Skoumal zemřel, pak odešel i druhý partner. Ilona Svobodová z Ulice zažila bolest, na kterou se nedá připravit

Herečku z Ulice připravila rakovina během osmi let o dva životní partnery. Teprve letos poprvé otevřeně popsala, co ta kumulovaná ztráta udělala s jejím životem.

Zdroj fotografie: Nextfoto

2. září 2014 stál Petr Skoumal ještě na pódiu. O dvacet šest dní později byl mrtvý. Pro Ilonu Svobodovou, která s ním prožila čtvrt století a vychovala syna Filipa, začalo období, které sama později označila za „těžkých deset let“. Jenže tehdy ještě netušila, že to nejhorší nepřišlo naposled. Několik let po Skoumalově smrti jí rakovina vzala i druhého partnera, architekta Petra, jehož příjmení si vždy chránila. Až ve výroční sérii pořadu 13. komnata na České televizi v roce 2026 o obou ztrátách promluvila tak, jak to dosud nedokázala.

Čtvrt století se Skoumalem a konec, který přišel za měsíc

Petr Skoumal nebyl jen manžel. Byl to skladatel, jehož melodie zná každý, kdo vyrostl na Maxipsu Fíkovi nebo Bobu a Bobkovi, člověk s nadhledem, humorem a zásadovostí, která pro Svobodovou nastavila laťku na celý život. Spolu měli syna Filipa, žili v prostředí, kde se prolínala hudba, divadlo a každodennost.

Když v září 2014 Skoumal zemřel ve věku 76 let, šlo o šok nejen emoční, ale i praktický. Svobodová zůstala s dětmi, řešila synův vážný zdravotní stav, epileptický kolaps, který se stal hlavním tématem její první 13. komnaty v roce 2019, a opustila divadelní angažmá, aby se o něj mohla starat. Diváci ji přitom znali jako Jitku Farskou z Ulice, empatickou oporu druhých, ženu, která „dovede naslouchat a poradit“. Že sama potřebovala pomoc, většina z nich netušila.

Druhý Petr, druhá rakovina

Po čase potkala muže, kterého v rozhovorech popisovala jako „reinkarnaci“ Skoumala, architekta Petra, intelektuála, s nímž si mohla povídat stejně jako s manželem. Několik let spolu tvořili pár. Pak přišla diagnóza rakoviny slinivky.

V říjnu 2022 Svobodová potvrdila, že partner zemřel. Řekla, že jí „zbyly pouze vzpomínky a bostonek“. O průběhu nemoci později v 13. komnatě řekla jediné: „Ten konec byl příšerný.“ Krutá koincidence dvou samostatných onkologických příběhů ji zasáhla jinak než poprvé. Po Skoumalově smrti šlo o šok z rychlosti. Po smrti architekta Petra přišla spíš kumulovaná únava, pocit, že série ran nemá konec. Sama popsala, jak „plakala mezi třeboňskými rybníky“ a ptala se, proč se to děje.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Proč o tom mluví až teď

Svobodová si soukromí vždy hlídala. V roce 2019 vstoupila do 13. komnaty kvůli synovi, ne kvůli sobě. V podcastu Bubliny na podzim 2024 poprvé nahlas přiznala, že jí zemřel manžel i přítel a že se bojí dalších vztahů. Ale teprve výroční série 13. komnaty v roce 2026 z toho udělala ucelený veřejný příběh.

Česká televize formát rámuje jako bezpečný prostor, kam se lidé vracejí k věcem, které měli dřív zpracované jen zdánlivě. Pro Svobodovou to platí doslova: první díl řešil synovu krizi, druhý (po sedmi letech) teprve otevřel partnerské ztráty. Jako by potřebovala celou tu dobu, než dokázala pojmenovat, co se vlastně stalo.

Láska v jiném režimu

Po smrti druhého partnera odjela sama do Broumovského výběžku, odkud pocházel její dědeček. Odmítla společnost přátel, nechtěla, aby ji litovali. Chtěla „nabrat síly“. A síly nakonec nabrala.

Podle jejích slov je přes rok ve vztahu s mužem, kterého znala už z dřívějška. Není z Prahy, není z umělecké branže. A hlavně, nežijí spolu. Oddělené domácnosti, každé setkání jako událost, společné dovolené jako bonus, ne rutina. „V tomto věku je to úžasné,“ popsala model, který si vědomě zvolila. Máte někoho ráda, ale nejste spolu každý den. Žádné „spolu za každou cenu“.

Je to radikálně jiný přístup než čtvrt století sdíleného života se Skoumalem nebo intenzivní blízkost s architektem Petrem. A podle nás právě v tom spočívá nejsilnější linka jejího příběhu: ne že po dvou stejných ranách znovu našla lásku, ale že ji postavila na úplně jiných základech.

Deset let, dvě ztráty, jeden vzkaz

Svobodová dnes říká, že „i v důchodu můžete začít nový život“ a že „stojí za to žít“. Zní to jako fráze, dokud si nepřipomenete, čím si k té větě došla: osm let mezi dvěma rakovinami, synova krize, roky samoty a pláč u třeboňských rybníků.

Šestašedesátiletá herečka, kterou miliony diváků znají jako neochvějnou Jitku Farskou, potřebovala dekádu na to, aby se odvážila žít znovu. A ještě déle na to, aby o tom promluvila.