Krejčíková odhalila bolest z dětství. Ve 12 letech nemohla spát kvůli myšlenkám na smrt. Doma jí s tím nikdo nepomohl

Herečka Aneta Krejčíková poprvé veřejně popsala, jak ji jako dvanáctileté dítě paralyzoval strach ze smrti, a proč doma narazila na zeď mlčení.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Noci bez spánku, hlava plná myšlenek na konečnost a nikdo, kdo by řekl: „Pojď si o tom promluvit.“ VIP život zaznamenal, že tak vypadalo dětství Anety Krejčíkové, když jí bylo zhruba dvanáct let. V rozhovoru pro Super.cz herečka a matka dvou dětí otevřeně přiznala, že smrt pro ni tehdy byla „velký strašák“, který jí bral spánek. Doma se o tématu nemluvilo. Neřešilo se. A právě to ticho ji podle jejích slov poznamenalo víc než strach samotný.

Dítě, které se bálo v tichu

Krejčíková nepopisuje žádnou konkrétní událost, žádné úmrtí v rodině, žádnou nemoc blízkého. Strach přišel zevnitř, jako dlouhodobý vnitřní strašák, který se usadil v hlavě dvanáctileté holky a odmítal odejít. Problém nebyl jen v tom, co cítila. Problém byl v tom, že na to zůstala sama. Vyrůstala v rodině, kde se o smrti „moc nemluvilo a neřešilo“. Žádný otevřený konflikt, žádné odmítnutí, prostě komunikační tabu, které dítěti nedovolilo sdílet to, co ho dusilo. S těmito myšlenkami si podle vlastních slov poradila až v dospělosti. Uvedla, že jí pomohl příběh jiné maminky, která přišla o manžela ve chvíli, kdy čekala třetí dítě.

Opačný model pro vlastní děti

Dnes má Krejčíková syna Bena a dceru Antonii. A právě u nich vědomě volí opačný přístup, než jaký zažila sama. Se svými dětmi mluví o konečnosti života otevřeně, nic jim nechce tajit a reaguje na jejich otázky. Tonička za ní prý s otázkami o smrti přišla sama. Zatím přitom žádnou ztrátu blízkého nezažily, mají všechny babičky i prababičky.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Nejde o náhlý obrat. Už v prosinci 2025 Krejčíková v epizodě podcastu Mezi rolemi mluvila o rodinném traumatu, o strachu, „který se dědí“, a o snaze ty vzorce zlomit. Aktuální přiznání o nespavosti a dětském děsu ze smrti je nový, konkrétnější střípek do téhož mozaikového obrazu. Herečka nepřichází s jednorázovým šokujícím odhalením, systematicky odkrývá vrstvy vlastní zranitelnosti a pojmenovává to, co chce u svých dětí udělat jinak.

Česká tabuizace smrti v číslech

Zkušenost Krejčíkové není výjimečná. Reprezentativní výzkum organizace Cesta domů ukázal, že o smrti a umírání by se podle rodičů i učitelů mělo mluvit otevřeněji, jenže jen 17 % rodičů o tématu se svým dítětem skutečně mluvilo. Téměř polovina neví, jak začít. A téměř polovina by z takového hovoru měla obavu. Varovné signály, že dítě trpí strachem ze smrti, bývají opakované otázky a obavy, potřeba ujištění, kdo se o něj postará, a při silnějším průběhu právě ty problémy se spánkem, které Krejčíková popisuje u sebe.