„Byl jsem pro ni lidský odpad.“ Ladislav Chudík prožil bolestivé první manželství, které trvalo dvaadvacet let

Muž, kterého miliony televinzích diváků znaly jako neochvějného primáře Sovu, doma roky čelil ponižování, z něhož ho nakonec vysvobodili až psychiatři.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Slovenský herec Ladislav Chudík se o svých mnohaletých útrapách rozpovídal až ve zralém věku v bilančním dokumentu Neobyčejné životy. VIP život zaznamenal, že mluvil klidně, bez patosu, jako by referoval o někom jiném. Jenže mluvil o sobě, o dvaadvaceti letech, kdy se z milovaného manžela postupně stával terčem útoků ženy, která odmítala léčbu a každý jeho pokus o smír chápala jako útok proti sobě. Nejsilnější na celém příběhu není skandál. Je to kontrast: veřejně nejdůvěryhodnější tvář československé televize, soukromě člověk na hraně psychického zhroucení.

Sňatek, nemoc a proměna

V roce 1957 si Chudík vzal Helenu, českou redaktorku žijící v Bratislavě. Začátek vypadal jako běžné manželství, ale pak přišla diagnóza: benigní nádor na mozku. Operace Heleně zachránila život, ale změnila ji. Postupně se uzavírala, bála se lidí, přestala vycházet. A začala obracet frustraci na manžela. Chudík v rozhovorech popisoval, jak se snažil situaci mírnit, jak hledal lékaře, jak prosil o spolupráci. Marně. Helena odmítala psychiatrickou pomoc a manželovu starost vnímala jako útok. „Byl jsem pro ni lidský odpad,“ řekl v dokumentu Neobyčejné životy. Věta, která shrnuje roky verbálního ponižování a nepředvídatelných výbuchů.

Veřejný primář, soukromý pacient

Paradox Chudíkova života se nejostřeji projevil v sedmdesátých letech. Na jedné straně stál příběh profesní: v dubnu 1977 zemřel Karel Höger, jemuž byla role primáře Sovy v Nemocnici na kraji města původně psaná na tělo. Chudík naskočil do rozjetého natáčení a přinesl do postavy něco, co herečka Zdeňka Procházková později pojmenovala jako „novou sílu“, disciplinovanou autoritu s česko-slovenskou noblesou. Pro miliony diváků se stal ztělesněním klidu a spolehlivosti. Radiožurnál ho dodnes staví jako tvář, kterou si s primářem Sovou „vybaví asi každý“.

Na druhé straně stál muž, který se ve stejném období dostal do péče psychiatrů. Vyčerpání z manželství, které nedokázal opustit ani zachránit, ho dohnalo k myšlenkám na smrt. Později to přiznal v pořadu 13. komnata. Nebyl to slaboch, byl to člověk, který si rozvod překládal jako vlastní morální prohru. Pocit povinnosti vůči nemocné ženě a vina za případný odchod ho držely v pasti dlouhé roky. Ještě před tím vším, po srpnu 1968, s Helenou krátce emigroval do Vídně. Vrátili se. I tento mezník patří do mozaiky tlaku, který se v sedmdesátých letech proměnil v osobní krizi.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Odchod a cesta k Aleně

Lékaři mu nakonec doporučili vztah ukončit. Faktický rozchod přišel v druhé polovině sedmdesátých let. Helena se po rozchodu přestěhovala do Prahy, kde o tři roky později zemřela. S Alenou, o pětadvacet let mladší právničkou, se Chudík poprvé potkal při natáčení filmu Klára v Praze. Sblížení ale přišlo až o řadu let později. Vzali se v roce 1982 a začali společně žít v paneláku v Bratislavě. Tam spolu vybudovali domov, který Chudík předtím nikdy neměl. Bylo to funkční zázemí, stabilní domácnost a měl člověka, který neeskaloval, ale podpíral. Alena Chudíková v rozhovoru pro Pravdu vzpomínala, že v Petržalce byl Chudík šťastný.

Chudíkův příběh není bulvární kuriozita. Je to učebnicový, a bolestivý, příklad toho, co se děje, když blízký člověk trpí neléčeným psychickým stavem a odmítá pomoc. Nemoc a násilné chování nejsou totéž, ale jejich kombinace s odmítanou léčbou a vyčerpaným partnerem vytváří past, z níž se člověk sám nedostane. Nejdůležitější poučení z Chudíkova příběhu je prosté: i člověk, který navenek působí jako skála, může doma roky žít na hraně kolapsu a potřebovat pomoc stejně naléhavě jako ten, koho se snaží zachránit. Ladislav Chudík zemřel v roce 2015 v Bratislavě. Posledních třiatřicet let života strávil s Alenou.