Kozub zažil šikanu i tresty od učitelů, dceru proto do státní školy nedal. „Celý systém je absurdní,“ říká otevřeně

Herec a komik Štěpán Kozub v prvním díle svého podcastu vysvětlil, proč dceru Anežku neposlal do běžné státní základní školy. Za jeho rozhodnutím stojí vlastní bolestná zkušenost.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když v září Anežka poprvé překročila práh školy, její otec věděl přesně, co nechce zopakovat. Kozub o šikaně, kterou jako dítě zažíval, mluví veřejně už roky. V pořadu 13. komnata na České televizi popsal, jak ho starší spolužáci pravidelně bili, kradli mu věci a cestou ze školy ho topili v potoce. K tomu přidává vzpomínky na fyzické tresty od učitelů. V prvním díle podcastu Kozub Pytcho, který natáčí s Davidem Jordanem pro YouTube Evropy 2, tohle všechno propojil do jedné věty: celý systém je absurdní. A z té věty vyrostlo rodičovské rozhodnutí.

Šikana jako formující zkušenost

Kozubův příběh ze školy není jednorázová anekdota pro talk show. Je to opakovaně popsaná, konzistentní linka jeho dětství. Podle iDNES šlo o systematickou šikanu: fyzické napadání, ponižování, okrádání. Česká televize ho v edukativním materiálu přímo označuje za oběť „drsné šikany od starších spolužáků“. Nejde tedy o nově vymyšlený motiv k nástupu dcery do první třídy. Je to trauma, které si nese desítky let a které teď přetavil do konkrétního činu.

A tady je podstatné říct: není v tom sám. Podle výroční zprávy České školní inspekce za školní rok 2024/2025, o kterou jsme se v Redakci VIPŽivot zajímali, řešilo šikanu 40,4 % navštívených základních škol, kyberšikanu 40,5 % a agresi či násilí vůči žákovi dokonce 56,3 % škol. Kozubovy vzpomínky na devadesátá léta nejsou uzavřená kapitola. Jsou zrcadlem problému, který české školství řeší dodnes.

Co se týče fyzických trestů od pedagogů, ty samozřejmě nejsou legální ani přípustné. ČŠI v konkrétním stížnostním šetření z roku 2024 označila fyzické ataky pedagoga na žáka za „naprosto nepřijatelné“. Přesto se jednotlivé případy stále objevují.

Známky jako jádro „absurdního systému“

Kozubova kritika ale nesměřuje jen k bezpečí. Míří i na způsob, jakým škola hodnotí malé děti. Jeho výhrada cílí na představu, že číslo na vysvědčení definuje hodnotu dítěte, že jednička znamená „jsi dobrý“ a čtyřka „jsi špatný“. Název školy, kterou pro Anežku vybral, veřejně neuvedl. Z jeho slov je ale zřejmé, že hledal prostředí, kde zpětná vazba nepřichází v podobě čísla, ale srozumitelného popisu toho, co dítě umí a kam se může posunout.

A právě tady se Kozubova zdánlivě osobní volba potkává s něčím mnohem širším. Ministerstvo školství společně s Národním pedagogickým institutem letos vydalo metodické doporučení k hodnocení v 1. a 2. ročníku ZŠ, které říká v podstatě totéž: tradiční číselné známkování v prvních ročnících často komplikuje vztah dítěte ke škole, zvyšuje tlak na výkon a poskytuje horší zpětnou vazbu než slovní hodnocení. Kozub tedy nekritizuje systém zvenčí. Artikuluje debatu, kterou stát sám otevřel.

Soukromá škola: řešení, nebo privilegium?

Bylo by snadné Kozubův příběh odbýt slovy „bohatý rodič si zaplatil lepší školu“. Jenže tak jednoduché to není. Jeho motivace má faktickou oporu v datech o šikaně i v odborné diskusi o hodnocení. Současně ale platí, že jeho řešení je pro většinu českých rodin ekonomicky nedostupné.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Štěpán Kozub (@stepankozub_official)

Cenový rozptyl soukromých základních škol v Česku je obrovský:

• PRIGO Ostrava – standardní příspěvek 9 900 Kč měsíčně, se stipendiem od 4 990 Kč
• EDUCAnet Praha – 98 400 až 130 000 Kč ročně
• Naše škola Praha – 139 900 Kč ročně
• Česko-britská ZŠ v Praze – přibližně 404 000 Kč ročně

Soukromé školy přitom nejsou financovány jen ze školného, stát je spolufinancuje prostřednictvím normativů, podobně jako školy veřejné. Přesto školné představuje pro rodinu s průměrným příjmem zásadní položku. Podle dat ČSÚ tvořily soukromé základní školy ve školním roce 2022/2023 sedm procent všech ZŠ v Česku. Jejich počet za deset let vzrostl z 91 na 298. Rostou, ale pořád jde o menšinovou volbu.

Co z toho plyne pro ostatní rodiče

Kozubova kritika má jednu silnou stránku: pojmenovává věci, které si spousta rodičů myslí, ale nahlas neřekne. Že šestileté dítě nepotřebuje v první třídě pětku z diktátu, ale bezpečné prostředí a srozumitelnou zpětnou vazbu. Že škola by neměla být místem, kde se dítě bojí. Že vztah ke vzdělávání se buduje na začátku a těžko se opravuje.

Zároveň je fér dodat, že řešení nemusí nutně znamenat odchod do soukromého sektoru. Metodika MŠMT a NPI dává i státním školám nástroje, jak hodnotit jinak: slovně, formativně, s důrazem na popis pokroku místo na číslo. Některé státní školy to už dělají. Otázka tedy není jen „státní, nebo soukromá“, ale „jaká škola a jaký učitel“.

Kozub dal dceři to, co sám jako dítě nedostal. Jestli se jeho volba ukáže jako správná, pozná až Anežka. Ale důvody, proč ji udělal, jsou srozumitelné každému, kdo si ze školy odnesl víc než jen vysvědčení.