Na jevišti stál tak dlouho, že kolegové vtipkovali o vzkříšení mrtvol. Kohout z Princezny se zlatou hvězdou tajil homosexualitu celý život

Eduard Kohout hrál profesionálně nejméně 54 let, a v době, kdy homosexualita znamenala trestní paragraf, si soukromí střežil jako rekvizitu zamčenou v trezoru.

Zdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY-SA 4.0

Dnes si ho většina diváků vybaví jako přísného maršálka z Princezny se zlatou hvězdou, ceremoniální figuru s komicky strnulou etiketou. Jenže pro generace divadelních návštěvníků byl Eduard Kohout někým úplně jiným: Hamletem, Oidipem, knížetem Myškinem, hercem, jehož kariéra v činohře Národního divadla trvala čtyřiačtyřicet let v nepřetržitém angažmá. Přes Rakousko-Uhersko, první republiku, protektorát i komunistický režim zůstával tváří první české scény. A po celou tu dobu žil s tajemstvím, které mu v kterémkoli z těch režimů mohlo zlomit vaz.

Muž, který přežil čtyři režimy na jednom jevišti

Kohoutova dráha začala útěkem. Kolem roku 1906, ještě jako mladík, opustil domov a přidal se ke kočovné divadelní společnosti. O deset let později, 1. dubna 1916, vstoupil do činohry Národního divadla. Odešel z ní oficiálně 31. července 1960, a ani potom nepřestal, protože na scéně ND dál hostoval.

Přes sto postav na prknech Národního divadla. To číslo uvádí Český rozhlas i divadelní encyklopedie. Pro srovnání: jeho vrstevník Václav Vydra starší byl eruptivní charismatik, který v Plzni zvládl 48 rolí za deset měsíců, ale do ND nastoupil až v roce 1922 a neměl tak dlouhý nepřetržitý svazek s jedinou scénou. Kohout naproti tomu budoval kariéru jako maratonec, pomalým, disciplinovaným hromaděním rolí, které dnes většina publika nemá jak vidět, protože divadelní záznam neexistuje a filmová paměť zachytila jen zlomek.

Mrtvola, která se probudila

Titulkový vtip o vzkříšení mrtvol má konkrétní původ. Nepochází z kolektivní hlášky souboru, ale z anekdoty, kterou převyprávěl František Filipovský a kterou zaznamenal Jiří Tvrzník v knize Komik se vrací. Podle ní Kohout odpověděl obdivovatelce, která žasla nad jeho věkem a vitalitou, příběhem o zvláštní tekutině, po jejímž stříknutí prý ožívají balzamované mrtvoly. Díky ní se probudil i Rudolf II., a první, na co se zeptal, bylo, zda v Národním divadle ještě hraje Kohout.

Sebeironie jako obranný mechanismus. Kohout ji ovládal mistrovsky, a to nejen na jevišti. Filipovský ostatně vzpomínal i na slavný přeřek při hostování na Vinohradech, kdy Kohout z „Hrdličko má“ vyrobil „Mrdličko há“. Režisér Karel Hugo Hilar, místo aby ho vyhodil, si ho odvedl do angažmá. Viděl talent, ne trapas. A právě Hilarova éra pak Kohoutovi otevřela cestu k shakespearovským a antickým rolím, které z něj udělaly předtelevizní divadelní superstar.

Tajemství za kulisami první scény

Homosexualita byla v Československu trestná až do roku 1962. Kohout, narozený v roce 1889, prožil většinu aktivní kariéry v době, kdy jeho orientace představovala nejen společenské stigma, ale přímé právní riziko. Ani po dekriminalizaci nebezpečí nezmizelo; StB pracovala s takzvanými „růžovými seznamy“, evidencí homosexuálních osob, a využívala strach ze ztráty zaměstnání, veřejného zostuzení nebo rodinného rozvratu jako páku k nátlaku na spolupráci. Jak popisuje ČT art, queer lidé v socialistickém Československu žili v informačním vakuu, kde otevřenost nesla vysoké náklady.

Přímý archivní důkaz konkrétního pokusu StB získat Kohouta ke spolupráci se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat. Pozdější svědectví a popularizační texty mluví o hrozbě zveřejnění orientace, ale žádný doložený kariérní pád nenastal; Kohout zůstal ikonou ND a nositelem vysokých státních poct. V divadelním prostředí šlo podle pozdějších vzpomínek spíš o neveřejně známé tajemství: vědělo se, ale nepojmenovávalo se. Před publikem tajil, v nejužším okolí zřejmě úplně ne.

Nebyl v tom sám. Strategie mlčení byla v té době běžná, ne výjimečná. Kohout byl výjimečný rozsahem slávy a délkou kariéry, kterou bylo potřeba chránit. Čtyřiačtyřicet let na scéně, která nesla jméno národa, to je obrovská motivace k sebekontrole.

Maršálek, který zastínil Hamleta

Pro dnešního diváka existuje paradox. Kohoutovy vrcholné divadelní role (Hamlet, Oidipus, kníže Myškin) jsou nedostupné. Záznamy neexistují nebo nejsou veřejně přístupné. Dokument České televize Příběhy slavných: Poslední romantik ho připomíná jako „hereckého knížete z Kampy“, ale ani ten nemá internetová práva. Z mluveného slova přežila gramodeska Portrét herce, kde Kohout ve Viole vzpomíná na život, divadlo a přátele; dohledat ji lze přes katalog Knihovny Jiřího Mahena.

Co zůstalo masově dostupné? Princezna se zlatou hvězdou. Vedlejší, byť výrazná role maršálka u prince Radovana, přísná dvorská etiketa v komickém kontrastu ke kuchyňské linii pohádky. Je to, jako by si lidé pamatovali Laurence Oliviera výhradně z jedné epizodní role v rodinném filmu. Kohoutova skutečná legenda leží v divadle, které se nedá přetočit.

Disciplína jako štít

Kohout zemřel v roce 1976. Veřejné přiznání k orientaci za života neexistuje. Širší publikum se o jeho soukromí dozvídá až z novodobých životopisných textů, zvlášť po roce 1989 a především v 21. století. Žádná velká „aféra“, žádný jediný moment odhalení, jen postupné pojmenovávání toho, co bylo dlouho veřejným tajemstvím.

Elegance, sebeironie, absolutní profesionalita. To byl Kohoutův štít po více než půl století na jevišti i mimo něj. Tekutina na oživování mrtvol neexistuje, ale disciplína, která udrží člověka čtyřiačtyřicet let na první scéně a zároveň ochrání jeho nejzranitelnější tajemství, ta skutečná byla.