Menšík se předávkoval léky, Sovák se uzavřel světu. Zralé víno bavilo miliony diváků, na place ale bylo ticho a smutek

Moravská komedie z roku 1981 přitáhla do kin přes 328 tisíc diváků. Za kamerou se přitom odehrávalo drama, které na plátně nikdo neviděl.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Když dnes film Zralé víno běží v televizi, působí jako bezstarostná vesnická groteska plná slunce, vinohradů a osvědčených gagů. VIP život připomíná, že Vladimír Menšík v roli předsedy JZD Michala Janáka řádí s přesným komediálním načasováním a stejně tak Jiří Sovák jako Čestmír Semerád. Nic na plátně nenasvědčuje tomu, že jeden z nich bojoval o dech a druhý o vztah s vlastním synem a na place veselo nebylo. Právě ten kontrast mezi hotovým filmem a tím, co se dělo mimo záběr, dělá ze Zralého vína jeden z nejpozoruhodnějších příběhů české filmové zákulisní historie.

Menšík a léky, které mu pomáhaly i škodily

Vladimíra Menšíka trápilo těžké astma od mládí. Na place pozdějších filmů ho doprovázela zdravotní sestra, při záchvatech dostával injekce efedrinu. V době natáčení Zralého vína ale jeho stav ještě nebyl tak kritický, aby vyžadoval stálý lékařský dozor, přesto už byl dost vážný na to, aby komplikoval každý natáčecí den. Režisér Václav Vorlíček později vzpomínal, že Menšík si vedle předepsané medikace nechával dovážet další prášky ze zahraničí. „Mnohdy se tak stávalo, že se předávkoval,“ popsal Vorlíček situace, kdy herec po lécích začal hrát něco úplně jiného, než měl. Režisér v takových chvílích záběr zastavil a čekal.

Sám Menšík přitom natáčení odmítl odložit. Vorlíčkovi říkal, že hraní potřebuje, že je to jeho nejlepší léčba. Herec Jiří Lábus, který s ním na place strávil řadu dní, později vzpomínal, že jakmile Menšík přijel na natáčení, „stal se z něj úplně jiný člověk“. Proměna byla tak přesvědčivá, že ve finálním filmu jeho indispozici prakticky nelze rozpoznat. Národní filmový archiv hodnotí jeho výkon jako udržený komediální standard.

Zdroj fotografie: Česká televize

Sovák a syn, o kterém se nemluvilo

Jiří Sovák přišel na natáčení Zralého vína s jiným druhem bolesti. Jeho syn Jiří Schmitzer jel podnapilý z divadla, srazil chodce, který na následky nehody zemřel. Soud Schmitzera odsoudil ke třem rokům odnětí svobody za usmrcení z nedbalosti; po roce a půl byl propuštěn za dobré chování. Pro Sováka to znamenalo zlom. Anna Sováková, jeho manželka, v rozhovoru pro iDNES popsala rozkol mezi otcem a synem jako „hluboce lidský“. Sovák se synem postupně přestal komunikovat. Během natáčení Zralého vína držel stranou. O to pozoruhodnější je, co předvedl před kamerou. Za roli Čestmíra Semeráda získal na festivalu české a slovenské filmové veselohry v Novém Městě nad Metují cenu za herecký výkon.

Kontrast s prvním dílem trilogie je až neuvěřitelný. Natáčení Bouřlivého vína v roce 1976 provázela atmosféra, která odpovídala jihomoravskému prostředí: štáb se bavil, herci chodili do sklípků, produkce musela vydat zákaz pití vína během denního natáčení. Maskér Tomáš Kuchta i další členové štábu vzpomínali na rozjeté, hlučné a pohostinné natáčení. O pět let později, na Zralém vínu, bylo jinak. Vorlíček ho zpětně označil za jedno z nejnáročnějších natáčení s Menšíkem vůbec. Místo flámu řešil zdravotní kolapsy hlavní hvězdy a tiché trápení té druhé.

Film pro sjezd, který přežil svou dobu

Zralé víno nese ještě jednu vrstvu, kterou dnešní divák snadno přehlédne. Filmový přehled ho oficiálně vede jako „Příspěvek Filmového studia Barrandov k XVI. sjezdu KSČ“. Vorlíček ale později tvrdil, že na rozdíl od prvního dílu už impuls nepřišel příkazem shora. Pokračování označil za „obchodní záležitost“, vědomé rozhodnutí jeho a scenáristy Miloše Macourka. Normalizační rámec je přesto ve filmu čitelný: prostředí JZD, přidružená výroba, družstevní konflikty. Dnes to paradoxně funguje skoro jako dobový dokument. Kdo film pouští znovu, může sledovat nejen gagy, ale i kulisu, která zmizela.