Líbáš jako bůh: Holubová s Kaiserem se na place nedali zastavit. Poledňáková je musela držet na řetězu, štáb se válel smíchy

Oldřich Kaiser a Eva Holubová dokázali při natáčení rozesmát celý štáb dřív, než režisérka stihla říct „akce“. Film pak vidělo přes 900 tisíc diváků.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Únor 2008, první klapka. Marie Poledňáková startuje natáčení romantické komedie, ve které se středoškolská profesorka středních let pokouší poskládat rozpadlý rodinný život. Obsazení vypadá jako seznam hostů na galavečeru české komedie: Holubová, Kaiser, Bartoška, Bílá, Magálová. Jenže dva z nich, Holubová a Kaiser, spolu na place fungují tak neuvěřitelně, že režisérka později v rozhovoru pro iDNES popíše jejich spolupráci slovy, která zní víc jako hlášení z výběhu šelem než ze štábu. A právě tenhle řízený chaos se stal jedním z důvodů, proč film dodnes žije.

Etudy, které nikdo nepsal

Poledňáková to popsala bez obalu: jakmile se Holubová s Kaiserem potkali na place, začali si „vymýšlet etudy a trvale něco dělat“. Nešlo o jednu slavnou improvizaci, kterou by si lidé předávali jako anekdotu. Šlo o soustavný proud miniaturních situací, gagů a vzájemného přehrávání, který probíhal mezi záběry, kolem záběrů a občas i místo záběrů. Jejich kombinaci označila za „naprosto neskutečnou“ a přiznala, že je musela držet v mantinelech scény a rytmu natáčení, jinak by se komediální přetlak rozlil do nepoužitelného materiálu.

Štáb se podle jejích slov „mlátil smíchy“. Ne kvůli jedné legendární hlášce, ale kvůli tomu, co ti dva průběžně generovali. Kamila Magálová, která ve filmu hrála Helenu, to potvrdila z vlastní zkušenosti: Kaiser byl mimo záběr spíš uzavřený a tichý, ale jakmile se rozsvítila kamera, nebo jen cítil příležitost, okamžitě ji rozesmával. A dělal to podle ní někdy i schválně, aby ji vykolejil.

Kaiser pod dohledem, Magálová bez dabingu

Obsazení Kaisera nebylo samozřejmé. Poledňáková do něj šla navzdory rizikům spojeným s hercovými tehdejšími osobními problémy a nastavila tvrdý režim: během natáčení platila nulová tolerance alkoholu, porušení by znamenalo okamžitý konec. Přesný průběh přesvědčování před podpisem role veřejné zdroje nedokládají, výsledek ale mluví sám: Kaiser roli odehrál a jeho komediální energie se stala jedním z pilířů filmu.

Podobně nečekaný byl výběr slovenské herečky Magálové. Poledňáková si ji spojila s rolí v Banánových rybičkách a měla pocit, že české herečky jsou pro diváka příliš seriálově zafixované. Zvažovala se varianta s dabingem (v úvahu připadaly Zlata Adamovská nebo Ilona Svobodová), ale nakonec zvítězil Magálové vlastní hlas. Přízvuk se zapracoval přímo do biografie postavy: Helena měla podle scénáře strávit část dětství v Bratislavě. Autenticita porazila unifikaci.

Zvláštní příběh má i obsazení čtyřletého Filipa Antonia. Když Poledňáková váhala, zda tak malé dítě zvládne natáčení, všimla si, že chlapec dostal na konkurzu číslo 23, stejné, jaké kdysi měl Tomáš Holý. Vyložila si to jako „znamení“ a riskla to.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Čísla, která mluví jasně

Natáčení probíhalo od 15. února do 9. května 2008, tedy necelé tři měsíce, žádný produkční maraton ani rozpočtový kolaps. Film měl premiéru v lednu 2009 a hned první víkend přitáhl do kin 92 434 diváků. Celková návštěvnost v českých kinech dosáhla podle Kinomaniaku 904 589 diváků a tržby činily téměř 90 milionů korun. Mezi domácími tituly roku 2009 šlo o jednoznačný zásah.

Životnost filmu ale nekončila u pokladen. Televizní premiéra na Primě v prosinci 2010 přilákala podle Lupy 1,444 milionu diváků, číslo, které z něj udělalo jednu z nejsledovanějších filmových premiér na stanici. A film se drží dodnes: v době naší rešerše byl legálně dostupný na Netflixu, Oneplay, Prima Plus i Lepší.TV. Bezplatná varianta mezi nimi není, ale samotná přítomnost na čtyřech platformách sedmnáct let po premiéře je signál, že o diváky nouze není.

Proč řízený chaos fungoval

Poledňáková herce nekrotila proto, že by natáčení nezvládala. Krotila je proto, že jejich společná energie byla pro komedii až přebytková, a přebytek v komedii znamená buď geniální scénu, nebo nepoužitelný materiál. Režisérčina práce spočívala v tom udržet improvizační přetlak v mantinelech příběhu a rytmu střihu. Výsledek ukazuje, že se jí to podařilo: film spojil značku Poledňákové, hvězdné obsazení a téma lásky po padesátce zasazené do vícegenerační rodiny, kombinaci, kterou tehdejší české komedie stavěné na mladších párech nenabízely.

Líbáš jako bůh není film, který by kritika zařadila mezi vrcholy české kinematografie. Je to ale film, který přes 900 tisíc lidí přivedl do kina, dalšího půldruhého milionu k televizi a sedmnáct let po premiéře stále běží na čtyřech streamovacích službách. Někdy stačí dva herci, kteří se na place nedají zastavit, a režisérka, která ví, kdy je nechat a kdy zatáhnout za řetěz.