Prošla rozchodem i terapiemi a smířila se s tím, že děti mít nebude. Klára Issová otevřeně popsala svou cestu k vyrovnanosti

Klára Issová v rozhovoru pro Reportér popsala, jak ji souběh covidu, rozchodu a ztráty životních jistot kolem čtyřicítky přivedl k intenzivní terapii, a nakonec ke smíření s bezdětností.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Není to příběh o rezignaci. Je to příběh o tom, jak se člověku rozpadne několik opor najednou a on se musí naučit stát sám, bez scénáře, který si celý život psal. Klára Issová v podcastu U Poláčka mluví o období, kdy přišla o práci, o vztah i o představu, že právě teď konečně přijde rodina. VIP život zaznamenal, že o tom mluví klidně, ale ne lehce. A právě ten tón, odzbrojující upřímnost bez sebelítosti, dělá z jejích slov něco víc než celebritní zpověď.

Když se rozpadne všechno najednou

Covidová krize pro Issovou neznamenala jen výpadek natáčení. Přišel rozchod ve chvíli, kdy měla pocit, že „teď už by to mohlo být i to ostatní“, partnerství, rodina, dítě. Jenže časový i vztahový rámec se rozpadl a s ním i představa, kterou si nesla roky. Herečka nepopisuje jeden dramatický moment, ale spíš pozvolné sesypání. Práce stála, vztah skončil, biologické hodiny tikaly. Tři rány, které by každá sama o sobě bolely. Dohromady vytvořily krizi, kterou sama označuje za „temnou hodinku duše“. Právě ta ji ale donutila hledat pomoc.

Issová o práci s psychology mluví už roky. V rozhovoru pro iDNES z roku 2017 popisovala boj s perfekcionismem, kontrolou, žárlivostí i pocity méněcennosti. Tehdy říkala, že se zbavila programu, podle něhož má vztah vydržet celý život. Ale teprve v posledních letech přišla hlubší vrstva. Práce se „zraněným vnitřním dítětem“, naučit se ho chápat, pečovat o něj, ale nenechat se jím ovládat. Zní to jako fráze z terapeutické příručky, jenže Issová to plní konkrétním obsahem: mluví o agresivitě, kterou musela nejdřív přijmout, než ji mohla měnit. O potřebě držet věci pohromadě za každou cenu. O tom, že teprve když tohle pustila, pocítila něco jako dospělost.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Čestmír Strakatý (@cestmirstrakaty)

Smíření, které není kapitulace

Issová nikde neříká „děti nechci“. Říká něco složitějšího: chtěla je, představovala si je, ale život to přinesl jinak. A místo aby se za to trestala, rozhodla se přestat vlastní spokojenost vázat na jednu roli. Na jaře v rozhovoru k filmu Někdo to rád v Plzni, kde hrála postavu ženy bez dětí, dodala větu: dnes by prý byla lepší matkou než dřív, protože by na dítě nepřenášela tolik nevyřešených věcí. Je v tom paradox, který ale dává smysl. Právě proto, že na sobě pracovala, ví, co by do mateřství přinesla. A právě proto, že to ví, dokáže přijmout, že to pravděpodobně nenastane.

Herečka nemluví ve vzduchoprázdnu. Podle dat ze Sčítání 2021 bylo v Česku bezdětných 22,5 procenta žen starších patnácti let. V Praze dokonce třetina (33,1 procenta). Průměrný věk prvorodiček se posunul na 30,6 roku. Demografická realita se mění rychleji než společenské postoje. Vládní analýza veřejných výzkumů rovnosti žen a mužů ukazuje, že tlak na bezdětné ženy přichází nejen od společnosti obecně, ale i od přátel a rodičů. Socioložka Hana Hašková v debatě pro Český rozhlas Wave upozorňuje, že rodičovství zůstává v Česku silnou normou, a být mimo ni znamená vysvětlovat se.

V českém showbyznysu o bezdětnosti mluví veřejně jen hrstka žen. Jana Plodková v roce 2019 říkala, že si děti velmi přeje, ale bez nich není nešťastná. Vica Kerekes v roce 2024 odmítla logiku „mít dítě za každou cenu“. Issová jde jinam: spojuje téma s konkrétní krizí, terapeutickým procesem a vědomím, že dřív sama nebyla pro mateřství vnitřně připravená. Není to vzdor ani přání. Je to bilance. Síla toho, co Klára Issová říká, nespočívá v tom, že nemá děti. Spočívá v tom, že veřejně pojmenovává přechod od krize k přijetí, bez sebeobviňování, bez pózy a bez potřeby, aby jí někdo řekl, že je to v pořádku. Ona to už ví.