Posmívali se mi pořád, fakt jsem trpěl. Sokol poprvé popsal šikanu v Šumperku i odchod svého otce

Ondřej Sokol v rozhovorech opakovaně popisuje dětství, které se s jeho veřejným obrazem suverénního baviče těžko slučuje. Silné brýle, posměch spolužáků a otec, který emigroval do Kanady.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Jeden z nejviditelnějších českých herců a moderátorů dokáže v přímém přenosu Partičky rozesmát miliony diváků. Jenže ten samý člověk jako kluk v Šumperku večer ležel v posteli a přemýšlel, jestli je ostatním jen k smíchu. Není to nový příběh, Sokol o těžkých školních letech mluvil už v rozhovoru pro iDNES z roku 2012, o otcově emigraci pak v roce 2015. Novější portrétní texty ale tyto střípky poprvé skládají do jednoho celku a ukazují, jak hluboce se dětské rány propsaly do jeho dospělého života, do vztahů, rozvodu i způsobu, jakým vychovává vlastní děti.

Kluk s brýlemi jako dno od jogurtu

Sokol trpěl tupozrakostí. Nosil klapku na oku a brýle, o nichž sám říká, že jedno sklo vypadalo „jak dno od jogurtu“. K tomu byl malý a hubený. Přesně ten typ dítěte, které se ve školní třídě stává snadným terčem. „Musím říct, že těžký,“ odpověděl na otázku, jaké pro něj byly roky ve škole. Spolužáci se mu posmívali, a on neměl nástroj, jak se bránit.

Přesnou délku šikany nikdy neupřesnil, ale z jeho výroků je zřejmé, že nešlo o epizodu. Šlo o roky. Zlom přišel, až když se rozhodl situaci změnit fyzicky, doma tajně cvičil na hrazdě, a jak sám popisuje, „za tři roky“ byl někdo jiný. Brýle nakonec odložil. Ale vnitřní nastavení zůstalo.

Mytický otec za oceánem

Druhou ránu zasadil odchod otce. Ten emigroval do Kanady, podle Sokolových slov šlo o „podnikavý typ“, kterému byl komunismus malý. Pro malého kluka to znamenalo ztrátu, kterou si nedokázal zpracovat jinak než idealizací. Vytvořil si v hlavě dokonalého tátu, mytickou postavu, do které promítal všechno, co mu chybělo.

Kontakt přitom prakticky neexistoval. Dopisy přicházely rozřezané, balíčky probrané. Babička se ho podle dostupných výroků snažila přesvědčit, aby otce nenáviděl, pravděpodobně jako reakci na emigraci a rozpad rodiny. Efekt byl opačný: čím víc ho okolí od otce odrazovalo, tím víc si ho idealizoval.

Po revoluci se potkali. Jenže setkání s reálným člověkem znamenalo konec mýtu. Vztah navazovali od nuly, protože o sobě prakticky nic nevěděli. Sokol o otci nemluví zatrpkle, ale ani s iluzí, že se naplnila dětská představa. Nejsilnější motiv celého příběhu není samotný odchod, je to pád idealizace do dospělé reality.

Introvert v roli extroverta

Kdo sleduje Sokola na obrazovce, stejně jako my v Redakci VIPŽivot, vidí energii, rychlou glosu, improvizaci. Jenže on sám opakovaně říká, že je introvert, někdy až s fobií z lidí. Na jevišti nebo před kamerou „není za sebe“, hraje někoho jiného. A právě humor se stal nástrojem, který objevil jako první v situaci, kdy se přestal cítit slabý.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený ester (@estasokolova)

Tenhle mechanismus dává smysl. Dítě, které nemá fyzickou sílu ani sociální kapitál, hledá jinou cestu, jak získat pozornost a respekt. Sokol ji našel ve vtipu. Není to popření bolesti, je to naučený způsob, jak získat sílu v prostoru, kde se dřív cítil bezmocný. V rozhovoru pro Radiožurnál v roce 2022 otevřeně přiznal, že si skrze práci a divadlo něco „léčí“. Slovo terapie používá bez ostychu.

Otec, který nechce být mýtus

Dětská zkušenost se nejviditelněji propsala do jeho vlastního rodičovství. Už v roce 2012 řekl větu, která shrnuje celou linku: jestli něco věděl, že chce, tak aby jeho děti měly oba rodiče. Rozpad vlastní rodiny pak nesl mimořádně těžce, sám říká, že to „nikdy dobrý nebude“.

Podle novějších textů o sobě mluví jako o „přehnaně úzkostlivém“ a „slepičím“ otci. Toužil být „skutečný, existující otec“, přesný protiklad toho, co zažil. Je v tom logika i bolest: člověk, který vyrůstal s fantomem za oceánem, kompenzuje přítomností až za hranici pohodlí.

Proč o tom mluví znovu

Přímé vysvětlení, proč se k tématu vrací, Sokol nikde nenabízí. Ale tón jeho pozdějších rozhovorů se posunul. Je bilančnější, klidnější, otevřenější. V roce 2025 pro Novinky.cz mluvil o potřebě naslouchat a zpomalit. Nejde o jednorázové přiznání, jde o téma, ke kterému se vrací celý dospělý život, pokaždé s trochu jinou optikou.

Sokolův příběh ukazuje něco, co si málokdo přizná: staré rány nezmizí s úspěchem. Propisují se do vztahů, do rodičovství, do způsobu, jakým člověk stojí před publikem. Rozdíl je v tom, jestli je člověk ochoten je pojmenovat. Sokol je.