Ondřej Vetchý se za herectví styděl a vydával se za policistu. Dnes čelí výhrůžkám kvůli svým postojům

Když se ho v cizině ptali, čím se živí, odpovídal: policista, nebo učitel. Dnes za své občanské postoje přebírá cenu z rukou prezidenta a zároveň řeší výhrůžky smrtí.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Ondřej Vetchý oslavil v květnu 2025 třiašedesáté narozeniny a vstoupil do období, které jeho životní příběh rámuje ostřeji než kterákoli filmová role. Na jedné straně stojí prestižní Cena Arnošta Lustiga za rok 2025, kterou mu 21. dubna 2026 předal prezident Petr Pavel. Na druhé straně zprávy v messengeru, ve kterých anonymové píšou o „tribunálu“ a zabití jeho dětí. Obojí má přitom stejný zdroj: Vetchý odmítl být jen hercem a začal jednat jako občan.

Muž, který se za svou profesi styděl

V jednom ze starších rozhovorů pro iDnes Vetchý přiznal, že se k herectví dlouho nehlásil. V zahraničí o sobě tvrdil, že je policista nebo učitel, tedy profese, které zněly srozumitelněji a „užitečněji“ než herec. Proč zrovna policista? Přesnou motivaci nikdy veřejně nevysvětlil, ale kontext napovídá: šlo o identity, které nevyžadují obhajobu. Nikdo se neptá, k čemu je policista dobrý.

Nešlo přitom o koketní pózu. Vetchý opakovaně popisoval vstup do oboru jako „kulturní šok“, mluvil o silné nervozitě, nespavosti před těžkými představeními a o pocitech, že inscenaci spíš „protrpí“, než prožije. Herectví pro něj nebylo snem, který se naplnil. Bylo to povolání, se kterým se musel naučit žít.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Činoherní klub a lidé, kteří změnili optiku

Zlom nepřišel jako jeden moment, spíš jako pomalý posun. V Činoherním klubu potkal osobnosti, které pro něj herectví proměnily z tíživé identity v něco, co stojí za obhajobu. Petra Čepka, Josefa Abrháma, Josefa Somra, herce, jejichž práci považoval za „nezaměnitelnou“, vybudovanou dlouhou systémovou prací, ne náhodou nebo talentem bez kázně. Abrháma po jeho smrti v roce 2022 veřejně označil za „elitu“, kterou národ potřebuje.

Důležité je ale nepřepisovat tento vývoj do happy endu. I v pozdějších letech Vetchý mluví o herectví jako o bolestivém a vyčerpávajícím řemesle. Změnil se význam, ne pocit. Profesi přestal skrývat ne proto, že by ji začal milovat bezbolestně, ale proto, že v ní našel nástroj. V rozhovoru pro Český rozhlas Plus už v roce 2016 říkal, že herectví mu otevírá dveře k lidem, kteří by se s neznámým člověkem nebavili. A že primárně se necítí být hercem, primárně se cítí být občanem.

Od názorů ke konkrétním činům

Tady se Vetchý odlišuje od většiny veřejně angažovaných českých herců. Nejde jen o komentáře v rozhovorech nebo podpisy pod petice. Po ruské invazi na Ukrajinu se stal jednou z tváří projektu Drony Nemesis, organizovaného Skupinou D, která sbírá peníze na bojové drony pro ukrajinskou armádu. V podcastu PoliTalk na Novinkách v prosinci 2025 to formuloval jednoznačně: „Nejde o Skupinu D, jde o budoucnost této země.“ Pomoc Ukrajině chápe jako ochranu České republiky.

Právě toto spojení mediální tváře s organizační rolí a reálnou logistikou pomoci je něco jiného než symbolické vyjádření názoru. Je to model, který stojí víc, časově, emocionálně i bezpečnostně.

Cena za občanskou roli: výhrůžky mířené na rodinu

Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Přes sociální sítě a messengery začaly chodit zprávy, jejichž autoři nebyli veřejně identifikováni, ale jejichž obsah byl konkrétní a brutální. Podle informací Seznam Zpráv z ledna 2024 se objevily podvržené fotomontáže, formulace o „tribunálu“ a vyhrůžky smrtí včetně těch namířených proti dětem.

Vetchý, který si soukromí střeží důsledně a rodinu drží mimo média, původně nechtěl věc řešit s policií. Změnil názor ve chvíli, kdy se útoky dotkly rodiny. Případem se podle dostupných informací zabývali detektivové odboru extremismu a terorismu. Zda byl někdo pravomocně identifikován, veřejně známo není.

Jeho manželka Irena Vetchá Puškášová je psycholožka a psychoterapeutka s praxí zaměřenou na rodiny a páry. Jak konkrétně rodina tlak zvládá, Vetchý veřejně nepopisuje. Červená linie zůstává červenou linií.

Cena a výhrůžky jako dvě strany téhož

Oficiální zdůvodnění Ceny Arnošta Lustiga zní, jako by ho psal někdo, kdo zná obě strany Vetchého příběhu. Výbor výslovně oceňuje dlouhodobý občanský postoj, obranu demokratických hodnot, vystupování proti extremistickým a totalitním ideologiím i odmítání relativizace zločinů minulosti. A v jedné větě zmiňuje i cenu, kterou za to laureát platí: osobní útoky a ztrátu komfortu.

Není to rozpor. Je to symetrie. Stejné postoje, které Vetchému vynesly uznání od prezidenta republiky, mu přinesly anonymní zprávy o smrti jeho dětí. Právě tohle podle nás odlišuje jeho angažmá od běžného „herec mluví do politiky“. Vetchý svůj herecký kapitál nepřevedl do politického komentování, převedl ho do občanské odpovědnosti a přijal za to osobní náklady, které většina veřejně známých lidí odmítá nést.

Muž, který se kdysi v cizině představoval jako policista, dnes ví přesně, kým je. Ne hercem, který má názory. Občanem, který umí hrát.