Pravda se má trochu vylepšit, říká Jakub Prachař. Táta David na něj práskl, že si vymýšlí jako Hrabal

Jakub Prachař přisoudil otci výrok o divadle, který David Prachař nikdy neřekl. Oprava přišla veřejně, a s přirovnáním k Bohumilu Hrabalovi.

Foto: NextFoto

25. září 2026, studio pořadu Máme rádi Česko na Primě. Jakub Prachař v roli kapitána jednoho z týmů prohodí do kamery větu, která moderátora Libora Boučka donutí neklidně se zavrtět v křesle: „Můj táta říká, že divadlo drží ženy, mentálně postižení a homosexuálové. Ty to držej pohromadě.“ Adéla Elbel nesouhlasně zavrtí hlavou, Marek Taclík ironicky pozvedne obočí, Vojtěch Vondráček nabídne protiargument. A o osm dní později se k mikrofonu dostane sám David Prachař, a synovu verzi rozcupuje na kusy.

Co přesně zaznělo ve studiu a co David skutečně řekl

Kontrast mezi oběma verzemi stojí za rozepsání. Jakub v zářijovém díle přednesl triádu (ženy, mentálně postižení, homosexuálové) jako autentický otcův postřeh o složení divadelního publika. Formulace zněla kategoricky, provokativně a bez jakéhokoli zmírňujícího kontextu.

David Prachař se k tomu vyjádřil 3. října 2026 v rozhovoru pro eXtra.cz na akci věnované památce Jana Kačera. Za vlastní přiznal jedinou myšlenku: „Bez žen by divadlo neexistovalo, protože tvoří zhruba sedmdesát procent publika.„ Zbytek? Synova tvůrčí licence. A ta statistika mimochodem odpovídá realitě: podle průzkumu institutu ASSET a projektu Noc divadel tvoří ženy průměrně téměř tři čtvrtiny návštěvníků českých divadel, jak shrnul iROZHLAS.

Proč zrovna Hrabal: pábitelství jako rodinná diagnóza

David syna nepeskoval. Spíš ho s pobavením zařadil do literární tradice. „Kubíček si rád vymýšlí,“ konstatoval a dodal, že syn skutečnosti běžně „vyfabuluje jako pan Hrabal“. Kdo zná Hrabalův pojem pábitel, rozumí okamžitě: nejde o obvinění ze lhaní v morálním smyslu, ale o pojmenování vypravěčského naturelu, kdy se příběh nafoukne, přibarví a ozdobí, dokud nepřeroste původní událost.

Podle Davida syn sám otevřeně zastává princip, že „pravda je hrozně suchá“ a „má se trochu vylepšit, aby to bylo vtipný“. Tahle filozofie funguje skvěle u barového vyprávění. Ve chvíli, kdy se ale nadsázka převlékne za doslovnou citaci konkrétního člověka v celostátním vysílání, pravidla hry se mění.

Kde končí televizní nadsázka a začíná falešná citace

Zábavní formát typu Máme rádi Česko žije z improvizace, přestřelek a vtipných provokací. Diváci to vědí, produkce s tím počítá; ostatně sama vytáhla spornou pasáž do samostatného bonusového klipu nazvaného „Prachařova teorie o divadle“ na webu Prima Ženy. Moment evidentně vyhodnotila jako nosný obsah, který přitáhne pozornost.

Problém ovšem nastává v okamžiku, kdy herec neprezentuje vlastní názor, ale vkládá slova do úst někomu jinému. Jakub neřekl „já si myslím“. Řekl „můj táta říká“. Tím posunul odpovědnost za kontroverzní výrok na Davida Prachaře, uznávaného divadelního herce, pro kterého by taková věta mohla znamenat reputační komplikaci v profesním prostředí. Že se David ozval, dává dokonalý smysl.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Prachařův styl: humor bez hranic jako součást značky

Jakub Prachař si mediální obraz buduje dlouhodobě na nadsázce a provokaci. V srpnovém rozhovoru pro iDNES z roku 2026 se o něm mluví v kontextu „humoru bez hranic“. Jeho herecká kariéra, od Vyšehradu po televizní moderování, stojí na energii člověka, který řekne nahlas to, co si ostatní jen pomyslí. A občas i to, co si nikdo nepomyslel, protože to prostě neexistovalo.

Davidova veřejná oprava funguje jako přirozená pojistka tohoto stylu. Otec syna nepotrestal, nezahanbil, nezačal válku. Pobaveně ho usadil a zároveň pojmenoval mechanismus, který Jakub používá: vzít reálný základ, přiostřit pointu a servírovat ji jako hotový fakt. Když to dělá Hrabal na papíře, vzniká literatura. Když to dělá Prachař před kamerou a připíše výsledek otci, vznikne nutnost korekce.

Pořad Máme rádi Česko na jaře 2026 průměrně sledovalo přes 400 tisíc diváků, podzimní díl z 11. září přilákal 382 tisíc lidí starších patnácti let. Jakubova „vylepšená pravda“ se tak nedostala ke třem kamarádům u piva, ale k několika stovkám tisíc domácností. A právě ten dosah mění pábitelskou historku v něco, co si žádá veřejnou odpověď.