Konvalinková vyrůstala v dětském domově a zažívala šikanu. Maminka si ji zpátky nevzala, zachránila ji babička

Naďa Konvalinková strávila jako dítě rok v ústavní péči. Dnes je patronkou fondu, který pomáhá pěstounským rodinám.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Bylo jí deset let, když se její svět rozpadl. Rodiče se rozváděli tak bouřlivě, že sociálka obě sestry, Naďu i mladší Ljubu, umístila do dětského domova. Holčička tehdy ani přesně nechápala proč. Věděla jen, že domov, jak ho znala, přestal existovat. Z toho roku si odnesla trauma, které ji provází dodnes. Ale také zkušenost, která o desítky let později dala smysl její veřejné roli daleko za hranicemi jeviště.

Rok, který poznamenal celý život

V dětském domově čekala na Konvalinkovou závist a šikana. Babička z otcovy strany ji pravidelně navštěvovala a nosila drobnosti, třeba pomeranč. Právě ty návštěvy vyvolávaly zášť ostatních dětí. Podle vzpomínek, které herečka sdílela v rozhovorech pro Český rozhlas i v pořadu 13. komnata České televize, musela jídlo od babičky odevzdat. Spolubydlící jí vyhazovaly kufr z okna, mazaly obličej krémem na boty, zavíraly do sprchy. Dítě v ústavní péči nemá kam utéct.

Proč si dcery nevzala zpět matka, veřejně dostupné zdroje jednoznačně nevysvětlují. Doložené je, že se mezitím vdala a přestěhovala do Teplic. Dcery pak vídala o prázdninách. Přímý výrok o odpuštění se v jejích rozhovorech nepodařilo dohledat, ale pozdější vztah naznačuje alespoň částečné smíření: když se matka kolem padesátky vrátila do Prahy, hlídala Nadě dceru Karolínu.

Babička jako skutečný zlom

Po zhruba roce v dětském domově si babička z otcovy strany obě dívky vybojovala do vlastní péče. V mediálních zkratkách se tomu říká „zachránila“. A je to přesné. Dostala je z ústavu zpět do rodinného prostředí, kde měly stabilní zázemí. Bez jejího odhodlání by příběh Nadi Konvalinkové vypadal úplně jinak.

Herečka sama tuto zkušenost označuje za klíčovou. Celoživotní trauma samoty, jak ho pojmenovává, se u ní prolíná s demonstrativním optimismem a humorem, obrannou strategií, kterou si vybudovala už jako dítě. „Úsměv je jako zapálená svíčka,“ řekla začátkem roku 2026 v rozhovoru pro Český rozhlas. Nenosit trápení na trh. Fungovat. Hrát.

Od vlastní zkušenosti k pomoci druhým

Motiv opuštěného dítěte u Konvalinkové nekončí vzpomínkou. Redakce VIPŽivot připomíná, že od roku 2001 je patronkou Nadačního fondu Rozum a Cit, který od svého založení v roce 1996 podporuje pěstounské rodiny, tedy přesně tu alternativu k ústavní péči, kterou sama jako dítě zažila. Fond se zaměřuje na nejtěžší případy: sourozence, starší děti, děti se zdravotním handicapem, pro které je šance na adopci minimální.

Její pomoc není jen symbolická. V rozhovorech popisuje konkrétní věci, na které peníze jdou:

• doplatky na sluchadla a rovnátka
• kroužky a volnočasové aktivity
• vybavení dětských pokojíčků
• podpora dětí s psychickými obtížemi

Kdo prošel ústavem, ví, co chybí. A ví, co může změnit i zdánlivá drobnost.

Na jevišti i v sedmdesáti sedmi

Konvalinková je přitom stále v plném pracovním nasazení. Divadlo na Vinohradech, kde má angažmá od roku 2015, ji aktuálně obsazuje hned do několika titulů: Pygmalion, Hana, Ondina i Terezka. Premiéru Ondiny měla v lednu 2026, Pygmalion hraje na přelomu května a června. Vedle toho objíždí republiku s autorským pořadem Radovánky Nadi Konvalinkové a na konci roku 2024 vyšla její vůbec první kniha stejného názvu, kterou napsala společně s Patrikem Rozehnalem.

Každé ráno si chvíli medituje a posílá mantry, návyk, který si přivezla z patnáctidenního buddhistického pobytu na Slovensku. Spiritualita, humor, práce. Tři pilíře, na kterých stojí její verze vyrovnání se s minulostí.

Desetiletá holka, která v dětském domově přišla o pomeranč od babičky, dnes zajišťuje, aby jiné děti v náhradních rodinách dostaly víc než jen střechu nad hlavou.