Přemýšlel, že to všechno skončí. Ivan Palúch alias Princ Bajaja přišel o ženu, dceru i práci

V květnu 1969 měl Ivan Palúch v Cannes tři filmy. O pár měsíců později mu na hranicích roztrhali pas a kariéra, rodina i budoucnost se rozpadly naráz.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Slovenský herec Ivan Palúch, kterého většina diváků zná jako prince Bajaju nebo Adama Jednoručku z Markéty Lazarové, prožil v šedesátých letech vzestup, jaký se v československé kinematografii podařil jen hrstce. VIP život zaznamenal, že hrál v zahraničních koprodukcích, po prestižním festivalu v Cannes mluvil o „otevřených dveřích“ do světového filmu. Pak přišel srpen 1968, normalizace a systematická demolice všeho, co si vybudoval. Ne naráz, ale vrstvu po vrstvě. Nejdřív práce, pak rodina, nakonec i naděje, že se cokoliv změní.

Cannes 1969: tři filmy a svět na dosah

V květnu 1969 se v programu festivalu v Cannes objevily tři snímky, v nichž Palúch hrál. Dva v soutěžní sekci av nesoutěžní pak právě Markéta Lazarová Františka Vláčila. Hercův syn Martin Palúch to potvrdil v rozhovoru pro deník Pravda. Pro třicetiletého herce ze středoevropského studia to byla mimořádná vizitka. Sám Palúch později vzpomínal, že po festivalu mohl podepsat kontrakt s firmou, která by mu garantovala roční příjem stokrát vyšší než doma. Měl o něj projevi zíjem i slavný italský producent Carlo Ponti. Jneže nic z toho se nestalo.

Roztrhaný pas a tiché vymazání

Srpnová okupace 1968 zastihla Palúcha v Jugoslávii při natáčení. Po návratu domů přišel zásah, který nepotřeboval soudní rozsudek ani obvinění. Stačil úřednický akt: zadržení cestovního pasu. Palúch v rozhovoru z roku 2014 popisoval, jak mu pas doslova roztrhali. Následoval zákaz vystupování ve všech československých divadlech.

Normalizační režim uměl trestat bez vězení. Mechanismus byl prostý a účinný:

• Pas – bez něj žádná zahraniční práce, žádné festivaly, žádné kontrakty.
• Zákaz vystupování – bez něj žádné divadlo, žádný film, žádný příjem z profese.
• Blokované kontakty – dopisy a telefonáty do zahraničí narážely na další bariéry.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Palúch nebyl jediný. Vlasta Chramostová měla na dvě dekády zakázáno hrát ve filmu, televizi i rozhlase. Pavel Landovský byl vyhozen z divadla, opakovaně zatýkán a nakonec vytlačen do exilu. Ale u Palúcha se k profesnímu zákazu přidal ještě rozpad rodiny, a právě ta kumulace dělá jeho příběh tak tvrdým.

Dcera, která zapomněla slovenštinu

První manželka odcestovala s jejich malou dcerou Markétou legálně za sestrou do Vídně. A emigrovala. Palúch to později shrnul jednou větou: „Obě zmizely z mého života.“ Markétě bylo dva a půl roku. Znovu ji uviděl až po pádu režimu, na přelomu let 1990 a 1991. Sedmnáct let odloučení. Když se konečně setkali, museli si pomáhat tlumočníkem, dcera už neuměla slovensky.

Otec a dítě, které spolu nedokázali promluvit bez prostředníka. Těžko si představit přesnější obraz toho, co normalizace uměla udělat s jednou rodinou. Palúch v rozhovorech naznačoval, že ho ta léta přivedla do hluboké psychické krize. Česká televize v anotaci pořadu 13. komnata shrnuje, že ho totalitní režim připravil o kariéru i dceru a že se ocitl na hraně, za kterou už neviděl smysl pokračovat.

Pozdní návrat a kompenzace, které nepřišly

Od poloviny osmdesátých let se Palúch pomalu vracel k drobným rolím. Po roce 1989 se objevil ve filmu i v televizi, ale na přerušenou mezinárodní dráhu už plně nenavázal. Dvacet ztracených let se nedá dohnat. Zakládal kulturní projekty, snažil se oživit divadlo v Banské Bystrici, měl novou rodinu. Částečná rehabilitace, ne úplná.

A pak je tu otázka, kterou si člověk právem klade: dostal za to někdy aspoň formální uznání? Odpověď je střízlivá. Kompenzační zákony v Česku i na Slovensku mířily hlavně na politické vězně a lidi nezákonně zbavené svobody. Český příplatek k důchodu podle nařízení 622/2004 Sb. pokrývá přesně vymezené skupiny; slovenský zákon č. 274/2007 je navázaný na věznění, tábory a internaci. Samotný profesní zákaz bez vězení, přesně Palúchův případ, zůstává krytý výrazně hůř. Systém, který ho potrestal bez soudu, po sobě nezanechal papír, na jehož základě by šlo žádat odškodnění.

Co zůstalo z prince Bajaji

V době normalizace lidé nemuseli nutně skončit ve vězení, aby měli zničený život. Stačil roztrhaný pas, zablokovaný telefon a úřední mlčení. Ivan Palúch zemřel v roce 2015 v Banské Bystrici. Bylo mu sedmdesát čtyři let. S dcerou se naučil mluvit, ale ten tlumočník při prvním setkání zůstává obrazem, který říká víc než jakýkoliv zákon o rehabilitaci.