Žárlivý otec zastřelil jeho matku, manželka zemřela při letecké havárii. Jan Pohan našel útěchu až na šumavské chalupě

Český herec a dabér Jan Pohan přežil dvě zdrcující ztráty, jednu v dětství, druhou v nejproduktivnějších letech kariéry. Oporu našel v práci a v chalupě na Kvildě.

Zdroj fotografie: Se svolením TV Nova

Tříletý chlapec jménem Kurt Ferdinand Jüstl stojí na začátku příběhu, který by se dal vyprávět jako melodrama. VIPŽivot zaznamenal, že Jan Pohan, jak se později jmenoval, ale melodrama odmítal. O smrti svých biologických rodičů mluvil věcně, o havárii letadla, při níž přišel o manželku, taky. „Co se má stát, stane se,“ řekl v rozhovoru pro Vital. Fatalismus mu nesloužil jako póza, ale jako provozní filozofie člověka, který se naučil fungovat navzdory tomu, co mu život vzal.

Tři obrazy z dětství, které možná ani nejsou skutečné

Z prvních tří let života si Pohan odnesl jen tři fragmentární vzpomínky. Sám nikdy nevěděl, jestli jsou opravdové, nebo jestli mu je někdo později převyprávěl a on si je přivlastnil. Jeho otec zastřelil matku a poté spáchal sebevraždu. O motivu existovaly různé verze, žárlivost, dopis na rozloučenou, ale když Pohan v dospělosti pátral v archivech, došel k závěru, že „možností je moc“ a žádnou z nich nelze bezpečně potvrdit.

Po tragédii strávil přibližně dva roky v sirotčinci. Pak ho adoptovali František Pohan, československý důstojník, a jeho žena Julie. O tom, že nejsou jeho biologičtí rodiče, se chlapec dozvěděl až za protektorátu, kdy ho navštívil starší bratr a celou věc mu vysvětlil. Vedle adoptivních rodičů ho výrazně formovala babička, právě ji později zmiňoval jako jeden z pevných bodů dětství, které jinak pevné body nemělo.

Zdroj fotografie: Se svolením TV Nova

Let ČSA 523 a den, který změnil kariéru

5. září 1967 odstartoval z kanadského Ganderu Iljušin Il-18. Krátce po startu se letoun zřítil. Příčina havárie letu ČSA 523 nebyla nikdy prokazatelně stanovena. Mezi obětmi byla i Pohanova manželka, letuška ČSA. Pohanovi bylo čtyřicet. Zůstal sám s malou dcerou Kateřinou. A právě tenhle praktický fakt, ne velké gesto, ne dramatický zlom, přetvaroval jeho profesní dráhu. Sám říkal, že nemohl odejít do oblastního divadla, protože by neuživil rodinu a nezvládl péči o dceru. Proto se opřel o to, co šlo skloubit: barrandovskou práci, dabing, komentáře. Nebyl to romantický útěk do umění. Byl to kalkul otce samoživitele.

Pohan nebyl hvězdou hlavních rolí. Byl typem herce, kterého divák pozná, ale ne vždy zná jméno. Nejvíc se zapsal jako hajný Antoš v šumavské trilogii Pod Jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem. Hrál i v Policii Modrava. V desítkách filmových a televizních rolí hrával často muže v uniformě, důstojníky, úředníky, postavy s jasným obrysem a málo slovy. Exceloval v dabingu, kde propůjčil hlas třeba Matlockovi i komisaři Navarrovi. V roce 2001 získal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.

Chalupa na Kvildě: 42 let řádu proti chaosu

Šumavská chalupa hrála v Pohanově životě důležitou roli. V roce 2005 tam za ním přijel štáb pořadu Český kutil a natáčel ho v prostředí, které si budoval desítky let vlastníma rukama. Pohan tam sázel stromy, udržoval zahradu, opravoval, co bylo potřeba. Zpočátku jezdil na Kvildu o víkendech. S přibývajícím věkem a ubývající prací se tam postupně přesouval na celé sezony, od poloviny května do podzimu. Čtyřicet dva let na jednom místě. Není to kulisa pro hezký rozhovor. Je to režim. Manuální práce, opakující se úkony, vlastní tempo bez závislosti na štábu, režisérovi nebo vysílacím plánu. Pohan zemřel v roce 2015.