznačná. Jak zaznamenal nekrolog Týdne, Vinklář po roce 1989 řekl: „Pro zbytek mého života platí období ticha. Nahlas už má být jenom práce, divadlo, film a televize.“ Nešel se veřejně přít o svou pověst. Neospravedlňoval se. Stáhl se k řemeslu, které uměl líp než cokoli jiného. V memoárech odmítal životní pózu a psal, že herec má být ve všedním životě „svůj“, ironický kontrapunkt k tomu, jak ho popisovalo okolí.

Obrazovka, která přežila člověka

Josef Vinklář zemřel v září 2007 na rakovinu plic. Ještě na jaře toho roku, po operaci a rehabilitaci, plánoval návrat na jeviště Národního divadla a počítal s další sérií Nemocnice na kraji města. Nestihlo se.

Co se ale stihlo, žije dál. Redakce VIPŽivot si všimla, že Chalupáři běží na ČT1 od července 2025 v nových reprízách, jedenáct dílů je přehratelných v iVysílání. Nemocnice na kraji města měla poslední vysílání na konci června 2025. Česká televize Vinklářovy velké role drží v nabídce, přestože jeho politické i osobní sporné momenty jsou veřejně známé. Publikum zjevně odděluje hotové dílo od osobní pověsti, a dělá to už skoro dvě dekády po hercově smrti.

Vinklářův případ není o jednoduchém soudu „dobrý herec, špatný člověk“. Je o tom, že český televizní kánon dokáže unést i velmi problematickou osobní legendu, pokud je herecký výkon dost silný na to, aby ji převážil. Zatím ji převažuje.