Bylo jí dvacet a Kraus ji v televizi rozmetal. Nikol Leitgeb po letech přiznala, že následky řešila roky na terapiích

Jednadvacetiletá Nikol Štíbrová seděla 14. března 2008 v křesle pořadu Uvolněte se, prosím. Odcházela s pocitem, že před miliony diváků vypadala jako hloupá. Spojit si to dokázala až o osmnáct let později.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Na začátku června 2026 Leitgeb na svých Instagram Stories odpovídala sledujícím na dotazy k videu, v němž Filip Vaněk s Gabrielou Wolfovou hodnotili mladou saxofonistku. Reakce ji přivedla k vlastní vzpomínce. Popsala, jak ji tehdy Jan Kraus v přímém přenosu veřejně „přezkoušel“ z oboru, který studovala, mezinárodních vztahů. Otázky na politologii, na obsah studia, na výši školného. Výsledek? Pod tlakem nedokázala odpovídat a před publikem i sama před sebou vypadala, jako by studiu nerozuměla a titul si jen kupovala. „Úplně mě rozmetal a já to nezvládla,“ shrnula podle sekundárních přepisů jejích stories na Readzone. Teprve v terapii si spojila, odkud se bere její dlouholetý odpor k rozhovorům a podcastům.

Pátek v březnu 2008: ne urážka, ale přezkoušení

Archivní stránka České televize vede díl pod datem 14. března 2008. Nikol Štíbrová, tehdy ještě pod dívčím jménem, figurovala jako jedna z hostů večera. Oficiální anotace ČT ji rámuje jako studentku, která se v křesle cítila „jako u zkoušky“. Nešlo o jednu vulgární větu ani o křik. Šlo o sérii otázek, které vytvořily situaci veřejného přezkoušení před studiovým publikem a kamerami.

Leitgeb slavila čtyřicáté narozeniny 4. října 2026, takže v březnu 2008 jí bylo jednadvacet, nikoli dvacet, jak sama přibližně uvádí. Korekce na měsíce je drobná, ale důležitá: ukazuje, že i vlastní paměť událost posouvá, a že přesné datum dílu je dohledatelné.

Co terapie odhalila

Leitgeb veřejně neuvádí přesnou délku terapií ani počet sezení. Mluví o tom, že následky řeší „doteď“ a že právě na terapii rozkryla původ dvou propojených vrstev. První je letitý body-shaming, který zažívala od puberty, komentáře k tělu, k váze, k vzhledu. Druhá je ten březnový večer u Krause, kde se cítila intelektuálně zesměšněná.

Klíčové zjištění, které popisuje, není dramatické: je tiché. Zjistila, že její odpor k podcastům, rozhovorům a návratu před kamery není povahový rys. Je to stopa. Podle odborných zdrojů, jako je Národní institut duševního zdraví, psychoterapie často pomáhá identifikovat a přerámovat obtížné emoce až s velkým časovým odstupem od jejich vzniku. Člověk funguje dál, navenek se nic neděje, a přitom se vyhýbá situacím, kde čeká hodnocení.

Přesně to Leitgeb popisuje. V patnácti jí kamery nevadily. S věkem přibývala nervozita, sebekontrola, stud. V roce 2025 v rozhovoru pro iDNES říkala, že herecké nabídky odmítá, protože se na to necítí. Na veřejných akcích bývá nervózní. Rozhovory bere jako stresovou disciplínu.

Formát, který to umožňuje

Krausův styl vedení rozhovoru není tajemství. Akademické texty o české talk show ho popisují jako dominantní, ironický a postavený na nerovnováze sil mezi moderátorem a hostem. Pobavení publika může vznikat na úkor hosta a smích studia legitimizuje tlak, který by v běžné konverzaci působil agresivně.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Petr Leitgeb (@petrleitgeb)

Sám Kraus tuto asymetrii nijak neskrývá. Redakce VIPŽivot připomíná, že v rozhovorech opakovaně zdůrazňuje, že si hosty sám nezve, aby mezi nimi nebyl závazek. Že host může klidně mlčet. Že pořad je postavený na nepředvídatelnosti. „Chci mít před rozhovorem čistý štít,“ řekl v roce 2021 pro Český rozhlas Dvojka. Princip se za osmnáct let nezměnil: Kraus řídí situaci, host reaguje.

Že to může být náročné i pro profesionály, dokládá výrok moderátora Honzy Dědka, který přiznal, že by si raději zopakoval maturitu, než aby měl Krause jako hosta ve své talk show. Krausův syn David veřejně řekl, že by do otcova pořadu podruhé nešel. Přímou reakci Jana Krause na výpověď Leitgeb se nám veřejně dohledat nepodařilo.

Proč to není jen „jedna špatná zkušenost“

Příběh Nikol Leitgeb je zajímavý právě tím, čím na první pohled není. Není to příběh okamžitého kolapsu. Není to příběh veřejné hádky. Je to příběh osmnácti let, během kterých se mladá žena postupně stahovala z prostředí, ve kterém dřív fungovala bez problémů, a dlouho netušila proč.

Česká televizní zábava léta pracovala s předpokladem, že co se děje před publikem a za smíchu, nemůže nikomu ublížit. Leitgeb dodává konkrétní protipříklad. Pár minut veřejného přezkoušení, které diváci pravděpodobně zapomněli do konce večera, se v hlavě jednadvacetileté herečky usadilo jako důkaz vlastní nedostatečnosti. A zůstalo tam roky, než ho pojmenovala.

Sama říká, že dnes by situaci zvládla jinak, odrazila by moderátora nebo ji odlehčila. Jenže dnes jí je čtyřicet. Tehdy jí bylo jednadvacet, seděla pod studiovými světly a nevěděla, že ten večer bude řešit ještě dlouho.