Kemr ho na place nemohl vystát. Větrovec z Chalupářů byl fanatický komunista, na konci života zůstal úplně sám

Josef Větrovec, nezapomenutelný předseda Mrázek z Chalupářů, patřil k nejpřesvědčenějším komunistům mezi českými herci. Zaplatil za to rodinou i osamělou smrtí.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Na place normalizačního seriálu, který dodnes patří k nejreprízovanějším počinům České televize, se potkávaly dva světy. Na jedné straně Josef Větrovec, dělnický synek ze škodováckého prostředí, přesvědčený straník, pozdější ředitel Divadla E. F. Buriana. Na druhé Josef Kemr, hluboce věřící člověk, který komunisty neměl rád a nedělal z toho tajemství. Jejich střety při natáčení Chalupářů se staly legendou. Jenže za Větrovcovou bodrou seriálovou tváří se skrýval příběh, který skončil v prázdném pražském bytě, kde herec zemřel sám na plicní embolii.

Hádky jako představení pro štáb

Natáčení Chalupářů v okolí Višňové na Příbramsku probíhalo v sedmdesátých letech v atmosféře, kde se politika nedala oddělit od práce. Větrovec jednou začal před kamerou chválit Sovětský svaz. Kemr se okamžitě chytil. Následovala divoká hádka, při níž Větrovec „pozvedl mohutný hlas“ a Kemr mu charismaticky oponoval. Štáb přihlížel jako při divadelním představení.

Tyhle střety se opakovaly. Nebyly to tiché výměny názorů u kafe, ale ostré politické půtky, které kolegy bavily i znervózňovaly zároveň. Důležité je ale odlišit legendu od reality: doložené jsou opakované slovní konflikty založené na protichůdných světonázorech, ne osobní nenávist. Kemr a Větrovec stáli na opačných stranách barikády, a právě proto spolu nemohli vydržet v klidu ani minutu mimo záběr.

Od chudoby přes Buchenwald ke straně

Větrovcův příklon ke komunismu nezačal v koncentračním táboře, jak se někdy zjednodušeně tvrdí. Kořeny sahaly hlouběji, do dětství poznamenaného bídou a do škodováckého prostředí v Plzni, kde se z mladého dělníka stal přesvědčený levičák ještě před válkou. Za okupace tiskl a rozšiřoval ilegální letáky, za což skončil v Terezíně a pak v Buchenwaldu. Táborová zkušenost ho poznamenala nočními můrami do konce života, ale komunistu z něj neudělala, jen utvrdila.

Po válce šel jeho aktivismus ještě dál. Podle svědectví zachyceného na portálu Místa paměti národa kráčel v roce 1953 v čele herců plzeňského divadla v montérkách k pomníku T. G. Masaryka, hodil oprátku kolem krku sochy a spolu s ostatními ji strhl. Kariérně mu loajalita ke straně přinesla post ředitele Divadla E. F. Buriana, které vedl patnáct let, od roku 1973 do roku 1988. V normalizační televizi, která podle odborné studie Národního muzea fungovala jako nástroj propagandy a vytvářela vzory „správného“ socialistického chování, byl Větrovec ideálním obsazením. Prověřený, loajální, s nezaměnitelným hlasem.

Předseda Mrázek a paradox popularity

Role Karla Mrázka, předsedy družstva v seriálové Třešňové, se stala Větrovcovou nejtrvalejší vizitkou. Bodrý, hlučný, trochu směšný, přesně takový typ, který si diváci zamilují. Obec Višňová, kde se Chalupáři natáčeli, si seriál připomíná dodnes: na webu obce má vlastní sekci a v červnu 2025 tam proběhla veřejná oslava padesáti let od prvního vysílání.

Paradox je zřejmý. Miliony diváků znaly Větrovce jako sympatického bafuňáře z obrazovky. Málokdo tušil, jaký byl za kamerou: tvrdý, uzavřený, v politických diskusích nepřístupný kompromisu. Popularita postavy a povaha herce žily ve dvou oddělených světech.

Rodina, kterou si odřízl

Nejbolestivější kapitola Větrovcova života se odehrávala daleko od kamer. Vztahy s rodinou byly dlouhodobě komplikované. Sestra Božena v rozhovoru pro knihu Větrák vzpomínala, že ji bratr v Praze nikdy nenavštívil a příbuzné držel stranou. Dcera Jitka popisovala dlouhé pauzy v kontaktu a konflikty, které se táhly roky.

Po listopadu 1989 se Větrovec uzavřel do sebe. Cítil, že ho lidé „šmahem odsoudili“ za to, čemu celý život věřil. Zatrpklost ho izolovala ještě víc. S dcerou se intenzivněji sblížil až po ovdovění, tedy zhruba v posledních šesti letech života. Jitka Větrovcová o něj nakonec pečovala, ale léta odcizení se nedala smazat. Větrovec zemřel sám v pražském bytě na plicní embolii.

Obraz „tvrdého soudruha“ přitom není úplně černobílý. Podle knižní biografie po válce zaměstnal Mejlu Hlavsu a v divadle podržel i Milenu Dvorskou, když měla politické problémy. I fanatik měl občas lidské gesto, jenže ta gesta nestačila na to, aby si udržel nejbližší.

Příběh, který vyšel najevo až sedmnáct let po smrti

První ucelenou biografii Josefa Větrovce vydali Miroslav Graclík a Václav Nekvapil v roce 2019 pod názvem Větrák. Dcera Jitka pro ni udělala výjimku, otevřela osobní archiv a poskytla rozsáhlý rozhovor, ačkoli s médii běžně nekomunikovala. Kniha je dnes k sehnání na Knihy.cz, v antikvariátech se objevuje jen sporadicky. Samotné Chalupáře si lze pustit na iVysílání České televize, kde seriál zůstává dostupný.

Větrovec věřil systému tak silně, že kvůli němu přišel o všechno, co systém nedokázal nahradit: rodinu, přátele, důvěru nejbližších. Předseda Mrázek žije dál v reprízách. Muž, který ho hrál, odešel v tichu prázdného bytu.