Hrušínský poplácal jeho ženu po zadku, Kemr mu vlepil facku a do smrti mu neodpustil. Tak skončilo velké přátelství

Jediné gesto, jediná rána dlaní do tváře, a přátelství dvou velikánů českého herectví skončilo navždy.

Zdroj fotografie: Česká televize

Josef Kemr patřil k lidem, kteří důvěru budovali pomalu a ztráceli ji naráz. Tichý, zbožný, navenek odtažitý muž, kterého mladší kolegové v Národním divadle spíš obcházeli, než aby ho oslovovali. Když ale někoho pustil k sobě, chránil ho s tvrdošíjností, jakou si většina lidí nedovede představit. Právě proto jediný nevhodný žert Rudolfa Hrušínského přerostl v roztržku, kterou už nikdo nedokázal zacelit.

Co se vlastně stalo

Veřejně dostupná verze incidentu pochází hlavně ze sekundárních svědectví, od herečky Jiřiny Švorcové a režiséra Karla Weinlicha. Podle nich Rudolf Hrušínský v divadle „přátelsky“ poplácal po zadku Mariku Skopalovou, Kemrovu dlouholetou partnerku. Kemr reagoval okamžitě. Vlepil Hrušínskému facku. Žádná hádka předem, žádné stupňování, rovnou fyzická odpověď na něco, co považoval za nepřijatelné.

Přesné datum, konkrétní zkouška ani inscenace nejsou v dostupných zdrojích doloženy. Víme jen, že se to odehrálo v divadelním prostředí a že od té chvíle spolu oba muži prakticky přestali mluvit.

Proč nešlo o banalitu

Hrušínský to zjevně myslel jako žert. Jeho syn Jan později vzpomínal, že otec Kemra po letech prosil o odpuštění a opakoval, že šlo jen o nevinné gesto. Neuspěl. A právě tady se láme klíč k celému příběhu.

Kemr nebyl výbušný člověk. Jak si redakce VIPŽivot všimla, Národní divadlo ho ve svém oficiálním profilu popisuje jako zásadového, hluboce věřícího muže s pevným morálním kompasem. Marika Skopalová o něm v rozhovoru pro Aha! řekla, že si lidi nejdřív „načetl“, a teprve když prošli jeho vnitřním sítem, stal se ochranným a laskavým. Weinlich to shrnul prostě: Kemr Mariku měl moc rád.

Skopalová nebyla Kemrova manželka, jak se občas chybně uvádí, ale partnerka, žena, kterou si tento uzavřený samotář pustil k sobě pozdě v životě. Pro muže jeho založení nešlo o poplácání. Šlo o zásah do něčeho posvátného.

Přátelství, které mělo hluboké kořeny

Ironie celého konfliktu spočívá v tom, jak silné pouto mezi oběma herci kdysi bylo. Právě Hrušínský přivedl Kemra k divadlu, představil ho své babičce Anně Budínské-Červíčkové, a tím mu otevřel cestu na jeviště. Jan Hrušínský v textu pro Divadelní noviny popisoval jejich vztah jako mimořádně silný. Připomněl i situaci, kdy Kemr jeho otce po infarktu zastoupil na jevišti, gesto, které svědčí o hluboké profesní i lidské loajalitě.

Zdroj fotografie: Česká televize

O to tvrdší byl pád. Po incidentu se Kemr stáhl do naprostého ticha. Jediná nitka, která zůstala, vedla přes Jana Hrušínského; Kemr se ho prý opatrně vyptával, jestli je doma všechno v pořádku. Přímo s Rudolfem ale nepromluvil. Nikdy.

Chronologie, která uzavírá příběh

Rudolf Hrušínský zemřel 13. dubna 1994. Josef Kemr ho přežil o devět měsíců, odešel 15. ledna 1995. K usmíření prokazatelně nedošlo před Hrušínského smrtí a formulace „do smrti neodpustil“ tak stojí na pevném základě.

Kemr ostatně ke smrti přistupoval po svém. Kolegyně Helena Růžičková vzpomínala, že se na ni připravoval tak důkladně, že nějakou dobu spal v rakvi. U kostela sv. Matěje si nechal za života zhotovit hrob. Nebyla to póza, spíš směs víry, praktičnosti a osobní fascinace konečností, která dokonale odpovídala jeho povaze.

Na jevišti po něm zůstaly role plné suchého humoru, sarkasmu a tichého smutku, od Kozlíka v Marketě Lazarové po titulní roli v Gobseckovi. Kdo si chce udělat vlastní obrázek, na ČT iVysílání je aktuálně dostupná Povídka malostranská.

Jedna facka, devět měsíců ticha a pak smrt obou v rozmezí necelého roku. Ne každé přátelství unese okamžik, kdy se dva morální světy srazí čelem.