Jak bydlel Ota Jirák: Z Prahy musel s manželkou odejít, ve středních Čechách si vybudovali nový domov

Herec a dabér Ota Jirák přišel po návratu z Ameriky o pražský byt. Domovem se mu natrvalo stala stará formanská hospoda na Mladoboleslavsku.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když se řekne „chalupa“, většina lidí si představí víkendový únik z města. U Jirákových to bylo jinak. Patrový roubený dům v Neveklovicích u Mnichova Hradiště nebyl únikem, byl záchrannou sítí, která se proměnila v životní dílo. Manželé Ota a Drahomíra Jirákovi si chalupu pořídili už v devadesátých letech z výnosu kuponové privatizace. Léta ji rekonstruovali, trávili v ní stále víc času. A když po roce 2009 přišli o pražský byt, stala se z víkendového útočiště adresa trvalého bydliště. Od roku 2011 byli podle iDNES řádnými občany Neveklovic.

Hospoda z roku 1557

Dům, který si Jirákovi vybrali, nebyl ledajaké stavení. Podle opakovaně citovaných profilů nemovitosti šlo o bývalý formanský hostinec na historické cestě do Žitavy, poprvé zmíněný v kronice mnichovohradišťského zámku roku 1557. Když ho manželé koupili, byl v dezolátním stavu: opadávající stropy, necitlivé palubkové obložení, zčernalé parkety. V hospodském sále stálo dvanáct stolů a šedesát židlí.

Z ruiny vybudovali dům s devíti místnostmi. Původní sál proměnili ve velký obytný prostor, malý bar v soukromou „trucovnu“. Zachovali pískovcové přízemí a sklep, přidali krb, dřevěné prvky a rustikální kuchyň, o které Jirák říkal, že mu připomíná babičku. Na stěnách visely jeho vlastní obrazy, police se prohýbaly pod knihami. A kdo věděl, kam sáhnout, mohl skrz skříň vstoupit do tajné „zašívárny“, malé pracovny, kam se herec uchyloval, když potřeboval klid.

Za chalupu zaplatily kuponové knížky

Příběh pořízení domu je sám o sobě dobový dokument. Jirákův otec jim daroval kuponové knížky, na každé 1 110 akcií. Kuponová privatizace, systém z devadesátých let, umožňovala občanům za symbolický vklad dvou tisíc korun získat podíly v privatizovaných podnicích. Hodnota akcií postupně rostla a Jirákovi z výnosu zaplatili chalupu i auto. Přesná kupní cena veřejně známá není, ale samotný mechanismus (z kuponových knížek k nemovitosti) vypovídá o době, kdy se drobní investoři občas skutečně dočkali reálného výnosu.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Redakce VIPŽivot připomíná, že Chalupa byla veřejně představená už v červenci 2005 v časopise Dům a byt. Jirák v ní tehdy trávil většinu volného času. Důležité zpřesnění: odchod z Prahy po roce 2009 tedy nebyl momentem, kdy si venkovský dům pořídili. Byl momentem, kdy se z něj stal jediný domov.

Proč museli opustit Prahu

Po návratu z Ameriky v roce 2009 dostali manželé Jirákovi nařízení opustit pražský byt. Přesný právní důvod, ať už šlo o vlastnický spor, konec nájemní smlouvy, nebo služební režim bytu, veřejně dostupné rozhovory nerozvádějí. Jisté je, že městské zázemí ze dne na den zmizelo.

Pro leckoho by to znamenalo krizi. Jirák to ve svých pozdějších vystoupeních líčil spíš jako paradoxní úlevu. Venkov mu vyhovoval. Zahradu o rozloze pěti až šesti tisíc metrů čtverečních postupně proměnil v malé arboretum se vzácnějšími dřevinami, lavičkami a později i bazénem. Do Prahy dojížděl za prací, za dabingem, za rolí Heleho ve Studiu Kamarád, za seriálem Slunečná, za hostováním ve Vinohradském divadle. Ale vracel se vždycky sem, do Neveklovic.

Dvacet let pod jednou střechou

Mezi prvním doloženým popisem chalupy v roce 2005 a Jirákovým úmrtím 17. října 2026 leží více než dvě desetiletí. Reportáže a rozhovory z tohoto domu vznikaly opakovaně, v roce 2013, 2019 i 2020. Ještě v létě 2020 říkal Českému rozhlasu, že v Neveklovicích žije s manželkou a odtud dojíždí do Prahy. Filmaře prý domů nikdy nepustil, dům byl soukromý prostor, ne kulisa.

Co se s chalupou stane po jeho smrti, veřejně známé není. Manželka Drahomíra a dcera Tereza jsou doloženými členy rodiny. Bez závěti by podle zákonné dědické posloupnosti dědili manželka a děti stejným dílem, přičemž pokud chalupa spadala do společného jmění manželů, část by nejprve připadla pozůstalé manželce z titulu SJM.

Ota Jirák jednou v rozhovoru popsal svůj dům jako „vánoční dárek s velkým D“. Nebyl to dárek, který dostal. Byl to dárek, který si s manželkou za třicet let vybudovali z ruiny, z kuponových knížek a z tvrdohlavé představy, že staré zdi mají cenu, když se do nich vlije nový život.