Přemek Forejt se svlékl a ukázal břicho. Fanoušci místo podpory vytáhli otázku, která profi kuchaře musela bolet

Šéfkuchař s michelinskou restaurací sedl ke krabičkovému jídlu bez trička a internet řešil všechno kromě jeho hubnutí.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Přemek Forejt sdílel na sociální síti video, na kterém sedí svlečený do půl těla nad plastovou krabičkou s jídlem. VIP život zaznamenal, že k němu připsal frustraci člověka, který cvičí, drží režim, a přesto má pocit, že se břicho a boky „nikam nestěhují“. Čekal nejspíš povzbuzení. Místo toho se pod příspěvkem rozjela debata, která nešla po kilech, ale po jeho profesní identitě. Nejčastěji citovaná otázka zněla: „Na co potřebujete krabičkovou dietu? Vy? Vždyť jste profi kuchař, ne?“ A právě ta věta zasahuje úplně jinam než na pas.

Kuchař, který si nechá uvařit

Forejt není amatér, který se učí krájet cibuli. Stojí za olomouckým konceptem Entrée, restaurací zapsanou v průvodci MICHELIN Guide. Na vlastním webu prezentuje kariéru postavenou na autorské gastronomii, sezónních menu a práci s lokálními surovinami. Když takový člověk sáhne po předpřipravených krabičkách, veřejnost to nečte jako pragmatické rozhodnutí. Čte to jako přiznání, že šéfkuchař nezvládá to, co učí ostatní, tedy jíst správně. Jenže problém nikdy nebyl v tom, jestli Forejt umí uvařit zdravé jídlo. Problém je v tom, jestli si ho dokáže den co den naservírovat v přesném množství, ve správný čas, bez výjimek.

Co krabičky řeší a co ne

Krabičková dieta outsourcuje čtyři věci, které nemají s kuchařským talentem nic společného:

• Výpočet energie a makroživin, tedy přesný kalorický deficit bez vážení a počítání.
• Velikost porcí, žádné „přidám si ještě lžíci“, protože krabička má dno.
• Pravidelnost, jídlo přijde v daný čas, člověk nemusí plánovat.
• Rozhodovací únava, odpadá otázka „co dnes uvařím“, která u lidí s náročným denním režimem často končí pizzou.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Premek Forejt (@premekforejt)

Randomizovaná studie publikovaná v časopise JAMA sledovala účastníky strukturovaného programu s připraveným jídlem po dobu 24 měsíců. Výsledek: větší úbytek hmotnosti než u skupiny s běžnou péčí. Ne proto, že by jídlo bylo magické, ale proto, že lidé u něj vydrželi. Schopnost režim dodržet dlouhodobě, je podle amerického Národního institutu pro diabetes a choroby trávicího ústrojí klíčovým prediktorem úspěchu jakéhokoli programu hubnutí. Forejt si tedy nekoupil náhražku svého řemesla. Koupil si strukturu, kterou sám sobě nedokázal nebo nechtěl každý den vytvářet.

Břicho, které nespěchá

Druhá rovina frustrace je čas. Forejt psal o bocích a břiše, které se nehýbou. Komentáře mu radily silový trénink, jako by šlo o jednoduchou opravu. Realita je složitější. Bezpečné tempo hubnutí je zhruba 0,45 až 0,9 kilogramu týdně. Realistický cíl strukturovaných programů počítá s úbytkem 5 až 10 procent výchozí hmotnosti za šest měsíců. První měřitelné změny dává smysl čekat po dvou až čtyřech týdnech, viditelnou proměnu siluety spíš po šesti až dvanácti týdnech, v závislosti na výchozí váze, spánku, stresu a důslednosti.

Zdroj fotografie: Nextfoto

A břišní tuk? Ten nemizí na povel. Metaanalýzy ukazují, že podkožní břišní tuk klesá společně s celkovým úbytkem tuku, nikoli izolovaně. Nejde ho „přestěhovat“ do ramen nebo bicepsů, jak si někteří představují. Souběžná ztráta tuku a udržení svalové hmoty je možná, ale vyžaduje kombinaci kalorického deficitu s odporovým tréninkem alespoň dvakrát týdně. Co přesně Forejt cvičí, z veřejně dostupných zdrojů zjistit nelze, takže fanouškovské rady o chybějícím silovém tréninku jsou spíš projekce než diagnóza.

Tetování, mikrovlnka a skutečný střet

Pod příspěvkem se řešilo i tetování a ohřívání jídla v mikrovlnce. Obojí je šum, ale výmluvný. Fanoušci nehodnotili Forejtovo tělo, hodnotili rozpor mezi obrazem michelinského šéfkuchaře a člověkem, který sedí bez trička nad plastovou krabičkou z mikrovlnky. Ten kontrast je příliš velký na to, aby ho internet nechal být. Podle nás je ale právě tahle upřímnost to nejcennější, co Forejt udělal. Ukázal, že profesionální vztah k jídlu nechrání před osobním bojem s váhou. Že kuchař, který denně tvoří degustační menu, může večer potřebovat, aby mu někdo jiný naservíroval 450 kalorií v uzavřené misce. A že to není slabost, je to systém.