Kristýna Ryška nechala pražský byt a koupila dům v Rožnově. Na natáčení jezdí vlakem, v kupé se učí role

Herečka známá ze seriálu Zlatá labuť vyměnila Prahu za Beskydy už během covidu. Do hlavního města jezdila i patnáctkrát měsíčně.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Čtyři hodiny ráno, budík, tma za oknem. Herečka Kristýna Ryška nasedá na vlak v Rožnově pod Radhoštěm, aby kolem osmé stála v pražském studiu. Scénář má rozečtený od Valašského Meziříčí, maily vyřízené někde za Olomoucí. VIP život zaznamenal, že takhle vypadá její běžný pracovní den, ne výjimka, ale systém, který si vybudovala poté, co se s rodinou rozhodla opustit Prahu. Ne v návalu emocí, ne na protest. Promyšleně, s pojistkou návratu, kterou nakonec nepotřebovala.

Covid jako spouštěč, Beskydy jako odpověď

Stěhování proběhlo kolem let 2020–2021, v době, kdy pandemie zastavila natáčení i společenský kolotoč. Ryška tehdy zjistila, že jí pražský tlak (povinnost být vidět, chodit na akce, neustále něco dokazovat) vlastně nechybí. V Rožnově má kořeny, rodinu, a hlavně pocit, že tu dává větší smysl vychovávat děti. „Stěhovali jsme se v covidu,“ řekla v rozhovoru pro ProŽeny.cz, s tím, že pokud by nový model nefungoval, vrátí se zpátky. Nevrátila se. Dnes říká, že se jí do Prahy spíš nechce, než chce. Z rozhovorů vyplývá obraz rodinného zázemí, odkud je „za chvíli v lese, v kopcích“. Místo pražského bytu prostor, kde se potkává širší rodina a kde tempo dne neurčuje pracovní kalendář metropole.

Patnáctkrát měsíčně: logistika, ne romantika

Během natáčení Zlaté labutě dosáhl její dojížděcí režim vrcholu, zhruba patnáct cest do Prahy za měsíc. Cesta jedním směrem trvá přibližně čtyři hodiny: kolem tří a půl hodiny vlakem z Prahy do Valašského Meziříčí přímým spojem Valašský expres, plus dalších dvacet až pětadvacet minut lokální tratí nebo autem do Rožnova. Sama přiznává, že v nejintenzivnějších obdobích měla pocit, že „žije ve vlaku“.

Klíčové je, že nejde o každodenní pendlování. Ryška pracuje v blocích:

• Když už jede do Prahy, naskládá na jeden den maximum povinností: natáčení, schůzky, maily.
• Odjezdy ve čtyři ráno nejsou výjimkou, ale kalkulovanou součástí plánu.
• Mezi bloky zůstává v Rožnově, kde se věnuje rodině a přípravě.

Tento model funguje proto, že herecká práce je ze své podstaty projektová. Ryška nejezdí do kanceláře na osm hodin denně, skládá zakázky, a mezi nimi má prostor dýchat. Bez toho by čtyřhodinová cesta nedávala smysl.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Kupé jako kancelář

Vlak pro ni není mrtvý čas. Opakovaně mluví o tom, že si v kupé zřídila „svou kancelář“. Konkrétně: čte scénáře, učí se texty rolí, vyřizuje pracovní korespondenci, poslouchá podcasty. Knihu si prý bere taky, ale otevře ji málokdy, pracovní povinnosti mají přednost. Čtyři hodiny v sedačce tak paradoxně fungují produktivněji než stejný čas strávený v Praze, kde by ji rozptylovaly schůzky a společenské povinnosti. Za zmínku stojí, že aktuální jízdní řády ČD evidují na lince Valašského expresu dlouhodobé výluky, takže spolehlivost spojení vyžaduje průběžné sledování a rezervy v plánování. Ryška sama přiznává, že z Rožnova do Valašského Meziříčí často jede autem, protože lokální vlaky nejezdí tak často, jak by potřebovala.

Zázemí, bez kterého by to nešlo

Celý systém stojí na jednom pilíři, o kterém Ryška mluví otevřeně: rodina. Manžel a „tři funkční babičky“; bez nich by model nefungoval. Když je pryč na natáčení, domácnost běží dál. Zároveň nepředstírá, že je to bezbolestné. Přiznává, že její muž při intenzivních obdobích „trochu trpí“ a že dlouhá nepřítomnost zatěžuje vztah.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Kristýna Ryška Official (@kristyna_ryska_official)

Ryška není jediná česká herečka, která zvolila život mimo Prahu. Lucie Polišenská rekonstruuje statek za městem, Barbora Seidlová žije a tvoří v Brně a na natáčení dojíždí. Mimopražské bydlení u herců není rarita, liší se jen vzdálenost a ochota obětovat čas na cestě.

Co z toho plyne pro ostatní

Příběh Kristýny Ryšky ukazuje, že pražská adresa není podmínkou viditelné kariéry. Ale ukazuje taky cenu, kterou to stojí: čtyři hodiny jedním směrem, budíky ve čtyři ráno, měsíce, kdy je člověk víc ve vlaku než doma. Funguje to za specifických podmínek: projektová práce, silné rodinné zázemí, schopnost říkat „ne“ a disciplína v plánování. Univerzální návod to není. Ryška si ale svůj model neidealizuje, a právě proto působí věrohodně. Z Rožnova vidí Beskydy, ne pražské premiéry. A zatím jí to stačí.