Oldřich Vízner a jeho milovaný mlýn: Zlodějům nechával dveře otevřené. Vysněné místo nakonec musel opustitkvůli nemoci

Oldřich Vízner si v sedmdesátých letech pořídil starý mlýn, který si s manželkou přetvořil v malebné útočiště s historickými prvky.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Herec Oldřich Vízner si v sedmdesátých letech pořídil starý mlýn nedaleko Plzně. Redakce VIPživot si všimla, že o tomto místě mluvil vždy s mimořádnou láskou – jako o domově, který si s tehdejší manželkou Janou Šulcovou po všech stránkách přetvořil k obrazu svému. Rekonstrukce ale nebyla jednoduchá. Během úprav totiž čelil značným potížím. „Byl jsem vykraden mockrát. Počítal bych to i na stovky,“ vzpomínal herec. Nakonec zlodějům nechával dveře odemčené, jen aby mu přestali ničit okna a vybavení.

Krása historických detailů

Mlýn byl postupně přestavěn na chalupu, která si ale zachovala mnoho původních prvků, takže zkušené oko v ní tuhle stavbu stále ještě může poznat. Dominantou domu je krb s komínem. V obývacím pokoji zůstala stará kamna a koupelna si uchovala původní dřevěné prvky, díky nimž působí maximálně útulně. Naše redakce zaznamenala, že Vízner vždy ve spojení se svým bydlením zdůrazňoval snahu zachovat historickou atmosféru. Mluvil také o tom, že by si přál na mlýně prožít i poslední chvíle svého života.

Nemoc, která bere sílu i vzpomínky

To se mu ale nesplnilo. V posledních letech totiž tento oblíbený herec bojuje s Parkinsonovou chorobou. A ta ho postupně připravuje o hybnost, jistotu i schopnost poznávat své blízké. Stav se výrazně zhoršil letos v dubnu a on musel být převezen do léčebny dlouhodobě nemocných.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Neurolog M. D. David Goldszer shrnul vývoj této nemoci na stránkách Healthline takto: „Mezi charakteristické příznaky patří třes v klidu, ztuhlost svalů, zpomalení pohybů, potíže s rovnováhou a často i poruchy řeči či polykání. Příčina nemoci není jednoznačně známa – pravděpodobně jde o kombinaci genetických a environmentálních faktorů, jako jsou vystavení pesticidům nebo prodělané poranění hlavy.“

Myslí i na pohřeb

Vízner se netají tím, že se smrti nebojí a má dokonce vymyšlenou i podobu svého pohřbu. Chce, aby se z něj stal strom – konkrétně modřín. Inspirací mu byl film a také příběh jeho dědečka, který, jak sám uvedl v jednom z dřívějších rozhovorů, byl pohřbený také takto. V naší redakci si myslíme, že toto přání dokonale vystihuje jeho lásku k přírodě i k místu, které ho provázelo většinu života. Snad se tedy alespoň tohle jeho přání splní. Přáli bychom mu to.