Randil se Žilkovou i Havlovou, vydělával miliony. Michal Pešek skončil na vozíku, zemřel slepý a téměř sám

Michal Pešek zemřel 7. května 2012, tři dny po třiapadesátých narozeninách. Rakovina plic mu vzala zrak, hybnost i čas.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Česká kulturní paměť si ho drží jako Jiřího Otradovce z Malého pitavalu z velkého města, sympatického kluka z osmdesátek, kterému se otevíraly dveře televizních studií i ložnic slavných žen. Jenže Pešek žil vlastně dva životy. Ten první, herecký, trval sotva dekádu. Ten druhý, podnikatelský, byl finančně mnohem větší, ale pro veřejnost téměř neviditelný. A na konci obou stál muž, který podepsal reverz v nemocnici, aby mohl umřít doma v úzkém kruhu rodiny, s pomocí domácího hospice Cesty domů.

Televizní tvář osmdesátek

Pešek se narodil 4. května 1959. Na obrazovku pronikl rychle: Zkoušky z dospělosti, Křtiny, Vlak dětství a naděje, angažmá na Vinohradském divadle. Roli, která ho definovala, dostal v kriminálním seriálu Malý pitaval z velkého města, kde hrál recidivistu Jiřího Otradovce. Seriál má dodnes vlastní stránku v iVysílání České televize a reprízy běží pravidelně.

Kolem natáčení se rodily i vztahy, které bulvár rozebíral ještě roky po jeho smrti. Veronika Žilková ve svých memoárech popsala, že se s Peškem intimně sblížili při natáčení televizního filmu Stopa zločinu: Otmar čeká spojku v roce 1986. Její formulace zněla střízlivě: „Byli jsme si blízcí, ale na vztah to nebylo.“ Dlouhodobě se mluví i o románku s Dagmar Veškrnovou, pozdější Havlovou, s níž Pešek hrál ve filmu Křtiny. Přímé potvrzení od Havlové se ale nikdy veřejně neobjevilo; tvrzení stojí hlavně na vzpomínkách společného přítele Václava Upíra Krejčího a na dobových bulvárních textech. Později je doložená i známost s Klárou Jandovou.

Ostrý řez po revoluci

Listopad 1989 změnil Peškovi život radikálněji než většině jeho kolegů. Zatímco řada herců jeho generace zůstala v divadelním a televizním provozu, Pešek herectví prakticky uřízl. Od roku 1993 pracoval v reklamní agentuře, následně si s horolezcem Radkem Jarošem založil vlastní. Týdeník Euro ho v roce 2005 zachytil jako marketingového ředitele stavební a strojírenské firmy Klement.

Mezitím stihl spoluvlastnit rockový klub, působit jako PR poradce ministra financí Iva Svobody (konkrétně šlo o komunikační roli, přípravu odpovědí pro tisk a krizový management) a pohybovat se v okolí mediální skupiny CME. Později přesídlil do Nizozemska, kde se věnoval financím a developmentu.

Označení „multimilionář“, které se k němu lepilo, stojí hlavně na vzpomínkách blízkých. Upír Krejčí mluvil o dvou Ferrari a o milionu prohraném v kasinu za jednu noc. Veřejně dohledatelná účetní data ale chybí. Bezpečné je říct, že podle přátel a dobových médií vydělal v byznysu výrazně víc než kdykoliv před kamerou.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Šest let s rakovinou

Diagnóza rakoviny plic přišla podle dostupných zdrojů kolem roku 2006, tedy zhruba v sedmačtyřiceti. Podle vzpomínek blízkých Pešek zpočátku odmítl odebrání plíce a kombinoval standardní léčbu s alternativními přístupy. Nádor se na čas zapouzdřil. Pak přišlo zhoršení.

Po chemoterapiích v listopadu 2011 se rakovina rozšířila do mozku, jater a dalších orgánů. Metastázy na mozku, jak uvádí odborná literatura, například Mayo Clinic, běžně způsobují poruchy zraku, ztrátu rovnováhy a hybnosti. Pešek oslepl. Skončil na vozíku. Poslední tři měsíce strávil na lůžku.

Dcera Tereza později popsala, jak to vypadalo: otec za nimi často jezdil, oni s bratrem Michalem létali za ním do Nizozemska. Naposledy se viděli o Vánocích 2011 v Praze. V únoru zavolal, že chce umřít doma. Podepsal reverz a vrátil se z nemocnice. Střídavě se o něj starala matka, přítelkyně, dcera, syn a domácí hospic Cesty domů.

Téměř sám, ale ne docela

Žilková s ním byla v posledních týdnech ve spojení. Chtěla za ním přijet, ale on to odmítl. Pomáhala pak s organizací pohřbu. Havlová ani Jandová na pohřbu podle dobových zpráv nebyly a veřejně se k jeho posledním dnům nevyjádřily.

„Téměř sám“ tedy neznamená doslova bez lidí u postele. Znamená to bez širšího společenského kruhu, bez veřejné pozornosti, bez slavných expartnerek. Člověk, který v osmdesátkách znal půlku branže a v devadesátkách se pohyboval mezi ministry a mediálními magnáty, umíral v bytě s hrstkou nejbližších. Jiří Krampol na něj vzpomínal jako na člověka se „šťastnou povahou“, který vyhledával srandu. Upír Krejčí ho označil za skvělého kamaráda a popsal jejich poslední telefonát: „Upíre, umírám.“

Zrežírovaný odchod

Pešek si dopředu sepsal poslední vůli a v podstatě zrežíroval i vlastní pohřeb. Věděl, co chce, a věděl, co nechce, včetně návštěv, které odmítl. Peníze, kontakty a schopnost začínat znovu mu umožnily žít nadstandardně. Nezměnily ale průběh metastatické nemoci ani fakt, že na konci zůstal odkázaný na péči těch, kteří ho měli rádi ne kvůli Ferrari nebo televizní slávě.

Kulturní paměť si ho drží jako Jiříčka z Pitavalu. Jeho skutečný příběh je ale o tom, že ani dva životy v jednom nestačí, když tu poslední kapitolu píše rakovina.