Schillerová chtěla Grolichovi vysvětlit energie polopatě. Vlastní sledující ji rozcupovali v komentářích

Ministryně financí hájila zrušení poplatku POZE jako důkaz levnějších energií. Pod jejím příspěvkem se ale rozjela debata o tom, kdo úsporu ve skutečnosti platí.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Alena Schillerová reagovala na vyjádření hejtmana Jana Grolicha k cenám energií a rozhodla se věc vysvětlit veřejně, na sociálních sítích. Regulovaná složka elektřiny pro domácnosti od ledna 2026 skutečně klesla o více než patnáct procent, protože stát převzal financování příspěvku na podporované zdroje energie. Jenže právě tady se debata zadrhla. Komentující pod příspěvkem nezpochybňovali čísla na faktuře, zpochybňovali logiku, že přesun nákladu ze zákazníka na stát znamená „zlevnění energií“. A dělali to překvapivě přesně.

Co přesně zmizelo z faktury

Od 1. ledna 2026 odběratelé elektřiny neplatí takzvaný poplatek POZE, tedy příspěvek na podporované zdroje energie ve výši 495 korun za megawatthodinu bez DPH. Podle Energetického regulačního úřadu to u nízkého napětí, kam spadají domácnosti, znamená pokles regulované části ceny o více než 15 procent. U vysokého napětí jde o zhruba 21 procent, u velmi vysokého napětí dokonce přes 34 procent.

Modelová domácnost se spotřebou 3 MWh ročně ušetří přibližně 1 485 korun bez DPH, tedy asi 1 800 korun s daní. Domácnost s tepelným čerpadlem a spotřebou kolem 8 MWh ušetří téměř čtyři tisíce korun bez DPH. Čím vyšší spotřeba, tím větší úspora, poplatek byl navázán přímo na odebrané megawatthodiny. Úlevu přitom pocítí i zákazníci s fixovanými smlouvami, protože POZE bylo součástí regulované složky, kterou dodavatel nemůže ovlivnit.

Odkud se vzaly miliardy

Tady začíná ta část příběhu, kterou komentující pod příspěvkem Schillerové odmítli přehlédnout. Původní cenové výměry na rok 2026 počítaly s tím, že stát pokryje 24,6 miliardy korun a dalších zhruba 17,1 miliardy zaplatí přímo odběratelé přes faktury. Vláda v prosinci 2025 rozhodla, že i těchto 17,1 miliardy převezme stát. Celková podpora obnovitelných zdrojů tak letos dosahuje přibližně 41,7 miliardy korun a jde kompletně z veřejných peněz.

V rozpočtové příloze na rok 2026 figuruje u kapitoly Ministerstva průmyslu a obchodu položka „Dotace na obnovitelné zdroje energie“ ve výši 31,9 miliardy korun. Celý státní rozpočet je přitom sestaven se schodkem 310 miliard. Faktura domácnosti se zmenšila. Účet za opatření se ale nezmenšil, jen změnil adresáta.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Alena Schillerová (@alenaschillerova)

Proč vlastní sledující nebyli nadšení

Podle dostupného sekundárního záznamu debaty pod příspěvkem převažovala věcná linka: komentující rozlišovali mezi „levnější fakturou“ a „levnější energií“. Elektřina na trhu nezlevnila proto, že by klesla výrobní cena nebo se zlepšila konkurence. Zlevnila na faktuře proto, že jeden řádek z ní zmizel a přesunul se do rozpočtu.

Schillerová přitom opatření rámovala v souladu s vládním narativem, Ministerstvo průmyslu a obchodu samo převzetí financování POZE prezentuje jako součást slibu levnějších energií. Komunikačně ale narazila na publikum, které čte „zlevnění“ jako systémovou změnu, ne jako přeúčtování. A to je pro politika nepříjemná situace, zvlášť když kritika přichází z vlastní bubliny.

Inflace jako bonus, ne jako důkaz

Ministerstvo financí ve fiskální prognóze uvádí, že převedení financování POZE na stát letos tlumí inflaci přes cenu elektřiny. To je pravda, jednorázově opatření pomohlo stlačit cenový index. Jenže ČNB květnovou inflaci 2,1 procenta předpověděla dopředu a zároveň varovala před přetrvávajícími domácími proinflačními tlaky. Vydávat zrušení jednoho poplatku za vítězství nad inflací je jako tvrdit, že jste vyřešili dopravní zácpu tím, že jste jednu kolonu přesměrovali na vedlejší silnici.

Kdo vlastně profituje nejvíc

Zajímavý detail, který v politické přestřelce zanikl: v relativním vyjádření z opatření těží nejvíc průmysl. Velcí odběratelé na velmi vysokém napětí zaznamenali pokles regulované složky o více než třetinu. Domácnosti o patnáct procent. V absolutních číslech je rozdíl ještě markantnější, továrna s roční spotřebou tisíců megawatthodin ušetří řádově miliony, domácnost necelé dva tisíce korun.

Spor mezi Schillerovou a jejími komentujícími tak podle nás odhaluje širší problém vládní komunikace: prodávat rozpočtový přesun desítek miliard jako důkaz, že energie zlevnily, funguje jen do chvíle, než si někdo přečte rozpočtovou přílohu.