Otec zemřel, sestra taky. Tomáš Klus bral zlato v šermu a střelbě, pak to zahodil. Kytaru vzal do ruky až z osamělosti

Tomáš Klus nedávno oslavil své čtyřicátiny. Za sebou má dvě kariéry, dvě rodinné ztráty před pubertou a jednu kytaru, která mu nahradila všechno.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Příběh českého zpěváka, herce a bývalého moderního pětibojaře se nedá vyprávět jako jeden osudový zlom. Je to řetěz: sestra, otec, sport, samota, kytara, první píseň. Každý článek navazuje na předchozí a žádný z nich sám o sobě nevysvětluje, proč šestnáctiletý mistr Evropy o dva roky později zavolal mámě, oznámil trenérovi konec a celou noc proplakal. Abychom pochopili, proč Klus dnes říká, že poslední čtyři alba psal „ze smutku“, musíme začít v jeho osmi letech.

Dvě smrti před desátými narozeninami

Tomáši Klusovi bylo osm, když mu zemřela sestra. Nedožila se prvních narozenin, příčinou bylo onkologické onemocnění. V pořadu Povídej později popsal, že si jako dítě její smrt dával za vinu, iracionální výčitka, která ho provázela roky. O dva roky později přišla druhá rána. Otec, vášnivý horolezec, „jednou už se nevrátil“ z horského výstupu. Klusovi bylo deset.

Dvě ztráty v rozmezí dvou let. Chlapec, který ještě nechodil na druhý stupeň, najednou žil ve světě, kde zmizeli dva nejbližší lidé. Matka zůstala sama se synem a s otcovou kytarou v bytě. Ta kytara bude důležitá, ale až za pět let.

Sportovec z nutnosti i z útěku

Po otcově smrti převzal roli pevné ruky trenér a sportovní režim. Klus sám v rozhovoru pro ProŽeny přiznal, že sport a trenér mu suplovali autoritu, kterou ztratil s otcem. Moderní pětiboj (běh, plavání, šerm, střelba, jízda na koni) nabízel přesně ten druh struktury, kterou osiřelý kluk potřeboval. Disciplínu, denní řád, cíl.

A výsledky přišly rychle. V patnácti přibyla k tréninku střelba, v šestnácti už stál na stupních vítězů. Podle biografických materiálů a rozhovorů získal v roce 2002 týmové zlato na dorosteneckém mistrovství Evropy v moderním pětiboji ve Francii. Nešlo tedy o samostatné zlato v šermu a střelbě, jak by mohla napovídat zkratka, šlo o kompletní pětiboj v družstvu. Šerm mu přitom „nedělal problém“, slabší měl paradoxně střelbu a koně.

Přestoupil do Dukly. Mluvil o olympiádě, o medailích. Sám ale později přiznal, že nebyl primárně talent, spíš houževnatec, který dřel víc než ostatní. Když v roce 2016 sledoval Davida Svobodu na olympiádě v Riu, napadlo ho, že tam mohl být třeba s ním. Mohl. Ale nebyl.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Praha, samota a otcova kytara

Kvůli Dukle se v patnácti přestěhoval sám do Prahy. Cizí město, internát, žádná rodina v dosahu. A tady se do příběhu vrací ten nástroj z otcova bytu. Kytara, která mu po smrti táty zůstala, se v Praze stala (jeho vlastními slovy) „nejlepším přítelem“. Naslouchala samotám i prvním láskám a měnila je v první texty.

Matka ho zapsala ke klasickému učiteli kytary. Nevyšlo to. Klus se učil sám, po svém, intuitivně. Paralelně se otevíral divadlu, koncertům, lidem mimo sportovní bublinu. Vnitřně se vzdaloval od závodní dráhy, navenek ale ještě trénoval. V sedmnácti si po pádu z koně zlomil zápěstí. Tři měsíce léčby. A mezitím, jak sám říká, „zběhl k umění“.

Finální rozhodnutí přišlo v osmnácti. Popisuje ho jako „ze dne na den“: jeden telefonát mámě, pak oznámení trenérovi. Následující noc proplakal. Ne proto, že by litoval. Proto, že věděl, že se právě vzdal všeho, co mu posledních osm let drželo život pohromadě.

Od CzechTalentu k trůnu Karla Gotta

Přerod sportovce v písničkáře nebyl pozvolný. V roce 2007 vyhrál soutěž CzechTalent a najednou stál před úplně jiným publikem. Desky začaly přicházet jedna za druhou a každá fungovala jako deník. Klus sám říká, že jeho alba mapují životní příběh: lásky, ztráty, hledání smyslu.

Vrchol přišel v roce 2012. V anketě Český slavík vyhrál kategorii zpěváků a přerušil třináctiletou vítěznou sérii Karla Gotta, který kategorii ovládal nepřetržitě od roku 1999. Klukovi, který ještě před deseti lety běhal s pistolí a kordem na závodech, teď tleskala celá země.

Lituje někdy, že sport zahodil? Obojí. Lítost přiznal při sledování olympiády, záblesk představy, co mohlo být. Zároveň opakovaně říká, že je rád za oba světy. Není to příběh o chybě. Je to příběh o vědomém rozhodnutí, které bolelo.

Čtyřicet let a deníky ze smutku

V roce 2025 natočila Česká televize 13. komnatu Tomáše Kluse. Samostatný portrétní dokument o muži, který téma smrti otce a sestry otevírá veřejně i po třiceti letech. Ve stejném roce mluvil v TN Live o psychoterapii a řekl větu, která shrnuje hodně: „Psychoterapie by mi tatínka zachránila.“

Krátce před čtyřicátými narozeninami v rozhovoru pro iGlanc doplnil, že poslední čtyři alba psal „ze smutku“. Ne jako stížnost. Jako konstatování člověka, který ví, odkud jeho písně přicházejí, z osmiletého kluka, kterému zmizela sestra, z desítiletého, kterému se nevrátil táta, z patnáctiletého, který v prázdném pražském pokoji objímal otcovu kytaru.

Tomáš Klus má čtyřicet, vlastní děti a představu, jaký by z jeho otce byl děda. Tu představu nikdy neověří. Ale má kytaru, která naslouchá dál.